HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Tanzánie 2014  / 04 - Mezi Masaji

04 - Mezi Masaji

Tanzánie

Vytvořeno: 28.09.2014
Autor: OndraF


Mezi Masaji

Když stanujeme uprostřed masajské stepi, byl by hřích nějaké ty Masaje nenavštívit. A Isoitok camp je k tomu ideální, protože úzce spolupracuje s masajskými komunitami a některé z nich dokonce zaměstnává jako výpomoc v kempu nebo v kuchyni. A také mají dohodu s nedalekou vesničkou o návštěvách turistů. A my jsme chtěli naší dovolenou pojmout co nejbohatěji. Nemá smysl strávit čtrnáct dní namačkaní v autě a jezdit od žirafy k žirafě. Chtěli jsme zažít i něco jiného a proto jsme si předem domluvili návštěvu masajské boma. Boma je cosi jako rodinné sídlo. Připomíná miniaturní vesničku, jen pár dřevěných chýší s centrální ohradou pro dobytek, obehnané „plotem“ z trnitého chvojí. Ráno kolem deváté nás vyzvedl Masaj a zavedl nás do jedné z nich, jeho rodné vísky, kde žil se svou rozvětvenou rodinou. Kráčeli jsme nějaký čas stepí, povídali si, on nám vyprávěl o způsobu života Masajů a pomalu jsme došli až k vesničce. Naštěstí uměl velmi dobře anglicky. S Masaji se člověk obtížně domluví. Ač jsme si původně mysleli opak, jejich jazykem není svahilština, nejrozšířenější nářečí ve Východní Africe, ale mají svůj vlastní dialekt. Ne že bychom uměli svahilsky, ale s Masaji jsme si nemohli pomoct ani těmi nejzákladnějšími svahilskými slovíčky jako „dobrý den“ nebo „děkuji.“ Naštěstí jsme v kempu dostali krátkou nalejvárnu a do bomy jsme šli vyzbrojeni slovem supai, což znamenalo ahoj. Mezi Masaji panuje hierarchie dle pohlaví a stáří, kdy se chlapci a muži kastují na děti, válečníky a stařešiny dle věku a dle podstoupených rituálů, jako například obřízky. Ta se provádí mezi dvanáctým a patnáctým rokem života a bohužel jí nejsou ušetřeny ani dívky. Mladí chlapci a děti jsou zvyklí dávat najevo svou podřízenost starším mužům úklonem hlavy, přičemž ten, koho tímto zdraví, jim pokyne rukou, položenou na jejich temeno. Takto jsme zdravili i my. Respektive jen já. Jak se ukázalo, pro starší ženy tato uctivost neplatí. Pozdravy jsme si vyzkoušeli hned u „vstupní brány“ do vesnice, což bylo pár trnitých větví, pohozených na cestě, které jeden z Masajů odtáhl, když nás viděl přicházet. Další hodinu jsme pak procházeli vesničkou, fotili, povídali si s Masajem a snažili se pochopit, v jak odlišném světě se nacházíme. Masajská kultura je na rozdíl od jiných afrických kmenů, které se snaží ještě zachovat svou autentičnost, v tomhle velmi úspěšná a navzdory moderní civilizaci si uchovávají tradiční způsob života a to nenásilně a přirozeně. Byl to obrovský rozdíl například od kmene Himba, který jsme navštívili v Namibii, a který působil spíš jako skanzen. Anebo botswanští křováci, vymírající a zpustošený kmen, jehož pár posledních obyvatel žije nuzný život ve slumech na předměstí velkých měst. Masajové jsou v tomto jiní, a když jsme procházeli mezi chýšemi, splácanými z klacků a hlíny, měli jsme pocit, že tady to tak funguje ještě doopravdy. I když, jeden Masaj, hrající si s mobilem, nám ukázal, že civilizace zatnula své drápky i zde.

Pomalu se blížil náš odchod. Ještě nás pozvali dovnitř jedné z chýší, v jejímž centru plápolal oheň a plnil potemnělou světnici, kde byly jinak jen dvě palandy a pár hliněných hrnců, hutným mastným dýmem. Dýchat se tu dalo jen s obtížemi, ale alespoň kouř odehnal všudypřítomné mouchy, které nám venku nedaly pokoj. Byl to hluboký zážitek, ale zvládli bychom tu žít asi tak tu hodinu, kterou jsme tu dnes strávili.

Zbytek dne jsme pobývali v národním parku Manyara, kterému vévodí stejnojmenné jezero. Většinou turistů přehlížená nevelká rezervace není na první pohled tak poutavá jako Tarangire nebo dva kolosy dál na západ – Ngorongoro a Serengeti. Na druhý ale nabídne zas trochu jiný zážitek, který se v záplavě míst, které jsme viděli, rozhodně neztratil. Manyara je více zelená, místy připomíná spíš neprostupnou džungli, a je jedno z nejlepších míst, kde sledovat opice. Za šimpanzi sice musíte jinam, ale paviáni a řada dalších druhů tu žije v hojném množství. O tom jsme se přesvědčili už u vstupní brány, kdy vlezli do auta jednomu nepozornému řidiči, který nechal otevřené okýnko. Vstupní brána s recepcí, kiosky, restaurací a toaletami nám znovu ukázala, jak moc se Tanzánie liší od ostatních zemí ve službách turistům. Zvlášť po loňské zkušenosti s Ugandou jsme mohli jen zírat, jak perfektně je zde zvládnutá péče o ně. Ne že bychom v tomhle směru měli přehnané nároky, spíš je to jen takové zamyšlení, že i africká země dokáže v tomto směru konkurovat evropským rezortům. A hlavní aspekt, ve kterém je Tanzánie výjimečná, je přístup místních. V jiných zemích jsme měli pocit, že i v lepších hotelích nebo penzionech je personál spíš než cokoliv jiného hlavně nervózní a přeje si, aby měl turista co nejmíň požadavků a přání, aby prostě co nejméně vybočoval ze zažitých kolejí, protože jestli je pro Afričana něco problémem, je to narušení stereotypu. Ať už je to zdánlivě banální dotaz v restauraci nebo snaha platit u benzínky kreditní kartou. Tady ale nic nebyla přítěž. Máte zvláštní požadavek? Něco se vám nepozdává? Není problém, vše zařídíme. Myslím si, že právě tohle je jeden z hlavních důvodů, proč je Tanzánie turisty tak vyhledávaná, krásných zemí je v Africe jinak celá řada.

V Manyaře jsme kromě pozorování opic strávili většinu čase u jezera. Z velké části bylo vyschlé, přeci jen bylo období sucha, ale zvěře kolem něj bylo dost a všeho druhu. Hlavně záplava pelikánů a poprvé se ukázali i hroši, dokonce celá rodinka i s malými. Společnost nám dělala i jedna tmavě hnědá, skoro až černá žirafa. Vypadala tajemně, a jak nám Charles vysvětlil, změna barvy je u žiraf docela běžná. Nikdo si není jistý, co za tím stojí, jestli prosté stáří, nebo reakce změny prostředí, případně genetické vlohy. Po obligátním pikniku jsme pokračovali podél jezera až do nejzazšího, nejvýchodnějšího koutu parku, který byl reklamou na arachnofobii. Keře podél cesty byly pokryty jednolitou bílou dekou z pavučin, jen jsme čekali, kdy narazíme na kokon s lidskými ostatky. Mezi pavouky jsme se proplétali i na cestě k jezeru. V jednom místě do něj totiž vyvěral termální pramen a zároveň tu bylo několik vhodných míst pro panoramatická fota. Také tu probíhala výstava mola, které, až bude dokončeno (prý příští léto), bude zasahovat až přímo do jezera a bude dostupné i v období dešťů.

I dnešní noc jsme strávili v Isoitok Manyara a shodli se, že se nám tu ze všech míst líbilo nejvíc. Spát mezi Masaji byl prostě zážitek k nezaplacení.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 335x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů