HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 04 - U veletoku

04 - U veletoku

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Na safari se vyráží za rozbřesku. To je nepsané pravidlo a každý, kdo chce něco vidět, se jím řídí. Nejenom že se vyhne největší tlačenici, ale hlavně zastihne zvěř aktivní, hledající vodu a potravu. Vyrážet za lvy a nosorožci v poledne, kdy praží slunce a všichni jsou zalezlí a tráví, je holý nesmysl. Proto jsme i my předobjednali balíčky místo snídaně, dali si rychlé kafe a vyrazili. Spěchat jsme museli i z jiného důvodu, safari totiž začínalo na druhém břehu Nilu a přívoz vyrážel každou hodinu vždy v celou. Měli jsme tak co dělat, abychom jej stihli, zvlášť když pařáty byrokracie dosáhly i do Red Chilli a při odjezdu nás zastavil správce brány (ne té vstupní, ale té u břehu, kdyby jich náhodou nebylo málo), který se dožadoval papírového povolení ke vstupu do parku. Které jsem pochopitelně vlastnil já a které pochopitelně zůstalo ležet na pokoji. Rychlostí blesku jsme se tak pro něj museli vracet, naštěstí jsme ale vše stihli a pár minut před sedmou už Pavel (kdo jiný, že?) opatrně najížděl na vratký prám. Cesta přívozem trvala nějakou půl hodinku, během které jsme se stihli probrat a pokochat se krásným východem slunce nad ne už tak krásnou řekou, Nil byl totiž znečištěný k uzoufání. Cestou nás zdravily rodinky hrochů, první předzvěst toho, co jsme měli dnes spatřit.
Za slabou půlhodinu jsme přirazili k břehu a jali se hledat průvodce. Jelikož je Red chilli samo aktivně nezajišťuje, respektive nám to neumožnilo, museli jsme se zaobstarat sami. V malé recepci poblíž brány, která značila začátek okružní safari cesty, jsme ulovili jednoho nepříliš drahého chlapíka, který se za 58 tisíc šilinků (asi 430 korun českých) stal na dopoledne naším průvodcem. Jmenoval se Denis. Denis, Denis, Denis, to jméno zopakoval ještě asi osmkrát. Očividně na něj byl náležitě hrdý a chtěl se ujistit, že si jej nadosmrti zapamatujeme. Což se mu asi podařilo. Za volant jsem se postavil já, ostatně jako v devadesáti procentech času, kdy jsme byli v národních parcích. Honza už na začátku prohlásil, že v parcích jezdit odmítá, aby také něco viděl. Nicméně v dalších dnech se pochlapil při několika dlouhých a náročných přesunech a mně osobně řízení na safari vůbec nevadilo, dokázal jsem si jej užít i za volantem a naopak jsem toto rozložení sil ocenil, protože i když cesty byly náročné, kodrcali jsme po většinu času třicítkou a nemusel jsem se bát náklaďáků a chodců v protisměru. Každý z nás si tak co do řízení odvedl svůj díl práce (i když Pavel byl v tomto směru asi jako jediný nenahraditelný) a nikdo neměl nárok na ukřivděnost. Cesta ubíhala rychle a netrvalo dlouho, než se před námi objevily první rodinky žiraf a sloni. Zejména první jmenované safari dominovaly, byly jich tu skutečně desítky. Kromě nich jsme narazili i na prasata bradavičnatá, různé druhy antilop, ptactva (včetně jeřába královského, národního ptáka Ugandy) a nechyběl ani sám král zvířat. Prostě klasické plnohodnotné safari, alespoň co do fauny. Flora ale vypadala úplně jinak. Park Murchison šel totiž ruku v ruce s celkovým vzezřením Ugandy – byl prostě zelený. Pod pojmem safari si asi každý průměrný běloch představí vyprahlé stepi a savany, tady ale rostla bujná vegetace a tráva byla zelená. Ale zvěře méně není. Tato země je prostě v mnoha ohledech výjimečná a její biotop je jeden z nich. Dokončili jsme okruh, rozloučili se s Denisem a jali se čekat na prám. Z technických důvodů se čekání protáhlo na půl druhé hodiny, ale nikdo se nevzrušoval, byli jsme přeci v Africe.
Polední parna a vydatný oběd si pak začaly vybírat daň a Honza, který byl z domova zvyklý na dlouhé odpolední siesty, začal pochybovat o našem následujícím programu. Chtěli jsme se totiž podívat k vodopádům, už druhý den stanujeme u Nilu a zatím jsme si neužili ani řeky, ani Murchison falls. To jsme chtěli napravit a v plánu byl výlet lodí až k úpatí vodopádů a zpět. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že se rozhodne, až se vyspí. Míša s Pavlem relaxovali, bavili se divokými prasaty, která z ničeho nic zaplavila kemp (ale nebezpečná nebyla, evidentně je horko zmáhalo stejně jako nás) a já vyrazil pěšky k řece. Je to jen pár stovek metrů a chtěl jsem si po dnech strávených v autě užít trochu volné chůze na čerstvém vzduchu, i za cenu toho, že budu po pár minutách mokrý potem. Obhlídl jsem společnosti, kotvící u břehu Nilu, a u jedné z věrohodnějších, která zároveň neměla přemrštěné ceny, jsem nám zarezervoval odpolední plavbu. Té se nakonec zúčastnilo celé naše osazenstvo, i Honza, kterého Pavel vykopal z postele s elegancí zkušeného kopače. Plavili jsme se proti proudu ještě s asi desítkou dalších turistů a obdivovali zvířenu na obou březích. Sem tam nějaký ten slon, dokonce i krokodýl, ale hlavně nekonečná záplava hrochů. Ti jsou v ugandských veletocích tak běžní, že po pár minutách nás na ně průvodci úplně přestali upozorňovat. Pro Uganďana spatřit hrocha znamená asi jako pro Čecha spatřit psa. My se jich ale nedokázali nabažit a foťáky cvakaly o sto šest. Teprve v bezprostřední blízkosti si člověk uvědomí, jak mohutná zvířata to jsou a jak mizivou šanci by měl v přímé konfrontaci s ním. Ne nadarmo je hroch jedním z vůbec nejnebezpečnějších zvířat v Africe, které má na svědomí nespočet lidských životů. Naštěstí hlavně v noci, kdy vylézá na souš. Ve vodě hroší převážně odpočívají. Asi za hodinu a půl jsme dopluli k Murchison falls. No, Niagáry to nejsou, ale dívalo se na ně pěkně. Jejich majestátnost byla trochu upozaděná tím, že daleko před jejich úpatím je řeka poměrně mělká a plná kamení, nedostali jsme se tak lodí moc blízko k nim a mohli je obdivovat jen z dálky. Trochu jsme tu zaplakali, protože výlet lodí umožňuje i jednosměrnou plavbu s výstupem u vodopádů a pěším výšlapem na jejich vrchol. Podívaná je to prý krásná, ale má jeden háček – museli bychom mít odtamtud zajištěný odvoz zpět do kempu. To u nás nebylo logisticky možné, proto jsme se museli vrátit zas lodí. Dlouho jsme pak večer diskutovali nad tím, jestli se na vrcholek vodopádů nepodívat další den ráno, ale nakonec jsme se rozhodli nic neriskovat, čekala nás totiž dlouhá cesta k pohoří Rwenzori a stav silnic byl nejistý. Později jsme si toto rozhodnutí pochvalovali. Zpáteční cesta lodí byla jedna velká nuda. Nic nového k vidění nebylo a i se zastávkou u vodopádů plavba trvala něco málo přes tři hodiny, což bylo trochu příliš. Plavba se nám ve finále moc líbila, ale být o hodinu kratší, asi bychom si ji užili víc.
Večer jsme už jen relaxovali. Další den nás čekal dlouhý přesun, chtěli jsme být odpočatí a vyspaní. Bohužel ale došlo na počítání peněz. I když jsme nad tím strávili skoro dvě hodiny, výsledek hovořil jasně – v bance nás okradli o sto dolarů. Což nejsou zrovna malé peníze, zvlášť na Afriku. Logicky jsme selhání vzali s Honzou na sebe, to my jsme přeci v bance směňovali. Ve výsledku nás to do žádných existenčních problémů nedostalo, ale holt, prostě to naštve. Naštěstí to bylo naše poslední směňování, v Ugandě totiž v rámci ubytování a služeb v národních parcích široce akceptují dolary a se zbylými šilinky jsme tak vystačili až do konce.
Ve výsledku jsme na den a dvě noci, strávené v Red Chilli, vzpomínali docela v pozitivním duchu. Kemp samotný nabízel a poskytoval přesně to, co si každý představí pod slovem kemp. Nic víc, nic míň. Solidní ubytování, relativní čistotu a ochotný, i když trochu zpomalený personál. Nevýhodou byl akorát fakt, že jsme si veškeré aktivity stejně museli zajistit sami a ještě se přeplavit na druhý břeh Nilu. Popularita a všeobecný věhlas, který kemp sdílí na internetu, sociálních sítích a na stránkách knižních průvodců, je asi trochu přehnaný. Ale pokud hledáte něco, co je relativně levné a při cestě, je Red Chilli zcela dostačující.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 411x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů