HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Tanzánie 2014  / 07 - Cesta do pekla

07 - Cesta do pekla

Tanzánie

Vytvořeno: 28.09.2014
Autor: OndraF


Cesta do pekla

Halisi camp jsme opouštěli s rozpolcenými pocity. Na jednu stranu, po několika posledních dnech, strávených v autě, jsme se těšili na změnu ovzduší a vidina celodenního výletu kolem jezera Natron byla lákavá, na druhou stranu jsme si bolestně uvědomovali, že je dnešek nejspíš poslední safari v našem životě. Pro holky velmi pravděpodobně, pro mne nejspíš taky, ostatně, viděl jsem ho už třikrát, a pokud se někdy do Afriky vrátím (což téměř jistě ano), budou to asi trochu odlišné destinace (i když Botswana je velké lákadlo).

Vstup do Serengeti se nepočítá na kalendářní dny, ale na 24 hodin, měli jsme tak čas do jedenácti dopoledne, než budeme muset park opustit. Cestu k severní Klein’s gate jsme tak vzali pomalu, “safariovsky”. A stála za to. Dostali jsme se do úplně jinak vypadajících končin parku, pláň a savanu vystřídaly zelené louky a všude se pásly zebry a pakoni. Charles nám potvrdil, že se jednalo o součást Velké Migrace, takže jsme si přeci jen stihli. Taky se s námi přišlo rozloučit hned několik gepardů. Sice jen z dálky, ale přeci. Ke Klein’s gate jsme dorazili na čas a rázem jsme se octli v původní Tanzánii. Od této chvíle jsme se napojili na starou, téměř nepoužívanou, rozkodrcanou stezku, po které jsme se sunuli čtyřicítkou. A to byla nějaká rychlost. Vzpomínám, že po podobné cestě jsme se v Namibii ploužili poloviční rychlostí a ještě nadávali, že to moc drncá. Charles se s tím tolik nepáral, ale stejně z toho byla cesta na celý den. Výmoly střídalo kamení, kamení střídal písek. A začínalo se dělat vedro. Na druhou stranu, dnešek byl jedním z nejatmosféričtějších zážitků za celou dovolenou. Poprvé jsme se totiž trochu odklonili od nejturističtější trasy a octli se v místech, které byly mnohem méně frekventované a více původní. Míjeli jsme stepi, polopouště, lesy plné stromových kaktusů a jednu masajskou vesničku za druhou. Nikde ani živáčka, jen občas nějaký ten Masaj, ženoucí stádo krav. Dneškem nám i Tanzánie ukázala svou původní, turisty tolik neposkvrněnou tvář. V jedné z větších vesnic (nebo spíš menším městě) jsme zastavili na oběd. Usadili jsme se na zápraží v místní restauraci, snědli zásoby a pokračovali dál. Cesta byla zas o něco horší, o něco kamenitější a o hodně teplejší. Na několika místech nás navíc zabrzdilo placení mýta. To se platí hned v několika vesnicích a pro mne bylo jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl mít s sebou průvodce. Kdybychom se rozhodli Tanzánii projezdit na vlastní pěst, asi bych se zdráhat tuto severní zajížďku do itineráře zařadit, protože jednotlivé mýtné stanice prý spolu příliš nekomunikují a mnohdy je turista zkasírován o víc, než je skutečná cena za průjezd. Postupně, i s cestou od jezera pryč, jsme platili v Engaruka Chini, Engaresero a pak ještě kousek od něj, a to bych nedal ruku do ohně, že ještě někde jinde nějaká další stanoviště jsou.

Jak jsme se blížili k jezeru, přírodu vystřídala učiněná měsíční krajina. Holé vyprahlé skály a nesnesitelné vedro spíš než Tanzánii připomínalo Arizonu. Nemohli jsme se dočkat, až do těch končin vyrazíme, zároveň jsme se však děsili toho vedra, které nás začalo spalovat. A narůstalo víc a víc s každým metrem, kterým jsme sestupovali serpentinami k jezeru, které už začalo vykukovat na obzoru. První pohled na něj úplně dech beroucí nebyl, bylo totiž z velké části vyschlé a také postrádalo tu sytě červenou barvu, která je na všech oficiálních fotkách a plakátech. Holt, na oficiálních. Temně rudý železitý nádech totiž získávalo jen v některých obdobích roku a naše to nebylo. Ale říká se, že k Natronu člověk jezdí hlavně kvůli okolní přírodě jako celku a samotné jezero je až na druhém místě, což můžeme potvrdit.

Uprostřed vyprahlé a prašné pustiny, jen malý kousek od jezera, nás přivítal Halisi camp, podobný tented camp jako v Serengeti. Nebyl tak honosný jako jeho jižnější bratříček, ale v těchto nehostinných podmínkách nic nemůže být zcela ideální a kemp dělal, co mohl. Větší problém byl chybějící signál, zvlášť pro našeho taťku, který by určitě vyskočil z kůže, kdybychom o sobě nedali dvě noci vědět. Naštěstí měli v recepci notebook s internetovým připojením, takže bylo možné napsat alespoň e-mail. Odpoledne jsme strávili v kempu, ukrývali se s knížkou ve stínu a chránili se před větrem, který sílil a sílil. Zde byl o večerech obzvlášť silný a v kombinaci s jemným práškem, který neustále vířil, nebyl příjemný. Večer a hlavně v noci nám dělal společnost netopýr, kterého přivábilo světlo lucerny, a po většinu noci bušil na dveře stanu a děsil naší Káju. Ale lepší deset netopýrů než štíři, kteří nás přišli navštívit druhou noc.

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 320x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku