HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 03 - Na sever

03 - Na sever

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



V Kampale jsme byli skutečně jen na přespání. Hned následující den ráno jsme vyráželi dál a rovnou do nejsevernějšího a nejodlehlejšího bodu naší cesty, národního parku Murchison. Nejodlehlejší však zdaleka neznamená nejmíň známý nebo nejvíce opomíjený turisty. Naopak, populární park a jeho stejnojmenné vodopády jsou jedním z hlavních lákadel Ugandy. Ostatně, kdo by nechtěl navštívit park, který kromě prvotřídního safari nabízí i oblasti s bujnou a neprostupnou vegetací a kterým protéká největší veletok světa, ještě vyšperkovaný o největší vodopády v zemi? A to vše v dojezdové vzdálenosti z hlavního města. Pro nás to byla trochu zajížďka z plánované trasy, přeci jenom většina turistických lákadel se soustředí do jihozápadní části země, museli jsme tak počítat s mnohahodinovou cestou tam i zpět. Z té se nakonec vyklubala cesta celodenní, protože i když jsme si byli vědomi mizerného stavu silnic, asi nikdo z nás nečekal, že to po většinu času půjde až TAK pomalu.
Za volant sedl logicky Pavel, ostatně, stále jsme byli v Kampale. Dostat se jednou z kolmých ulic na městský okruh nám nakonec moc času nezabralo, Pavel ale musel uplatnit své řidičské schopnost na maximum. Bylo pondělí ráno, provoz zhoustl a křižovatky připomínaly spíš houštinu proplétajících se aut, minibusů, motorek a chodců. Občas se ani nedalo poznat, kterým směrem se kolona ubírá. Naštěstí tahle hrůza netrvala dlouho, a jakmile jsme se napojili na okruh, byla už cesta plynulejší, i když jsme stále museli být ve střehu, každou chvíli se totiž vynořil někdo z boční uličky nebo nám do cesty lezli všudypřítomní chodci při krajnici. Pokračovali jsme přímo na sever regionem Luwero. Drkotali jsme po kamenité cestě a co chvíli stáli v koloně, protože před námi byly práce na silnici a provoz byl řízený kyvadlově. Což je ostatně další potíž ugandské dopravy – snad každá lepší silnice je co každých pár kilometrů v rekonstrukci. Je chvályhodné, že se Uganda snaží zlepšit tristní stav svých komunikací, nepřeberné množství uzavírek, zúžení a semaforů však jízdu zpomaluje snad ještě víc, než výmoly na cestě. Proto i když trasa z Kampaly do Murchinson činí nějakých 270 kilometrů, dojeli jsme až za tmy.
A za tmy jsme dojeli i z jiného důvodu. Když pomlčíme o drobném faktu, že poslední tři hodiny jsem řídil já, dovolili jsme si i jedno další zdržení. Na cestě mezi městy Nakasongola a Masindi, nějakých 160 kilometrů od Kampaly, leží hned u cesty malinká přírodní rezervace jménem Ziwa rhino sancutary. Jak už název napovídá, jejím hlavním lákadlem jsou nosorožci. Místo je oblíbenou zastávkou turistů, cestujících po tejné trase jako my. Výlet do rezervace je pěší, trvá nějaké dvě hodiny, a je příjemným protažením ztuhlých kostí uprostřed náročné a úmorné cesty autem, ještě doplněným o oběd v restauraci hned u recepce. Nás už sice lehounce tlačil čas, rozhodli jsme však příležitost nepropásnout a Ziwu jsme navštívili. Rezervace je to skutečně nevelká. Po zaplacení potřebné částky 35 amerických dolarů na osobu se nás ujal místní ranger a průvodce v jedné osobě. Vyfasovali jsme gumáky (celá oblast byla dosti vlhká až rozbahněná) a vydali jsme se na pěší, asi dvouhodinový okruh za nosorožci. Na ty jsme nemuseli dlouho čekat. Hned po pár minutách jsme narazili na jednu spící rodinku, která si, očividně zvyklá na turisty, kteří sem chodí dennodenně v zástupech, z naší přítomnosti pranic nedělala. Měli jsme tak možnost si vzácné a ohrožené tlustokožce prohlédnout ze všech stran a pořídit spoustu snímků. Ziwa je totiž jediné místo v Ugandě, kde lze na nosorožce narazit. Ač pro Ugandu endemičtí, byli již před delší dobou ze země vytlačeni, z velké části díky ozbrojenému konfliktu, který v zemi panoval. Cílem této rezervace je péče a snaha je rozmístit zpět do národních parků, do volné přírody. V rezervaci jsme měli možnost spatřit nosorožce bílé. Jak nám bylo vysvětleno, název nemá nic společného s barvou kůže, ale je to nešťastný misnomer, chybný překlad z holandštiny do angličtiny. Holandský výraz „wijd“ totiž znamená „široký“, čímž se naráželo na široká ústa tohoto druhu nosorožce, avšak první britští kolonialisté Jižní Afriky přejali tento výraz jako „white“, čili bílý. Tak vznikl poddruh bílého nosorožce a paradoxní je, že jej přijali za své i Holanďané. Součástí rezervace je i drobné jezírko, kde prý žijí krokodýli, žádného jsme ale nespatřili, a to jsme u břehu dělali svým neopatrným pohybem návnadu hodně dlouho. Po procházce jsme se ještě zdrželi na pozdní oběd v místní restauraci a dali si své první ugandské pivo. Tedy kromě mne, já totiž od Ziwy sednul za volant a řídil až do cíle. Nicméně o nic přelomového jsem asi nepřišel, ugandský Bell prý chutná jako většina afrických piv – dobré, ale zoufale, zoufale slabé.
Opustili jsme Ziwu a museli chvátat, nachýlilo se odpoledne a nás ještě čekala mezizastávka v Masindi, kde jsme chtěli směnit peníze. V Kampale jsme to nestihli, a i když se ve většině turistických destinací dá platit dolary, chtěli jsme mít logicky při ruce i místní ugandské šilinky. A Masindi je poslední velkým městem, možná i poslední skutečnou výspou civilizace, než se ponoříme do hlubin národního parku Murchison. I když „velkým“… jediné skutečné velkoměsto v Ugandě je Kampala; Gulu a Kira mají kolem sto padesáti tisíc obyvatel a zbytek se svou rozlohou dá řadit mezi naše okresní města. I Masindi tak bylo spíše jednou hlavní silnicí s několika drobnějšími odbočkami, kolem které se krčilo několik budov, krámků, servisů a banka. A právě ta byla naším cílem. Natankovali jsme (což bylo stěžejní, v Murchison tato možnost nebyla) a jali se směňovat. Vědomi si „rychlosti“ byrokratického aparátu na africkém kontinentu, dali jsme nejprve přednost bankomatu. Mně se vybrat ještě podařilo a byl jsem tak relativně za vodou, alespoň na pár dní. Honza už takové štěstí neměl, bankomat jeho karty (vezl jich s sebou několik) nepřijal a museli jsme do banky. Čas nás tlačil, ale v bance to šlo naštěstí svižně. Za slabou čtvrt hodinku jsme stáli u přepážky a směňovali. To, že jsou Afričané hákliví na potrhané, počmárané nebo jakkoliv znehodnocené bankovky, stejně tak jako na bankovky staršího data, jsme věděli, stejně jsme jich ale několik dostali zpět. Zejména ty starší roku 2006. Nakonec jsme měli směněno a pádili na sever.
Od Masindi cesta přestává být asfaltová, takže její kvalita ještě o nějaký ten stupínek klesla. Po většinu času se tak jelo krokem, čtyřicítkou, když jsme měli štěstí. Výmol střídal výmol, při krajnici se jet nedalo, protože žádné krajnice neexistovaly, jen příkopy, a do cesty se pletli chodci, motorky, valníky, stáda krav a kdejaká jiná zvířena. Dalším limitujícím faktem bylo, že jsem za volantem seděl já, jakožto asi nejopatrnější řidič ve střední Evropě. Ve výsledku jsme tak ke vstupní bráně do národního parku Murchison vjížděli asi kolem páté. „Dvě a půl hodiny do cíle, když budete rychlí,“ tak nás informovala sympatická rangerka v recepci, poté, co jsme složili potřebný obnos za vstup a zapsali se do knihy hostí. V reálu tedy tři hodiny, dojezd za světla byl ten tam. Na nic jsme tedy nečekali a pokračovali. Cesta se ještě o trochu zhoršila, navíc začalo jemně mžít. Jeli jsme slabou třicítkou, a to jsem vymlel snad každý rigol, který byl v dosahu. Jízda ale nebyla jen nervozita a chvátání. Příroda se totiž začala povážlivě měnit a po pár kilometrech jsme byli uprostřed nefalšovaného tropického pralesa. Ta tam byla Afrika, teď jsme jeli skrze indonéskou džungli; úzká hliněná cestička se ztrácela mezi hustým listnatým porostem, jehož větve se nakláněly pod tíhou lián. A všude byly opice. Rodinky paviánů čítaly na desítky členů, a i když nám nelezli přímo do auta, jak se to vídá v některých cestopisech z Asie, strachem také úplně neoplývaly a mnohokrát jsme kvůli nim museli skoro až zastavit. Alespoň jsme mohli udělat pár fotek. Cesta se pak dál rozevřela a začala alespoň vzdáleně připomínat africkou krajinu, džungli vystřídaly zelené pláně a my začali míjet jednu ceduli s ubytováním za druhou. Bohužel ne tu naší a slunce již zapadalo. Během chvilky zapadlo úplně a my jeli po tmě. Zážitek to nebyl úplně příjemný, minimálně pro mne ne, výmoly totiž i s dálkovými světly takřka nejsou vidět a jízda byla o ulomení kola. Když jsme asi v půl osmé večer konečně spatřili ceduli s nápisem Red Chilli camp, žuchnutí balvanu, který mi spadl ze srdce, muselo být slyšet snad až k recepci. Red chilli je populární a hojně navštěvované kempiště, které sice ničím nevyniká, ale má příhodnou lokalizaci hned u jižního břehu Nilu a není drahé. Což je důvod, proč jsme neponechali nic náhodě a zajistili si ubytování předem. Protože cenový rozdíl byl nevelký, ubytovali jsme se v bandas, což jsou takové skromné dřevěné bungalovy, které ale naším potřebám naprosto dostačují. Byly vtipně pojmenovány podle divoké zvěře, Míša a já jsme konkrétně byli za Hyeny. Ještě ten večer jsme se všichni sešli v centrální místnosti, která sloužila zároveň jako recepce, jídelna a společenská místnost, kde jsme povečeřeli a hlavně se setkali s jedním z pracovníků kempu, který nás poinformoval o možnostech aktivit v národním parku. Bohužel, nic z toho nebylo nabízeno kempem přímo, vše jsme si museli zajistit nezávisle na nich a také se na požadovaná místa dopravit, ale stejně, každou radu jsme ocenili. Protože jsme jako první v pořadí zvolili ranní safari, objednali jsme svačinové balíčky na následující den a rychle spěchali na kutě.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 394x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů