HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Tanzánie 2014  / 10 - Dva dny ve středověké Persii

10 - Dva dny ve středověké Persii

Tanzánie

Vytvořeno: 28.09.2014
Autor: OndraF


Dva dny ve středověké Persii

Den poté nebylo v plánu prakticky nic. Jen přesun do Stone town, který měl zabrat hodinu. Původně byl naplánovaný hned na ráno, ale usoudili jsme (a zcela po právu), že Kamenné město je záležitost tak dvou hodin, ne téměř tří dní. Vždyť nakonec i poslední den jsme raději zaplnili výletem, který původně nebyl v plánu, protože ve městě už nebylo co na práci. A dnešek jsme se tak rozhodli strávit pokud možno celý u moře, přejezd jsme domluvili až na podvečer. Majitelka hotelu (příjemná paní z Německa) nám dokonce dovolila využívat i náš pokoj, takže jsme měli plnohodnotné zázemí. Ani jeden z nás neměl chuť na třetí den válení, takže jsme dopoledne využili odliv a udělali si pěší výlet na širé moře. Dvouhodinová cesta tam a zpět se nesla v duchu slalomu mezi ježovkami a korály. Nejprve jsme byli obezření až ustrašení, ale postupem času jsme našli rytmus a nechali se unést překrásným podvodním světem, plným barevných ryb, pestrých korálů a hlavně nespočtem rudých hvězdic. Škoda jen, že zrovna dnes jsem nechal ležet na pokoji svůj foťák. Došli jsme až k hranici útesu, kde se dno prudce zvažovalo a dál už byly jen nekonečné vlny. Ani jsme si nechtěli představovat, co všechno v nich může plavat, kdybychom pokračovali dál. Trochu ze strachu z přílivu jsme spěšně vyrazili zpět, navíc se zatáhlo a začalo i jemně mžít.

Odpoledne už bylo spíš jen odpočítávání minut do odjezdu. Nikomu z nás se nechtělo lézt znovu do vody, navíc se trochu ochladilo a začal foukat vítr. S knížkou v ruce (já s tímto cestopisem) jsme přečkali do pěti do večera, kdy nás vyzvedl náš starý známý řidič a převezl do Stone town. Tam jsme dorazili se západem a byl to uvítání, jak se patří. Hlavně pro holky, které musely být u vytržení. Auto se totiž do křivolakých a uzoučkých uliček nevešlo, tak jsme museli kus pěšky. A zastavili jsme zrovna u tržiště, a ještě v nejfrekventovanější denní dobu. Byli jsme tak vrženi do úlu lomozu, křiku, povšechného shonu, chaosu a hlavně smradu. Popadli jsme krosny a vyrazili potemnělými uličkami až do House of spices, našeho hotelu, kde jsme strávili následující dvě noci. Atmosféra Stone town tak v mžiku dala zapomenout na poklidný relax v tropickém ráji a vrhla nás do reality středověké Arábie. Samotný hotel byl dost stísněný, ale to se dalo říct o celém městě. Ve všech ostatních aspektech byl parádní. V přízemí byla recepce s ochotným personálem, která zároveň fungovala jako obchůdek se suvenýry, který jsme také poslední den využili. V prvním patře byly pokoje, všechny vyvedené v tradičním perském stylu, s baldachýny, závoji a rekvizitami, některé z nich byly dokonce pravé a původní. A tradiční byl i přístup k mužům a k ženám. Holky totiž dostaly miniaturní pokojík, do kterého se sotva vešly dvě krátké postele, a společnou sprchu na chodbě. Já byl obdarován rozlehlým pokojem s manželskou postelí, která připomínala letiště, a vlastní koupelnu, rozkládající se na dvou místnostech, která byla tak velká, že mi zprvu vůbec nedošlo, že je ještě součástí mého pokoje. Součástí hotelu byla i restaurace na střeše. Výhled nebyl nic moc, kochat jsme se mohli jen několika zrezlými střechami, ale jídlo bylo parádní. House of spices je vyhlášené, světe div se, italskou kuchyní a nám po dvou týdnech arabsko-afrických pokrmů pizza neskutečně bodla. A proč vlastně hotel dostal své jméno? Nu, protože všude bylo koření. Úplně všude. Na chodbách stály vázy plné skořice, v restauraci vitrína plná koření, suvenýry na recepci tvořilo koření téměř výhradně. Podívaná to byla tak pěkná, až se z toho naší Káje spustila alergie.

Po večeři jsme nenechali nic náhodě a domluvili si na příští den průvodce po městě. Přeci jen, labyrint uliček budil respekt a my se chtěli o městě i něco dozvědět, ne tu jen zmateně bloumat a hledat cestu zpět.

 

Průvodce dorazil na minutu přesně a svých dvacet dolarů si vydělal měrou vrchovatou. Následující dvě a půl hodiny nás protáhl snad vším, co lze ve Stone town vidět. Křižovali jsme uličkami starobylého města, kochali se památkami a nasávali atmosféru středověku. A také jsme nasávali pach odpadků, výkalů, ryb, potu a špíny. Ano, město nabízelo vše, co se od střední Asie dalo očekávat. Vždy, když jsem byl v Africe, liboval jsem si, že špína zde je taková jiná, přírodnější, svým způsobem i čistší. Jistě, pro slumy na okraji velkých město to neplatilo, ale jinak se prostředí Afriky nedalo srovnat s tím, jaká hygiena panovala třeba v Asii nebo v chudších státech Jižní Ameriky (nebo Evropy, když už jsme u toho, stačí se podívat na Neapol). Ale Stone town? To bylo něco jiného. Svým způsobem na to měl vliv jeho historický vývoj, kdy byl dlouhá staletí pod vlivem Persie, Ománu a nesmazatelné kořeny tu má i Indie. Z 95 procent je navíc muslimský a toto vše dohromady vytváří dosti výbušnou kombinaci, a také dosti smradlavou. Když jsme se proplétali křivolakými uličkami a marně se snažili udržet v hlavě směr, nemohli jsme si nevšimnout odpadků, páchnoucích skvrn a celkové sešlosti města. Ve výsledku jsme Stone town hodnotili pozitivně, byl to určitě zážitek se vším všudy a byli jsme rádi, že jsme se sem podívali, zároveň jsme se ale shodli, že ty dva dny byly tak akorát.

Korzovali jsme uličkami města a snažili se udržet orientaci v prostoru. Tu jsme ztratili hned za první zatáčkou. Nepomohly nejlepší mapy, nepomohl nejlepší orientační smysl, ve Stone town se prostě nedá neztratit. Ostatně, i Ingrid, která zde byla nespočetkrát, nebo Charles, který tu prý pobýval celý měsíc, také přiznávali, že se tu i po té době ztratí. A jak jsme asi mohli dopadnout my. Naštěstí průvodce vypadal, že přesně ví, kam jde, a labyrintem uliček se proplétal s neochvějnou jistotou. Naštěstí, rozloha města je drobounká, v úhlopříčce má sotva kilometr, dříve nebo později se tak člověk objeví na hlavní silnici, která město dokola obkružuje. Průvodce byl i velmi znalý historie města a po celé dopoledne nás zásobil informacemi. V uličkách jsme obdivovali zejména zdobené starobylé dveře, které byly vsazené v každém druhém domě. Zanzibar je těmito vraty proslulý, pojí se s nimi dlouhá historie. V zásadě jsou dvojího druhu – arabské (konkrétně ománské), s rovným horním krajem, a indické, které jsou nahoře klenuté. Na některých byly namontovány i železné bodce, reminiscence z Indie, kde sloužily jako ochrana před dotěrnými slony. Na Zanzibaru pochopitelně žádní sloni nejsou, zde to byla jen dekorace.

Asi jediné místo, které lze poznat, lze najít a nedá se s ničím splést, je miniaturní kolonáda při pobřeží. Zároveň je jedním z nejhezčích míst Zanzibar town, kde se koncentruje většina památek a restaurací. Jako například Mercury’s, nesoucí odkaz nejslavnějšího zanzibarského rodáka a zpěváka kapely Queen, kam jsme zašli na oběd a líbilo se nám tam natolik, že jsme si rovnou zarezervovali i stůl na večeři. Kolonádě vévodí parčík jménem Forodhani gardens, nově zrekonstruované a asi nejčistší místo na ostrově, kde místní vysedávají na lavičkách a dávají si odpolední siestu ve stínu stromů. Večer místo ožívá a stává se jedním velkým piknikem se spoustou grilovaného masa, ryb, zeleniny a koření. Naproti přes ulici je stanoviště taxíků a také majestátní House of wonders, Beit-Al-Ajaib. Vlajková loď Zanzibaru je největší a nejvyšší budova ve městě, postavená jako vzdálená kopie londýnského Tower bridge a svou centrální věží a několikapatrovými postranními balkony má zároveň připomínat letícího orla. Místo bylo zbudováno Barghash bin Saidem, druhým zanzibarským sultánem jako ceremoniální místo a svůj anglický název dostalo díky několika technickým vymoženostem, které byly první svého druhu nejen na ostrově, ale mnohdy i v celé Východní Africe, jako například elektrické rozvody nebo výtah. Po revoluci v roce 1964 byl přetvořen na muzeum, kterým je dodnes. Hned vedle House of Wonders je Old Fort, nejstarší budova ve Stone town, masivní kamenná hradba ze sedmnáctého století, vybudovaná Ománskou říší před nájezdy Portugalců. Později fungovala jako vězení. V centru je rozlehlý dvůr s amfiteátrem, kde se konají různá vystoupení, a množství obchůdků, krámů a řemeslných dílen. Také tu sídlí turistické infocentrum, které jsme odpoledne využili. Poblíž se nachází i Palace museum, Beit el-Sahel, dříve rezidence sultánovy rodiny, po revoluci sídlo vlády, od roku 1994 muzeum.

Od Staré pevnosti jsme se odchýlili zpět do křivolakých uliček a korzovali mezi nesčetnými obchůdky se suvenýry. Nejprve jsme byli trochu obezřetní, papíroví průvodci strašily před nájezdy místních, kteří turistu doslova nenechají vydechnout a nestále ho tahají do svých obchodů a snaží se mu něco prodat. Realita je ale zcela jiná, místní posedávají u vchodu, když přijdete blíž, osloví vás a pozvou dál, ale vše probíhá v duchu zdvořilosti a jedno slušné odmítnutí zcela postačí. Zastavili jsme i u rodného domu Freddieho Mercuryho. Tedy, údajného rodného domu. I když řada neoficiálních průvodců a podvodníčků tvrdí, že právě oni vědí, který dům je tem pravý (dost často je to jejich vlastní bydliště), oficiálně není místo zpěvákova pobývání známo. Tento konkrétní dům je prý však „nejpravděpodobnější.“ Zdobí ho ornamentální dveře, obložené fotografiemi z jeho života a života kapely Queen. Freddie Mercury, vlastním jménem Farrokh Bulsara, se narodil ve Stone town indickým rodičům, avšak už v devíti letech byl poslán na internátní školu do indické Bombaje, odkud se na krátký čas vrátil zpět do své rodné země, aby v roce 1964, kdy mu bylo 18 let, i s rodinou emigroval do Británie. My každopádně pokračovali k St. Joseph cathedral, zbudované francouzskými misionáři údajně jako kopie slavného pařížského Notre Dame, odkud jsme se odchýlili k perským lázním Hamamni, nyní již rozpadající se a chátrající památky, dříve však luxusním lázním, které fungovaly až do roku 1920. Kolečko jsme zakončili na tržišti a bylo to zakončení, jak se patří. Klasické orientální tržiště pro mne, intenzivní smradlavý zážitek pro holky. Přeplněnému a potemnělému tržišti vévodila centrální betonová budova, která složila jako masna, převážně rybí. Smradlavé a mouchami obletované maso leželo na špinavých a krví potřísněných pultech a uprostřed místnosti zrovna probíhala dražba asi dvoumetrového mečouna. Nebylo tu k hnutí a smrad byl ubíjející. A to ještě nebylo odpoledne, kdy se prý trh naplní k prasknutí místními, kteří na cestě z práce zaskočí na pár slov a šálek čaje či kávy; tržiště totiž slouží jako místo, kde se lidé potkávají a rozprávějí o událostech posledních dní. Pro nás to byl zároveň konec exkurze. Rozloučili jsme se s naším průvodcem, zaplatili mu jeho dvacet dolarů, které si rozhodně zasloužil, a pomalu se vydali k pobřeží do Mercury’s na oběd, na vynikající kari s rýží.

Odpoledne jsme se po krátkém odpočinku rozhodli pro druhé kolečko, tentokrát už na vlastní pěst. Chtěli jsme si hlavně v klidu prohlédnout krámky a nakoupit nějaké suvenýry. To se nám podařilo, při trochu náhodném bloumání uličkami jsme narazili na řadu pěkných věcí a dokonce jsme usmlouvali i pěknou masajskou deku a nějaké šperky. Zastavili jsme se i v turistickém infocentru a domluvili výlet na zítřek. Uvědomovali jsme si, že díky miniaturní rozloze máme Stone town už prakticky prochozené a zítra bychom tu jen zabíjeli čas. Dozvěděli jsme se o možností takzvané Spice tour, půldennímu výletu na nedaleké plantáže s kořením, spojeném s odborným výkladem a návštěvou okolních vesniček. Cena nebyla nijak vražedná, tak jsme na to kývli. Návrat do hotelu, který měl být otázkou chviličky, nám nakonec zabral další hodinu, protože jsme se parádně ztratili a museli a složitě doptávat. Naštěstí jsme si při tom bloumání potvrdili jednu konkrétní přímočarou trasu od kolonády k hotelu, která pro nás byla životně důležitá, až se budeme za tmy vracet z večeře. Kamenné město prý není ani po setmění nebezpečné, ale labyrint uliček se stává ještě zmatenější a najít svůj hotel může být skutečná výzva.

Na večeři jsme zašli znovu do Mercury’s, chtěli jsme také vidět západ slunce, kterého se nám taky dostalo. Kromě něj se nám ale dostalo i kobercového náletu much a můr, které po setmění přivábilo světlo restaurace, a kompletně nám zničili jídlo. Moc jsme toho tak nepojedli a vrátili se zpět do hotelu, který jsme, díkybohu, našli bez potíží.

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 360x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů