HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 02 - První krůčky perlou Afriky

02 - První krůčky perlou Afriky

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Uganda je rozmanitá země a rozmanité je i počasí v ní. Na africké poměry je zemí poměrně zelenou a „mokrou“, i v zimních měsících, leží ostatně na rovníku. A my sem mířili na sklonku období sucha. Dalo se tak očekávat, že nám některé dny zaprší a to nám země potvrdila hned při příjezdu, kdy nás uvítala zamračená obloha a déšť. Naštěstí prakticky s dosednutím letadla ustal a slunce co nevidět vykouklo. Pasovou kontrolou a všemi náležitými byrokratickými formalitami jsme prošli překvapivě hladce a už krátce po jedné hodině odpolední jsme vycházeli z letištní haly, kde nás uvítal Pavel a také jistý Felix, zaměstnanec místní autopůjčovny Habari, přes kterou nám Honza zajistil vůz na následujících jedenáct dní. Po příletu jsme ostatně měli hodně co na práci. Půjčit auto, vyzvednout si písemná povolení ke vstupu ke gorilím rodinám v Bwindi, dopravit se do Kampaly a najít penzion. V kontextu s mizernou dopravní situací kolem hlavního města a západem slunce mezi šestou a sedmou hodinou večerní jsme měli co dělat. Samo auto, i když bylo terénní s pohonem na všechna kola, na nás nijak valný dojem neudělalo. Tmavě modrá plechovka měla už od pohledu ta nejlepší léta za sebou a do jejího miniaturního kufru jsme jen stěží nacpali naše batohy. V průběhu cesty jsme si na něj ale zvykli a dokonce si k němu vypracovali i zvláštní pokřivenou náklonnost. Ač neustále něčím protestovalo, vydávalo sténavé zvuky a každou chvíli hrozilo se rozpadnout, dovezlo nás do všech míst, překonalo všechny překážky (a že jich bylo) a po celé dva týdny jsme nemuseli řešit ani píchlou pneumatiku. Upřímně řečeno, pokud z auta něco upadlo, mohli jsme za to my. Každopádně turistům, kteří jej dostanou po nás, jsme rozhodně nezáviděli. Ještě před zapůjčením auta jsme museli vyřídit pár formalit v entebbské pobočce Habari, kde jsme se trochu nepohodli s Felixem ohledně placení záloh a pojištění, nakonec vše vyřešily písemné smlouvy, které jsme prozřetelně sepsali ještě v Praze a které nakonec rozhodly. S malým zdržením jsme se tak stali hrdými majiteli této rezavé kraksny a vyrazili vstříc africkému životu.
Další zastávkou byla pobočka Nkuringo walking safaris, místní turistické agentury s velmi dobrými referencemi, přes které jsme měli zajištěná povolení ke gorilám. I přes malé bloudění, kdy jsme se doklepali až do třímetrovou zdí a ostatním drátem obehnané rezidence jednoho z tamních prominentů, jsme nenápadnou kancelář v postranní uličce nalezli a od příjemné a ochotné Betty si vyzvedli jednu z nejcennějších věcí, které jsme s sebou po dobu výletu vezli. To už bylo naše poslední zdržení a zbývalo se jen zdárně a v bezpečí dopravit do Kampaly.
Čehož se chopil Pavel. Aniž by si to sám přál, byl ještě před první jízdou jednohlasně pasován do role nejzručnějšího řidiče (což se nakonec skutečně potvrdilo) a logicky na něj spadla úloha objezdit vše nepříjemné, nebezpečné a krkolomné. První kilometry po ugandských silnicích jsme mu tak s radostí přenechali a nutno říct, že se úlohy Pavel zhostil náramně. Hned po pár metrech se zcela přirozeně a plynule adaptoval na místní pravidla provozu, která se dala shrnout do několika základních pouček: „Kdo je silnější, má přednost.“ „Kdo není silnější, má taky přednost.“ „Kdo nemá přednost, stejně jede první.“ A nebo Pavlovo oblíbené: „Co se děje za tebou, je problém toho za tebou.“ Řízení v Ugandě je totiž noční můra. Mimo velká města a hlavní tahy sice není tolik aut, ale o to je horší stav silnic. A kolem hlavního města jsou sice relativně funkční asfaltky, nicméně jejich kvalita je i tak na úrovni horší české okresky a hlavním hororem jsou neexistující pravidla silničního provozu, která v kombinaci s hustotou provozu a četnými motocykly boda-boda, které tu zastávají funkci taxíků, tvoří těžko dýchatelnou směs. Kampala je navíc, jak jsem již výše nakousnul, nechvalně proslulá svými zácpami prakticky ve kteroukoliv denní i noční dobu. Nakonec jsme ale dokázali přežít. Zčásti díky Pavlovi, zčásti díky náhodě, zčásti také díky víkendu, kdy aut jednoduše nebylo tolik. Proto jsme už někdy kolem čtvrté odpolední vjížděli do Kampaly a hledali ubytovnu. Adonai guesthouse, jak se náš penzion jmenoval, sídlil v poklidné čtvrti Rubaga, která je navíc dobře přístupná hned z periferie města a člověk se tak vyhne centru, a také nám pomohl fakt, že se celá čtvrť rozkládá na kopci, jehož dominantou je kostel, který je vidět snad z kterékoliv části města. Hledání nám tak nezabralo moc dlouho, i když nějaké to kratší bloudění a doptávání se jsme si stejně neodpustili. Zmínil jsem se vůbec, že jsme neměli k dispozici GPS? Ubytování jsme tu měli zajištěné předem, protože, pokud se dá stále ještě věřit TripAdvisoru, je Adonai nesmírně oblíbený. Narváno tu sice nebylo, ale přeci jen je to penzion, pokojů je tu pár a my chtěli mít alespoň první den po příletu jistotu. Milá paní domácí nás přivítala, ubytovala, my ze sebe umyli nejhorší špínu, setřásli únavu a kromě Míši, která dala přednost pohodlí a relaxu, jsme využili poslední hodinku denního světla a vyrazili na procházku do okolních ulic. Nebudu se zde rozepisovat o Kampale, raději si vše nechám nakonec, ostatně jsme tu jen přespali, ta pravá prohlídka města nás čekala až poslední den. První dojmy ale nebyly růžové, což jsme ostatně ani nečekali. Africká velkoměsta toho (alespoň podle mne) nemají zas tolik co nabídnout, z velké části to jsou poloslumy s miniaturním historickým centrem uprostřed a Kampala nebyla výjimkou. Vydali jsme se jednou z cest rovnou za nosem s cílem dorazit k nejbližší mešitě, dát si večeři a vrátit se zpět. Samotná mešita (která nesla název po Kaddáfím, který ji údajně zasponzoroval) nebyla k dispozici volně procházejícím turistům a bylo nutné si zaplatit průvodce, což jsme odmítli. Udělali jsme tak jen pár fotek a rozhodli se vrátit. Procházka se tak smrskla na cestu tam a zpět po zaprášené a vykřičené ulici. Pavel se dokonce i dostal do konfliktu s jedním z místních žebráků, který vypadal, že se i něco málo šlehnul. Ale abych nevyzněl moc pesimisticky, taková je prostě Afrika a Kampala platí za velmi bezpečná velkoměsta. Pokud člověk dodrží standardní bezpečnostní opatření, nehrozí mu žádné nebezpečí a jen všeobecný shon a chaos je to, s čím se musí vypořádat a co ho může po čase vyčerpat. My si navíc cestu zpříjemnili večeří v jedné z místních putyk, nespoléhali jsme jen na restaurace nebo stravování v rámci ubytoven a kempů, takže jsme si užili i trochu autentičnosti. Sice s rizikem zažívací potíží, ale upřímně, za celé dva týdny naše žaludky ani jednou nezaprotestovaly a vodu jsme pili pochopitelně balenou. Všichni jsme si dali některou z variací na maso v pikantní omáčce a přílohu k tomu, já se spokojil s fazolemi a rýží, Honza s Pavlem se podělili o různé druhy masových a obilních placek. Zejména chapati, které sice nejsou tradiční, ale jsou v Ugandě velmi rozšířené, si Honza zamiloval a ke konci výletu na ně nostalgicky vzpomínal.
První den tak nakonec proběhl mnohem pohodověji a hladčeji, než si kdokoliv z nás (a já zejména) představoval. Klaplo prakticky vše, zdržení nebyla a my tak mohli usínat s pocitem slibného začátku a natěšení na následující dny.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 667x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse


jan_podany
Jan
Ondro, byrokratické obtíže s ugandskými pohraničníky spočívají v čem? Udělení víza na letišti za 50 USD je bezproblémové?
05. 02. 2014, 08:46:00
Ahoj. No já nepsal obtíže, ale formality. Právě že obtíže nebyly žádné. Jediná drobnost na letišti byla v tom, že po nás úředník chtěl 50 dolarů za vízum, protože byl líný si prolistovat můj pas, kde jsem to vízum měl. Ale upozornili jsme ho a pak jsme prošli bez potíží. Trošku větší zdržování bylo při cestě zpátky, ale spíš jenom kvůli takové přílišné opatrnosti, kdy nás několikrát skenovali, zouvali apod. Ale nikdy nebyl ani náznak nějakého problému.
06. 02. 2014, 15:26:22

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku