HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Tanzánie 2014  / 06 - Nekonečná pláň

06 - Nekonečná pláň

Tanzánie

Vytvořeno: 28.09.2014
Autor: OndraF


Nekonečná pláň

Vstali jsme do nefalšovaného vysokohorského prostředí. Mlha, že by se dala krájet, a zima jak v morně. Rhino lodge připomínalo horskou chajdu někde na vrcholu ledovce. Vymrzlí a náležitě nabalení jsme se vydali vstříc dalším africkým radovánkám. Dopolední cesta k Serengeti byla jednou z nejkrásnějších chvil, které jsme v Tanzánii zažili. Od okraje kráteru jsme pokračovali stále v dost vysoké nadmořské výšce, uháněli jsme serpentinami mezi kopci, porostlými žlutou stepní trávou, a míjeli pitoreskní masajské vesničky. Žádná města, minimum lidí, jen my, hory a nádherné výhledy do dáli a do údolí na dřevěná bomas. Minimálně já jsem litoval, že to byl jen krátký přesun a že jsme v těchto končinách nemohli strávit víc času. Ale možná bych po pár hodinách strávených na mrazivém severáku změnil názor. Kolem jedenácté hodiny jsme dorazili k branám Serengeti. Vstup do jednoho z největších a nejslavnějších národních parků Afriky byla prostá dřevěná branka uprostřed země nikoho. Kam až oko dohlédlo, byla jen holá pláň. Ostatně, „nekonečná pláň“ je doslovný překlad masajského výrazu Serengeti. U cesty postával hlouček masajských chlapců, pomalovaných rituálními malbami, a zkoušeli na nás vyžebrat pár drobných.

První chvíle v Serengeti se nesly v duchu lehkého zklamání. Trochu zdeformovaní tím, co jsme viděli ve Ngorongoro, nám širé pláně s minimem zvěře nepřipadaly tak uchvacující. Včera jsme se lvům museli doslova vyhýbat, dnes to bylo spíš „Jé hele, támhle v dálce je antilopa.“ Velkým dílem za to mohlo roční období. Množství zvěře v Serengeti totiž určuje Velká Migrace. Rok co rok více než milion kusů pakoňů a zeber započnou svou pouť ze Serengeti do keňského národního parku Masai Mara za potravou a vodou. Jejich cesta vede po směru hodinových ručiček a v průběhu několika měsíců urazí téměř dva tisíce kilometrů. Je to náročná cesta a odhaduje se, že téměř čtvrt milionů kusů cestu nezvládne. Jeden z nejpůsobivějších výjevů je přechod řeky Grumeti a Mara, kde desítky krokodýlů číhají na méně opatrné kusy, kteří skončí v jejich čelistech. Serengeti začíná Migrace opouštět na přelomu července a srpna, kdy potravy ubývá, a vrací se v zimních měsících, kdy „nekonečná pláň“ zezelená a je přímo posetá stovkami tisíc pakoňů a zeber. My tedy nepřijeli v ideální dobu, ale Serengeti je v tomto specifické. Pro ostatní kouty země je srpen ideální, panuje období sucha, zvěř se koncentruje kolem vodních zdrojů a silnice jsou suché a dobře sjízdné. A navíc, v centrálním Serengeti, kolem řeky Grumeti a Mgalageti, přetrvává značené množství nemigrujících rezidentních druhů, jako jsou sloni, krokodýli, hroši a kočkovité šelmy. Rozhodně tak je co k vidění, jen jsme museli opustit perifernější planiny. Zbytek dopoledne jsme strávili kroužením kolem skalních útvarů, zvaných „kopjes.“ Kopje vychází z holandského „kopje“ nebo afrikánského „koppie“ a v překladu znamená „malá hlava.“ Jde o izolovaný skalní masiv, prostě taková hrouda šutrů, která je vyhledávaná kočkovitými šelmami, které se sluní na vyhřátých kamenech. My bohužel štěstí neměli a tak jsme jen objížděli jednu haldu kamení za druhou. Na delší dobu jsme se zasekli i nedaleko za vstupní branou, u Naabi hill gate, kde bylo jakési první turistické stanoviště s recepcí a s obchůdky se suvenýry. Charles řešil nějaké oficiality kolem vstupného a my měli asi hodinu k dobru. Brána dostala svůj název podle kopce Naabi, který nabízel krásné výhledy do okolí na širou pláň a také možnost prohlédnout si z blízka stovky ještěrek a duhově zbarvených agam, které se schovávaly mezi kameny.

Odpoledne už bylo plodnější. Dorazili jsme do centrálního Serengeti a zvěř se začala rojit. Sloni, antilopy a hlavně kočky. Říká se, že nejlepší místo v Tanzánii pro pozorování kočkovitých šelem je Serengeti a my jich viděli spoustu. Hlavně a téměř výhradně díky Charlesovi, mnohokrát jsme si říkali, jak může vidět tu malou tečku kdesi na obzoru, kterou jsme sotva zahlédli i dalekohledem. Vzpomínal jsem při tom na naše předchozí výlety do Namibie a Ugandy a říkal si, jaké množství zvěře jsme museli bez průvodců minout. V jednu chvíli jsme narazili na tři gepardy, lovící osamocenou antilopu. Respektive, snažící se lovit. Po půlhodině plížení se za kořistí tak nějak usoudili, že je to vlastně nebaví a vrátili se k relaxování a nicnedělání. Důstojnou reklamu kočkám neudělal ani levhart, který si majestátně hověl v korunách stromů a pak se málem přizabil, když se snažil slézt z asi metr vysokého kmene. Nakonec se z něj sesunul s elegancí, kterou by měl větší nejspíš i medvěd.

K večeru jsme zamířili do kempu. Charles musel postřehnout naší vzrůstající únavu, protože se nás sám zeptal, jestli jsme unavení a chceme se vrátit. Dnešek byl asi aklimatizací pro nás pro všechny, protože i on sám později u večeře klimbal a přiznal, že má dost. Ubytovaní jsme byli v Kati Kati tented camp a byl to pravý „tented camp“ se vším všudy. Situovaný uprostřed národního parku, ničím nechráněný, nabízel stokrát autentičtější zážitek než nějaký pětihvězdičkový hotel ve velkém městě. Tyto kempy se velmi liší cenou a kvalitou, koncept je ale v zásadě vždy stejný. Nějaká desítka velkých, plně vybavených stanů s postelemi a jedna centrální místnost, kde se snídá, obědvá a večeří. Kempy povětšinou patří do střední nebo vyšší cenové kategorie a služby tomu odpovídají. Podmínky jsou občas polní, přeci jen jsme v divočině, ale nejsou nepohodlné a naopak přidávají zážitku punc dobrodružství. Záchody jsou suché, a pokud jsme se chtěli osprchovat, požádali jsme personál, který vlastnoručně donesl kýble s vodou, kterými naplnil nádrž nad sprchou. Protože jsme nebyli nijak chránění před okolní zvěří, měli jsme po setmění zákaz vycházení a na večeři a zpět jsme chodili jen s ozbrojeným doprovodem. Upřímně, ani by nás nenapadlo jít po setmění ven sami. První večer jsme to zkusili a jakési chrochtání a frkání v křoví poblíž náš zahnalo zpět do stanu. Asi o zlomek vteřiny později pro nás přišel ranger, který nás měl odvézt na večeři. Shodli jsme se, že v křoví nejspíš frkal on.

Nazvat dnešní večeři hostinou by bylo urážkou dnešní večeře. Mísy s kotletami, žebírky, batáty a zeleninou byly bezedné a my si zas a znovu říkali, kde jsme se to octli. Holt většina kempů počítá s tím, že turisté přes den korzují kdesi po safari jen se sendviči v sáčcích a večeře je tak hlavním jídlem dne, na což jsme nebyli zvyklí. Trochu jsme i porozprávěli s Charlesem, který se rozhovořil hlavně o Tanzánii a životě v ní. Byl tu očividně spokojený a vedl příjemný život. Měl rád svou práci a někdy si jí až nefalšovaně užíval. Měl vysokoškolské přírodovědecké vzdělání, takže pro něj bylo safari zároveň odborným zájmem, čehož také využíval, v průběhu dní jsme se od něj dozvěděli spoustu informací o jednotlivých druzích zvěře. Navíc jeho dva sourozenci bydleli v Londýně a i v Charlesovi a v jeho povaze bylo cosi neafrického, evropského.

 

Druhého dne jsme se trochu báli, už několikátý den jsme trávili v sedle a pomalu se začínali těšit, až si protáhneme nohy nějakým výšlapem nebo alespoň procházkou. Nakonec se ale dnešek vyvedl nadmíru dobře a připravil nám jedno z nejhezčích safari za celých čtrnáct dní. Celý den jsme totiž strávili v centrálním Serengeti, kde toho bylo hodně k vidění. Ráno jsme museli vyřešit jeden palčivý problém s protékajícím záchodem a pak už jsme se kochali pohledem na levharta, kterého se nám podařilo zastihnout hodně blízko. Bohužel, tohle bylo poprvé, co jsem si uvědomil, jaké množství turistů do Tanzánie jezdí. Masovost a přeplněnost turisty, to byla věc, které jsem se bál již od začátku, ale velká rozloha národních parků a nepřeberné množství hotelů, penzionů a kempů je rozmělnila. Ale tady, když jsem viděl dobrých třicet, možná i čtyřicet aut, nahloučených kolem jednoho nervózního levharta, tady už jsem měl pocit, že co je moc, to je příliš. Chudáka kočku jsme téměř obestoupili a úplně přehradili cestu, kterou se chystal přejít. Došel tak k autům a začal nervózně přešlapovat na místě. Očividně nevěděl kudy dál a zpátky se mu vracet nechtělo, nakonec mu ale nic jiného nezbývalo. Mohli jsme si ho sice krásně prohlédnout, ale ve výsledku nám ho bylo spíš líto.

Když jsme dorazili k řece, uvítalo nás rochniště plné hrochů. Řeka jimi byla přímo přecpaná, váleli se, chrochtali, prděli, říhali a smrděli. A to jsme ještě nedorazili k Hippo pool. U hrošího jezírka bylo zároveň místo pro piknik, tak jsme tu zastavili na oběd. A nedaleko, pod skalním převisem, bylo jezero, které vypadalo spíš jako hroší líheň. Ve vodě bylo víc výkalů než samotné vody a kakofonii hroších pazvuků doplňoval všudypřítomný smrad. Společnost jim dělal i jeden urostlý krokodýl. Od jezírka jsme pokračovali dál podél řeky a užívali si zase trochu jiného prostředí, než v předchozích dnech. Někdy kolem třetí odpolední, kdy jsme pomalu začínali přemýšlet, co ještě by se dnes dalo vidět, jsme dorazili do oblasti Seronera, v jejímž centru stojí Serengeti Seronera visitor’s centre. Bylo to takové informační a zároveň vzdělávací centrum, kde jsme strávili asi hodinu s výkladem. Ujal se nás mladý, asi patnáctiletý student, který nám s pomocí rekvizit a informačních tabulí za malý poplatek podal poutavý výklad o fauně Serengeti. Seronera byla zároveň dobrým místem pro pozorování drobných „svišťů“, odborným názvem daman skalní. Tito hojní obyvatelé „kopjes“ byli v Seroneře na turisty zvyklí a nebyl problém se k nim přiblížit na dosah paže. Těžko uvěřit, že jejich nejbližší příbuzný je slon. Když zívají, jsou prý vidět jejich drobné zakrnělé kly.

V turistickém centru jsme se osvěžili, zahnali hlad oříšky a pomalu se začali vracet do kempu. Jak už to tak bývá zvykem, to nejlepší přichází na konec a my u jednoho vyschlého koryta narazili na lví rodinku, jak jinak než válející se, včetně dvou neposedných mláďat, která svým rodičům nedala vydechnout.

Večer nás, stejně jako včera, potkalo něco, co bychom v období sucha a zvlášť ve vyprahlé savaně jako Serengeti rozhodně nečekali – déšť. Sice krátký, ale poctivý. I když oficiální zdroje uvádějí něco jiného, podle místních už koncem srpna začíná období dešťů a nějaká ta krátká přeprška není ničím výjimečným, dokonce i dál od studeného a vlhkého podhůří Kilimandžára. U večeře se Charles znovu rozpovídal, tentokrát víc o sobě a o tom, proč se rozhodl stát vegetariánem a vydat se cestou mediace a nalezení sebe sama. A my se znovu přežrali k prasknutí výtečného jídla.

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 305x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů