HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Tanzánie 2014  / 03 - Za slony a baobaby

03 - Za slony a baobaby

Tanzánie

Vytvořeno: 28.09.2014
Autor: OndraF


Za slony a baobaby

Ráno jsme se probudili doufajíce, že se počasí umoudří, ale těžké šedivé mraky a studený vítr naše naděje velmi rychle rozmetal. Zároveň jsme ale byli zvědaví, jestli jde skutečně o lokální jev, jak nás všichni přesvědčovali, nebo jestli jsme prostě natrefili na špatné počasí a poprvé nám Afrika proprší, což by bylo s podivem, i přestože se už období dešťů blížilo. Na pořadu dne bylo Tarangire. Vyprahlá stepní rezervace nabízela, podobně jako jižnější Ruaha, dvě lákadla – baobaby a slony. Obojího se nám dostalo měrou vrchovatou. Nejprve jsme se stavili na skok v Arushi vyměnit peníze. Charles nás dovezl k nejbližší směnárně a my směnili asi dvě stovky dolarů, což ve výsledku vůbec nebylo nutné, v Tanzánii se dá úplně všude platit dolary, dokonce i v malých obchůdcích se suvenýry. Jakmile jsme vystoupili z auta, sesypal se na nás hlouček místních a nabízel různé cetky k prodeji. Říká se, že Arusha je ze všech měst Tanzánie nejhorší co do neodbytných místních a nezbývá, než tomu věřit. Nejspíš díky své výhodné poloze a statutu jakéhosi hlavního města turistiky získala tuto nechvalně proslulou pověst. Dlouho jsme se tu nezdržovali a za hodinu jsme už klepali na brány národního parku. Předtím ještě nás naklepala rozbitá cesta, na kterou jsme odbočili z hlavní asfaltky. Obecně silnice, alespoň tady na severu, pro nás byly příjemným překvapením. Těžko říct, jestli jde pouze o turistický sever a dál na jih jsou komunikace prachbídné, ve srovnání s loňskou Ugandou, kde se i po nejzachovalejší dálnici dalo jet tak čtyřicítkou, byly ale k nepoznání. Po naprosto rovných asfaltkách bez jediného výmolu jsme svištěli stovkou a většina přesunů byla otázkou hodiny. Až sekundární a terciální cesty se zkazily, ale to bychom nesměli být v Africe.

U vstupní brány do Tarangire nás uvítal kiosk, recepce, toalety a obří dvoumetrové mucholapky na stromech. Prý jsou tu na naší ochranu proti mouchám tse-tse. V oblasti severní Tanzánie, podobně jako třeba na jihu Ugandy, se vyskytovala spavá nemoc. Tu má naše mamka celý život, takže jsme se neměli čeho bát. Samotný park patří mezi „must see“ Tanzánie. Vyprahlé stepní přírodě dominují majestátní baobaby, které rostou na každém rohu. Vypadají trochu jinak než ty na Madagaskaru, jsou mnohem širší a rozložitější. A mezi nimi si vykračují stáda slonů. I když je v Tarangire spousta další zvěře, viděli jsme zebry, pštrosy, žirafy, pakoně a dokonce i jednu lvici, slon a baobab je to, oč tu běží. Někdy to jsou scenérie jako z obálek časopisů. Zároveň to byl příhodně naplánovaný výlet, protože po úvodním rozhlédnutí v podobě parku Arusha byl tohle skutečně pravý africký zážitek a přímo na nás křičel „Jen počkejte, co vás ještě v dalších dnech čeká.“

Park protíná stejnojmenná řeka, v období sucha téměř vyschlá. Na oběd jsme zastavili na piknikovém stanovišti, které stálo na kopci s dech beroucím výhledem do údolí právě na Tarangire river. V jejích meandrech se páslo nepřeberné množství zvěře, sloni se koupali ve zbytcích vody, pakoně houfně přebíhali na druhý břeh a žirafy si jen tak vykračovaly v jejím korytu. Vydrželi bychom se dívat hodiny, kdyby nás nechali místní obyvatelé na pokoji. Těmi obyvateli byli opice. Malé, hbité a drzé potvůrky, které se nezdráhaly přijít až na dosah ruky a ukrást nám v nestřeženou chvíli svačinu. Člověk je musel mít neustále na očích a ani na minutku nepolevit v ostražitosti.

Odpoledne jsme pokračovali v safari, o kterém je těžké se rozepisovat. Prostě sloni, baobaby a krásná příroda. Byl to náš první okruh, takže jsme hltali každý pohled a den utekl jako voda. Úplně do večera jsme tu však zůstat nemohli, čekal nás ještě přesun k parku Manyara a to nebyla krátká cesta. V podvečer jsme opustili Tarangire a odbočili na sever, do masajské stepi. Skoro hodinu jsme kodrcali nehostinnou stepí a stále víc a víc se vzdalovali civilizaci. Míjeli jsme Masaje, ženoucí stáda krav, a občas nějakou tu dřevěnou chýši nebo menší vesničku, jinak jsme byli jen my a pustina. Těžko uvěřit, že by se zde mohlo nacházet něco jako kemp, ale byl tu. Dohopsali jsme k branám Isoitok Manyara, nově zbudovaného kempiště uprostřed ničeho. Hned první pohled nás přesvědčil, že tohle bude prostě ono. Několik větších stanů s postelemi a centrální dvorek byly obehnány dřevěnou palisádou a nabízely dokonalou symbiózu luxusu a autentičnosti. Náš stan měl východ směrem na západ a večer jsme se posadili na zápraží s knížkou v ruce, hleděli na nekonečnou step a pozorovali západ slunce (který kvůli mrakům bohužel nebyl nic moc). Večeře se konala v centrálním stanu a byla učiněnou hostinou. Nezvyklí na takový servis, poprvé za dovolenou (a ne naposledy) jsme si říkali, kde jsme se to vlastně octli.

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 254x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů