HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Tanzánie 2014  / 09 - Z pekla do ráje

09 - Z pekla do ráje

Tanzánie

Vytvořeno: 28.09.2014
Autor: OndraF


Z pekla do ráje

Do nového dne jsme se probudili trochu nevyspalí, trochu obalení pískem, ale živí a zdraví a nepokousaní od štírů. Já se probudil jako přejetý vlakem, ale na snídani jsem se dobelhal a pak už mi bylo hodinu od hodiny líp. Čekal nás náročný den a nebylo času na zbyt. Svižně jsme se nasnídali, naházeli batohy do auta a vyrazili. K letišti nás jelo o jednoho víc, uvolili jsme se svézt jednoho z personálu Halisi kempu, mladíka, který se o nás po celé dva dny staral téměř výhradně sám. Jako formu „tuzéru“ jsme ho vzali s sebou, potřeboval se totiž dostat kamsi poblíž Arushi. Dopoledne jsme strávili drkotáním po prašné cestě, ne o moc lepší než té, kterou jsme sem přijeli. Po cestě jsme míjeli chudé masajské vesničky a při každém zastavení (většinou kvůli mýtnému) se kolem auta seběhlo několik místních a žebrali o vodu. V tomto duchu se nesla cesta prakticky až do Mto Wa Mbe, kdy jsme se jako zázrakem objevili na asfaltce a zpátky v civilizaci. Odtud už jsme fičeli až k letišti, kde jsme měli dobrou hodinu a půl k dobru. Dokonce jsme se stihli po cestě zastavit i v obchůdku se suvenýry, kde jsme sice nic nekoupili, ale došli si alespoň na záchod. Majiteli to z nějakého důvodu nevadilo. Letiště sestávalo prakticky z jedné velké boudy, kde se tísnily hloučky turistů a snažili se najít svůj metr čtvereční přepážky, za kterou stál zástupce té či oné konkrétní letecké společnosti a odbavoval. My se posadili do restaurace, snědli si zabalený oběd a čekali. Dojemně jsme se rozloučili s Charlesem, předali mu zbytek honoráře a krátce před odjezdem se za námi zastavila i Ingrid, popřát nám hodně štěstí a říct sbohem. Pak už se nachýlil čas, my se vmáčkli k přepážce Zan Air, předali zavazadla a doufali, že nebudeme mít přes váhu. Jen pár dní před odletem z Prahy nás totiž napadlo poptat se, jaká je vlastně maximální váha pro vnitrostátní lety, těžko jsme mohli počítat se 46 kily jako u Turkish airlines. Nakonec to bylo 15 kilogramů hlavní zavazadlo a pět příruční, co čehož jsme se s přehledem vešli. A i kdyby ne, příplatkem za přesváhu byly dva dolary za kilogram, což v porovnání s velkými zaoceánskými lety nebylo moc. Po odbavení nás odvedli na ranvej k miniaturnímu letadýlku pro dvanáct osob. Než nás pustili na palubu, muselo letadlo trošku popojet stranou, což vyřešili dva zaměstnanci jednoduše tak, že letadlo prostě popadli holýma rukama a odtáhli pryč. Byl to náš první vnitrostátní let v životě, ale myslím, že jsme nebyli jediní, kdo z toho měl zážitek.

Ten ale brzo vystřídalo vystřízlivění a cestovatelská kocovina byla těžká. Rachotící, klepající a pohupující se letadýlko s našimi žaludky dělalo věci. Já, ještě ne zcela OK, jsem preventivě zavřel oči a cestu absolvoval relativně v klidu. Holky, které se celou cestu kochaly výhledem na ubíhající savanu pod námi, už takové štěstí neměly a blicí pytlíky jim byly k dobru. Mamce každopádně. Naštěstí jsme neletěli deset hodin, ale za hoďku a půl už se pod námi zjevily křivolaké uličky Kamenného města a my dosedli. Vypotáceli jsme se z letadla, v mrtvolném rozpoložení počkali na zavazadla a došourali se na parkoviště. Na Bush2beach byl spoleh i na ostrově a tak na nás čekalo přistavené taxi s řidičem, který, zprvu nemluvný, nakonec trochu roztál a stal se příjemným chlapíkem, který nám dalších pět dní dělal řidiče. Cesta k východnímu pobřeží zabrala hodinu a my měli možnost trochu nasát prostředí Zanzibaru. Na první pohled vypadal, nu, „zajímavě“. Nijak poutavě, ale zároveň osobitě a originálně. Husté pralesy, plné palem a banánovníků protínaly překvapivě dobře udržované asfaltky. Celkové vzezření tropického ráje narušovaly všudypřítomné africké výjevy, místní postávali u krajnic, opékali maso, prodávali cetky a glosovali. Byla to zvláštní kombinace, která lákala vystoupit z auta ven, jít se projít a nasát trochu místní atmosféry na vlastní kůži. My však mířili někam úplně jinam, do odlehlé vesnice Matemwe, k moři do hotýlku Sunshine. Další dva dny, jen my a relax. Zvlášť po posledních třech dnech jsme si potřebovali oddechnout a hlavně se trochu zkulturnit, smýt nánosy prachu a potu a vyprat oblečení. A Sunshine k tomu byl ideální. Poté, co jsme prokodrcali mezi chýšemi a domečky Matemwe, se před námi zjevil zastrčený a útulný hotýlek. Přivítal nás rozdováděný a uchechtaný recepční, který si svým rozverným chováním nebezpečně říkal o čtyřprocentní slevu z platu, a ubytoval nás v jednom z bungalovů. Celý hotel je vlastně komplexem bělavých chatiček mezi palmami a vypadá překrásně. I samotné pokoje neměly chybu, snad kromě slané vody, tekoucí ze všech kohoutků. Ale umýt se v ní dalo. Den se pomalu chýlil ke konci, na koupání v moři už nebyl čas, jen na pár pohledů a fotek. Pak už byl čas jít na kutě, vydrželi jsme sotva do osmi do večera.

 

Ráno jsem se probudil do nepříliš ideálního rozpoložení, kdy moje zažívání nadále protestovalo, o čemž jsem se přesvědčil, když jsem se k snídani přejedl k prasknutí asi půlkou volského oka. Naštěstí celodenní válení u moře člověk zvládne i s nechutenstvím. Stejně jsme se rozhodli pojmout dny u moře střídměji, večerní hostiny na safari jsme vystřídali za lehké saláty a polévky a k obědu jsme si vystačili jen s mléčnými koktejly. Po jídle jsme na nic nečekali a šli k moři. To, co slibovali papíroví průvodci a posléze i průvodci živí, se naplnilo, přivítal nás bílý písek a průzračné moře. Škoda jen toho množství chaluh. Hned záhy nás oslovil jeden místní s nabídkou všemožných výletů a aktivit, které jsme zdvořile odmítli. Obecně, „touting persons“, jak upozorňuje kdejaký papírový průvodce, mohou být na Zanzibaru obtíž, nás ale nechávali relativně v klidu. Nejspíš hodně záleží na lokalitě. Celé východní pobřeží ostrova je vlastně jedna velká pláž, lišící se bělostí písku, modrostí moře, množstvím turistů a vlezlostí místních. Severní Nungwi je údajně dost frekventovaná a je ideální pro každého, kdo si nechce užít jen relax, ale i nějakou tu večerní párty. Oproti tomu Jambiani na východě má prý jedny z nejkrásnějších pláží. A Matemwe, kde jsme trávili dny my, patří údajně mezi nejklidnější oblasti, čemuž, i když jsme neměli srovnání, jsme docela věřili. Několikrát jsme si v průběhu dní udělali procházku podél pláže jedním či druhým směrem, dostali se dál od hotýlků až mezi okolní vesničky a i když jsme byli každou chvíli terčem místních, kteří se nás snažili nalákat do svých obchůdků nebo nás prostě jenom pozdravili, kousek s námi šli a nejspíš ani sami nevěděli, co od nás vlastně chtějí, nikdy nebyli přímo otravní a vždy zabralo zdvořilé odmítnutí (opakované). Samotné moře bylo parádní, i když ne úplně ideální pro kohokoliv, kdo si rád užívá hodinové výplavy na širé moře. Při odlivu voda sahala sotva ke kolenům a dno bylo přímo poseté ježovkami. Čili bez gumových bot ani ránu a o nějakém válení se nemohla být řeč. Naštěstí jsme si našli malou lagunku s úplně čistým dnem, kde jsme trávili většinu času.

Odpoledne se začal zdvihat příliv a zdvihal se bleskovou rychlostí. Sotva za hodinu hladina vystoupala tak, že se dalo bez potíží plavat, bohužel spolu s ním připlula i záplava chaluh a zvedl se vítr. Jak je vidno, ani Zanzibar nebyl večerních vichrů ušetřen, kolem páté už začalo být příliš chladno na cachtání v moři a kolem sedmé vichr kulminoval a cloumal bungalovem. Večer jsme tak většinou zasedali ke čtenářskému kroužku, který jsme protáhli do osmi, někdy až do pozdní půl deváté, než nás skolila únava. Do mne se navíc dala k večeru zimnice, takže jsem u večeře seděl ve svetru a ostatní turisté v plavkách a tílkách na mne koukali jako na exota.

 

Naše rodina se nikdy nevydrží příliš dlouho válet a i my jsme tušili, že budeme po dni nicnedělání u moře rádi za nějaké rozptýlení. Proto byl na pořadu druhého dne výlet. Jozani-Chwaka forrest je nevelká, ale turisty oblíbená a hojně navštěvovaná přírodní rezervace v centru ostrova, která kromě procházky deštným pralesem a mangrove nabízí jeden unikát – opice rodu Red colobus. Tyto vzácné a ohrožené opičky ve velkém obývají jediný národní park Zanzibaru a díky jeho malé rozloze se dokonale adaptovaly na skupiny turistů, které sem proudí den co den. Dvě hodiny jsme tak strávili ve společnosti těchto oranžových tvorů a mnohdy jsme se jim museli až vyhýbat, jak byli blízko. Ti si z nás očividně nic nedělali a metr od nás si nacpávali břicha listím a ovocem. Kdybychom chtěli, mohli bychom si je pohladit. I jejich mláďata, kterých tu bylo jak naseto. Akorát to dusno. Prales byl učiněný skleník a po pár minutách z nás tekly čůrky potu, i když jsme stáli bez hnutí. A já, kterému od rána nebylo nejlíp a kromě celkové sešlosti a nechutenství jsem začal bojovat i s průjmy, jsem se zpotil pokaždé, když jsem udělal sebemenší pohyb, jako třeba zmáčknutí spouště u foťáku. Když jsme opouštěli prales, byl jsem tak zpocený, že jsem si připadal sám sobě odporný. Po procházce mezi opičkami nás vzali do dva kilometry vzdálené oblasti, která byla vlastně jen cestičkou v džungli a krátkou dřevěnou lávkou, vedoucí skrze mangrove. Dozvěděli jsme se přitom trochu víc o tomto unikátním biotopu, ale celkově nám to nezabralo víc než půlhodinku. Suma sumárum, kolem jedné po poledni jsme byli zpět na pláži. Nakonec bychom ani nepotřebovali balíčky s obědem, ale když už jsme si je zaplatili, tak je přeci nevyhodíme. Ale na koktejl jsme stejně zašli.

Odpoledne pak proběhlo dle klasického scénáře. Plavání, válení, jezení, čtení. Hodně čtení. Opravdu hodně čtení. Já dnes dočetl třetí knihu, a to jsem se snažil číst pomalu. A taky jsem se poprvé po dlouhých dnech pořádně najedl. Rozhodl jsem se totiž, že svoji nemoc užeru k smrti a dnešním večerem jsem na tom začal pracovat. Nakonec to pomohlo jako nic jiného, i když úplně v pořádku jsem nebyl až do návratu do Prahy.

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 742x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse


jan_podany
Jan
Zanzibar v tvém podání vyznívá velmi zajímavě a z Komor to není zas tak daleko.
02. 10. 2014, 12:40:10
Honzo, Zanzibar určitě stojí za to, už jenom ze dvou důvodů. Jednak aby člověk viděl, že pozlátko z cestovních kanceláří má i svoji reálnější, o dost špinavější a smradlavější stránku, a taky proto, že se tu krásně snoubí tropický ráj ala Pacifik, africky vypadající menší města a vesnice a arabská kultura Stone town.
07. 11. 2014, 15:21:14