HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 06 - Na skok v Kambodži

06 - Na skok v Kambodži

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Rwenzori mountains jsou unikátní přírodní oblastí a zároveň národním parkem, rozkládající se na hranicích Ugandy a Demokratické republiky Kongo. V překladu znamenají Měsíční hory a název je to více než přiléhavý. Nejde o žádné kopečky, vrcholky ční vysoko nad pět tisíc metrů, s nejvyšším bodem Margherita’s peak, vysokým 5109 metrů nad mořem. A možností k turistickému vyžití je tu víc než dost. Od krátkých, půldenních okruhů při úpatí, až po dlouhé, několikadenní expedice až na vrchol. Ty jsou draze placené a vyžadují přípravy a plánování dopředu, zapotřebí je totiž sehnat průvodce a hlavně nosiče.
Po rychlé snídani, která sestávala z obligátních vajíček a toastu (pomalu to začínala být ugandská fetiš) se nás chopil Rogers a vydali jsme se na cestu. Počasí bylo všelijaké, mraky se honily a na náš dotaz, jestli bude dnes pršet, Rogers odpověděl očekávané „Maybe yes, maybe no.“ Byla to jedna z posledních vět, kterou za dnešek řekl. Stoupali jsme táhlou silnicí skrz Kilembe a cestou nás doprovázely hloučky místních dětí. Byli jsme pro ně nejspíš jedno z mála zpestření, které v průběhu dlouhých dní mají, snad kromě sbírání a sušení kávy. Ale pro nás to byl zážitek. Už poněkolikáté jsme si říkali, jak jiné to tu je, nakolik málo to tu připomíná Afriku. Zchátralá vesnička a zrezivělý důl na periferii, Rwenzori na obzoru a vlhké podnebí vdechovaly místu atmosféru jako kdesi v Jihovýchodní Asii. Rozhlédnout se jen po přírodě a nevšímat si černoušků, klidně bych věřil, že se nacházíme v Kambodži. Hory totiž byly zcela zelené, plné plání nebo rýžových polí. A tam, kde nerostla rýže, bujela káva a kasava. Ale toto mohl člověk obdivovat jen z úpatí a nižších vrcholků, výše položené oblasti připomínaly klasické kamenné zasněžené hory, pro nás nezajímavé, proto jsme zvolili jen jednodenní výšlap. Silnici po chvilce vystřídala polní cesta, která se začala serpentinami stáčet do hor. Cestou jsme míjeli dřevěné chatičky a hliněné domky a místní obyvatele, jak obdělávají svá horská políčka nebo sbírají kávu. Té tu rostlo požehnaně. Osobně jsem měl poprvé možnost spatřit, jak tato plodina vypadá ještě předtím, než se dostane do obchodních řetězců. Posbírané sytě červené bobule se pak sušily na širokých plachtách na slunci. Kromě kávy tu hojně rostla i kasava. Je to zvláštní rostlina, mnohdy synonymicky zaměňovaná s maniokem. De facto je to to samé, nicméně místní jako kasavu označují celou rostlinu, ze které využívají nejenom hlízu, které říkají právě maniok, ale i aromatické listy. Když už jsme u toho jídla – dlouho jsme se snažili vysledovat nějaký typický ugandský pokrm, něco, co by definovalo kuchyni této země. A nakonec jsme dospěli k názoru, že Ugandu, podobně jako velkou část dalších afrických zemí, definují spíše suroviny, zejména přílohy. Většina našich jídel sestávala z kusu masa, nějaké variace na pikantní omáčku a velké kupy nějakého „plnidla“, přílohy, které mělo zasytit. A tou byla jen minimálně rýže nebo klasické brambory, které známe z České republiky. Často jsme k jídlu obdrželi hnědé fazole. Dále jsme se běžně setkávali s matooke. Matooke, jak jsme vyrozuměli, je buď synonymum anebo blízce příbuzná plodina tomu, co je šířeji známo jako plaintains. Jsou to v zásadě banány, nebo jim velmi podobná odrůda, která spíš než banánově chutná jako brambory a také se tak upravuje. No a v neposlední řadě tu je onen zmiňovaný maniok, což je hlíza, která chutná jako hodně hodně moučná brambora. Pokud se nepletu, v průběhu naší cesty jsme jej neochutnali, já osobně jsem se s ním však setkal na Madagaskaru a nijak mne nenadchnul. Byl až příliš moučný. Místní jej vaří a podávají za čerstva nebo suší a pak melou na mouku.
Postupně se nad námi uzavřel porost a začali jsme stoupat džunglí. Rogers nám vysvětlil, že v průběhu stoupání mineme tři druhy biotopů a džungle byla druhý z nich. Třetím měl být bambusový les. Cestou jsme se pravidelně předbíhali s belgickým párem, který začínal svůj třídenní okruh s armádou nosičů v zádech. Většinu cesty jsme šli podél malebného toku říčky Nyamwamba, která se kroutila mezi kopci, a byl na ní seshora krásný výhled. Bambus se skutečně po pár desítkách minut objevil a my věděli, že se pomalu blížíme cíli našeho okruhu. V poledne jsme dosáhli nejvyššího vrcholu dnešní cesty, Musenge. Zde jsme poobědvali z cestovních balíčků a měli na výběr, jestli se vrátit, nebo si cestu prodloužit o další půlhodinku a podívat se ještě o pár desítek metrů výš, k řece a malému vodopádu. Pochopitelně jsme byli pro a dobře jsme udělali, protože se konečně houštiny pralesa rozevřely a nabídly nám krásný výhled na vrcholky hor. To bylo pro dnešek už skutečně vše a byl čas se vrátit. Cestou zpět se trochu rozpovídal Rogers a dal se s Míšou do řeči na téma místních nářečí. Je zajímavé, kolik různých dialektů se nejen v Ugandě, ale v jakékoliv africké zemi drží. Obyvatelé z jednoho koutu země si mnohdy vůbec nerozumí s těmi na druhé straně a musí využívat úřední jazyk. V Ugandě je, podobně jako třeba v sousední Tanzánii, nejrozšířenější svahilština. Dokonce je snad vedle angličtiny i uznána jako úřední jazyk. Cestou dolů se trochu vyčasilo a ranní nevlídno vystřídalo odpolední parno. Já se cítil překvapivě dobře, ale zbytek výpravy přepadla únava a sotva jsme se došourali do Kilembe. Rozhodli jsme se však jen pro krásný odpočinek a sprchu, měli jsme totiž v plánu ještě týž den přesun do Kasese. Sečetli jsme si drahé vstupné do národního parku s platem našeho průvodce a cenou ubytování a usoudili jsme, že dávat takovou pálku za plesnivá kasárna nám za to nestojí. Ještě jsme museli zaléčit Míšinu ruku, nejspíš o vyčnívající kus auta si poranila prst, který jí ošklivě zhnisal. Ale společnými silami patologa a lékárnice jsme ho odborně zaléčili a doufali, že nebudeme muset amputovat a prst upadne sám. V knižním průvodci jsme si poté vytipovali několik míst na periferii města, některé z nich bude mít určitě volné pokoje. A skutečně, jakmile Pavel znovu zdolal chatrný dřevěný můstek, po chvilce bloudění a hledání jsme stanuli u brány Rwenzori gardens, zapadlého, ale útulného penzionku, vyvedeného, jak už název zapomíná, ve stylu jedné velké zahrady.
Toto ubytování střední až nižší cenové třídy jsme si vybrali cíleně na základě referencí a udělali jsme dobře. Byly nám nabídnuty čtyři krásné prostorné bílé pokoje, které jsme nakonec vzali jen dva, protože jsme se na širokou postel bez potíží dva vešli. Zbytek dne jsme relaxovali v prostorách penzionu. Když přišel čas na večeři, dostali jsme možnost zažit v krystalické čistotě africkou podobu služeb. Ne že bychom si na ní někdy stěžovali, když člověk jede do takové země, musí počítat a brát to, co je v té zemi zvykem, ale Rwenzori gardens to nabídl v koncentrované a čisté formě. Z lákavé nabídky jídel jsme si vybrali a u zcela nemluvné recepční a její spolupracovnice a kuchařky v jedné osobě objednali večeři. Po tři čtvrtě hodině nám přišla říct, že některé věci z objednávky (už si bohužel nepamatuji, co konkrétně) nemají a ať ti vybereme něco o jiného. A po další téměř hodině, kdy jsme se už pomalu chystali na kutě, přinesla jídlo. A k tomu několik sklenic s limonádou, které ji nenapadlo odzátkovat. Shodou okolností to zpovzdálí sledoval jeden postarší běloch, ze kterého se vyklubal Němec, který se živil tím, že objížděl africké země a vyučoval v tamních hotelích základům hoteliérství. Okamžitě jsme ho překřtili na Adolfa a náš příběh ho tak rozlítil, že dalších dvacet minut vedl plamenný monolog na téma mizerných služeb na černém kontinentu a pak ho ještě jednou vmetl do tváře majiteli penzionu, který zrovna přišel. Řekl bych, že si to docela i užíval.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 424x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů