HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 07 - Dva dny mezi slony

07 - Dva dny mezi slony

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Ráno se už očividně klidnější Adolf rozhodl vzít věci do svých rukou a u snídaně nás obsloužil osobně. Pak se s námi dal do řeči už v mnohem klidnějším duchu a docela se rozpovídal o afrických zemích, které navštívil. Básnil předně o Tanzánii, nejspíš i proto, že tam měl zázemí a vlastní hotel. Ale navnadil nás, to se mu musí nechat. Pokud vše vyjde, budu mít možnost příští léto pravdivost jeho slibů vyzkoušet na vlastní kůži. Rwenzori gardens jsme opouštěli nad ránem, ale ne ve spěchu. Čekal nás jen krátký, sedmdesátikilometrový přesun a pak dva ničím nerušené dny v národním parku Queen Elizabeth, rozlehlé a turisty velmi oblíbené lokalitě, která ze všech míst v Ugandě asi nejvíc připomíná to, čemu se jinde říká safari. Cestou jsme se zastavili v Kasese a hledali internetovou kavárnu. Podle průvodce jich tu mělo být několik a Míša s Honzou cítili už urgentní potřebu dostat se na internet a vyřídit veškeré potřebné formality se získáním ubytování a víz v Dubaji, kam se chtěli při zpáteční cestě podívat. Ale žádnou jsme nenašli, a to jsme projezdili křížem krážem celé město (což znamenalo asi dvě ulice).
Cestou do Queen Elizabeth jsme museli udělat ještě jednu, naprosto povinnou zastávku – u rovníku. Středem Ugandy totiž prochází nultá rovnoběžka, u které stojí malý monument. Fotky tak byly naprostou nutností. Pak jsem se posadil za volat já a během několika málo minut jsme projížděli hranice národního parku. V recepci jsme vyzvedli mapy, poinformovali se, co je v parku k vidění a kudy se máme vydat, a zaplatili vstupné. Milá paní recepční byla natolik shovívavá, že nám nenapsala přesnou hodinu vstupu, což nám ušetřilo den vstupného. Vstupné do národních parků je totiž dvojího typu – na den a na 24 hodin. Dnem se myslí odjezd nejpozději do půlnoci. 24 hodin je prostě 24 hodin a je čistě na vás, ve kterou denní či noční dobu park opustíte. A my tušili, že za dva dny budeme park opouštět lehce později, než do něj nyní vjíždíme.
Queen Elizabeth national park je místo, které ze všech ugandských míst asi nejvíce připomíná pravé nefalšované safari. Ačkoliv se rozkládá kolem dvou rozlehlých jezer – Lake George a Lake Edward, je jednou z nejsušších oblastí země a svým biotopem je hodně podobné například Tanzánii. Široké pláně, suchá žlutá tráva, zakrslé akáty a vedro k padnutí, prostě místo pro safari jak stvořené. A nejenom to, park nabízí řadu dalších atrakcí k vyžití a bez potíží se tu dá strávit několik dní. Dvě velká jezera spojuje kanál Kazinga a plavby po něm jsou ještě o chlup proslulejší než ty v Murchison. A kdybychom chtěli změnu, mohli jsme vyrazit do kopců ke kráterovým jezerům nebo k jezerům solným. No a v neposlední řadě tu máme Ishashu, odlehlý sektor v úplném jihozápadním rohu parku, až u hranic s Kongem, kam turisté jezdí spatřit slavné stromové lvy. Oblast Queen Elizabeth protíná perfektně udržovaná asfaltka z Kasese až na jih do Kabale s mezizastávkou v Katunguru, jediném větším městě uvnitř národního parku. Benzín se dal ale sehnat i jinde, například u dražších lodžií, i když s malou přirážkou.
Protože byly po cestě, rozhodli jsme se jako první místo navštívit kráterová jezera. Je to nejvýše položená oblast parku a řídit zde byl nefalšovaný offroad, rovný kus cesty aby člověk pohledal. Naštěstí nešlo jet rychle a já si bez potíží vystačil se dvěma rychlostmi (a dvojka znamenala svištět s větrem o závod). Výhled však stál za to. Jeli jsme po hřebenech kopců a pod námi se rozprostíraly gigantické krátery, některé plné vody, některé vyschlé, s typicky africkou vegetací na dně. Jeli jsme tudy celé dopoledne a stálo to za to. Na konci jsme si prohlédli i Chimp cliff, majestátní útes, který možná dříve hostil šimpanze, dnes však byl holý. Ale abych jen nechválil; první kilometry byly krušné. Do auta se nám totiž nastěhovala armáda ovádů, bylo jich jak z hororu. Evidentně je něco v autě vábilo, protože otevřít okýnka nepomáhalo, jenom jich dovnitř létalo víc a víc. A nepomáhal ani repelent, ty malé potvory bodaly i přes vrstvu odpuzovače. Bodaly i před oblečení, snad i přes podrážku bot. A skutečně je nejspíš lákalo něco v našem vozidle, protože kdykoliv jsme zastavili a vystoupili, přestali si nás všímat. První minuty jsme tak okolí moc nesledovali a jen jsme zabíjeli nová a nová hejna. Všechno vyřešila až klimatizace a zavřená okýnka. Ještě že jsme ji měli, jinak bychom se v autě upekli.
Na oběd jsme dorazili do cílové destinace – oblasti Mweya. Region kolem kanálu Kazinga je nejspíš hlavní turistickou oblastí národního parku s nejhustší koncentrací těch nejdražších hotelů a lodžií. Jedna taková se jmenuje Mweya safari lodge a my bydleli hned vedle ní, v levné ubytovně jménem Mweya hostel. Vybrali jsme si ho cíleně, o pokoje za několik set dolarů jsme rozhodně nestáli. Oproti tomu hostel naprosto odpovídal své cenové kategorii, se všemi plusy i mínusy. Tmavé, zašlé, ale relativně čisté pokoje, skromná restaurace se základním, ale zcela dostačujícím jídlem, jen ta nefungující sprcha byla protivná. Nefungující sprcha a nefungující personál. Několikrát v průběhu dovolené jsme se dali do řeči na téma ugandských služeb a obecně Uganďanů a jejich nátury. Všichni byli tak trochu zpomalení, poněkud mimo a mnohokrát jsme přemítali, nakolik je to skutečně pravda a nakolik jsme na vině my. Přeci jenom jednat s prachatým bělochem z druhého konce světa, který očekává něco, co v Ugandě naprosto není zvykem, nejednoho znervózní a člověk se mu nemůže divit, že je pak trochu zaražený, i když provozuje živnost, která komunikaci s turisty přímo vyžaduje. Holt to není v jejich přirozenosti, nemají ve zvyku plánovat, přemýšlet dopředu, něco analyzovat, anebo přemítat nad dalšími kroky. Lidé tady žijí ze dne na den, a i když se v průběhu těch dní o sebe dokáží znamenitě postarat a vyžijí i z toho, z čeho by běžný Evropan během pár týdnů pošel, přemýšlení do budoucna je to, co je tolik odlišuje od nás. Ale možná, nemít zázemí, smýšleli bychom stejně. Každopádně, abych neodbíhal, kolem oběda jsme stanuli u bran Mweya hostel a zaplatili si nocleh na jednu noc. To nebyl problém, narváno rozhodně neměli. Dali jsme si oběd a vyrazili k Mweya lodge. Jenom ve třech, Honza pochopitelně vyspával, nás ale zajímaly odpolední aktivity a nejlepší místo, kde to zjistit, byla pobočka Uganda Wildlife Authority hned vedle luxusní lodžie. Zajímala nás hlavně plavba po Kazinga, na kterou jsme nakonec kývli, i když už byla naše druhá. Honza odmítl, byl příliš unavený a dal přednost spánku a relaxaci na pokoji. Nejspíš tím přišel o jeden z nejkrásnějších výletů vůbec, ale každému dle jeho gusta, vždyť o tom by přeci dovolená měla být.
Loď vyrážela něco kolem třetí a vracela se krátce před soumrakem. Ke stanovišti se dalo odjet autem, ale také sejít pěšky úzkou cestičkou mezi tři metry vysokými kaktusy, které jsme dali přednost, i když jsme se koupali v potu. Vedro totiž bylo extrémní. Pak jsme nasedli. Předchozí dny jsem přemýšlel, proč je tento kanál tak populární a proč ho většina turistů upřednostňuje před tím v Murchison. Odpověď jsem dostal záhy. Břeh byl přímo posetý zvěří. Nejenom hroši, kterých byl i plný kanál, ale hlavně sloni. Celá stáda a rodiny se proházely podél břehu a koupali se ve vodě. Takovou koncentraci zvěře jsem viděl naposledy v Namibii. Jak jsme pluli kanálem, slonů ubylo, ale zase se objevila hejna kormoránů a pelikánů. A hroši byly prostě všude. Na břehu, ve vodě, těsně u lodi. Hned první minuty daly zapomenou na Murchison. Ne že by plavba k vodopádům nebyla hezká, ale tohle byla prostě trochu jiná liga. A také velmi dobře vyvážená, trvala dvě hodiny, což bylo přesně akorát. Cestou zpět jsme si prohlédli i místní vesničky. Obyvatelé se tu potýkají s těžkým osudem, už jen kvůli nebezpečí, které tu na ně číhá. Jak nám průvodce vysvětloval, zabití hrochem je tu na denním pořádku a počty úmrtí jsou skutečně děsivé.
Na večer jsme vyrazili do Mweya safari lodge, tentokrát už ve čtyřech. Přemýšleli jsme o večeři, ale tento nápad jsme velmi rychle zavrhli, když jsme spatřili ceny. Druhým důvodem byly pohledy, v lodžii byl malý krámek se suvenýry. Museli jsme sice dobrou hodinu počkat, než otevře, ale v takhle luxusním hotelu nám to pranic nevadilo. Navíc začalo jemně mžít. Pohledy jsme na místě napsali a většinu z nich poslali; světe div se, došly. Den jsme zakončili večeří v Mweya hostel, byli jsme plní zážitků a to jsme zatím viděli jen zlomek toho, co mohl národní park nabídnout.
Druhý den jsme chtěli vidět i něco z „vnitrozemí“ parku. Vydali jsme se úplně na druhou stranu, do regionu Kasenyi, kde prý mají být lvi. Znovu jsem se tak chopil řízení a jelo se. Bohužel se na nás štěstí neusmálo, celé dopoledne jsme kroužili savanami a po lvech ani památky. Jediné, co jsme prožili a co si asi budeme ještě chvíli pamatovat, byl nechutný smyk, který jsem dostal na cestě tam, po noci byly totiž cesty mokré a neskutečně klouzaly. Jen se štěstím jsme se nepřevrátili na střechu a „pouze“ sjeli z krajnice. Po neúspěšné honbě za lvy jsme se vraceli podél kanálu a to už bylo mnohem zajímavější. Savany vystřídala bujná zeleň, plná slonů. Co chvíli jsme některého z tlustokožců viděli přecházet cestu nebo se pást vpovzdálí. K jednomu jsme se dostali tak blízko, že se mu naše přítomnost začala zajídat a začal na nás výhrůžně troubit. Ostatně, co jsme měli dělat, když nám stál v cestě. Do zpěvu nám v tu chvíli ale nebylo, hlavně mně ne, když jsem zběsile kličkoval v příkopech a snažil se auto otočit. Rozzuřený slon by auto bez potíží převrátil a to jsme zažít rozhodně nechtěli. Naštěstí se nám podařilo utéct a nevrlého slona objet. Dopoledne tak bylo víc adrenalinové, než jsme původně čekali.
Další destinací byla solná jezera. Za nevelký poplatek si lze zaplatit i průvodce z řad místních obyvatel, čehož jsme pochopitelně využili. Dostali jsme tak možnost nahlédnout do těžkého života místní komunity, pro kterou je těžba soli jediným zdrojem obživy. Byly to hodně poutavé chvíle. Život vesničanů v okolí jezer je těžký, přetěžký. Nejen že samotný pronájem solného políčka stojí velké peníze a kolikrát místní státu platí stejně, co si vydělají, ale samotná těžba je drastická, přímo až životu nebezpečná. Těží se dva druhy soli. Ten první, kvalitnější, pro lidi, se sbírá z povrchu jezírka, které postupně vysychá a krystalizuje. Všichni obyvatelé, muži i ženy, se tak denodenně brodí po kolena v přesyceném roztoku soli, který jim rozežírá kůži na nohou a zanechává hluboké vředy, které se hojí rozsáhlými jizvami. Stačí malá ranka a rázem je z ní mokvající kráter, řada mužů takto přišla o penis. A sůl není jediným problémem, tím druhým, a možná ještě nebezpečnějším, jsou sirné výpary, které z jezera stoupají. Zejména ženy jsou tak ve většině případů neplodné a často trpí různými malignitami pohlavního ústrojí. Sůl se pak vozí na trh do Kampaly, odkud putuje dál do okolních zemí, zejména Keni. Druhým typem soli je pak ta, co se usazuje u dna. Je smíchaná s blátem a určená pro zvěř, asi jako naše kamenná sůl v krmelcích v lesích. Tato sůl se těží ze dna těch největších a nejhlubších solných jezer jen za pomoci velkého železného páčidla, kterým místní vytahují na hladinu mohutné černé desky. Byla to vskutku poutavá hodinka a člověk se při tom párkrát zamyslí, jestli je jeho zaměstnání skutečně tak náročné, jak si myslí.
Pak už byl definitivně čas jet dál. Honza se chopil řízení a vyrazil vstříc Ishashi, za stromovými lvy. Cestou jsme se zastavili v Katunguru na rychlý oběd. Ač středobod celého národního parku, bylo toho „velkoměsto“ spíš jen zašlým uskupením pár špinavých baráků a několika zaprášených kamionů. Zapadli jsme do jedné z místních putyk na nepříliš chutný, ale dostačující oběd, sestávající převážně z rýže a fazolí. Poté jsme se odpojili od hlavní cesty a další tři hodiny kodrcali kamenitou cestou, navíc ještě v rekonstrukci. Ishasha nebyla daleko, jen nějakých sedmdesát kilometrů, ale při stavu cesty to zabralo zbytek odpoledne. Ale stále jsme měli dost času a branou kousek před Ishasha camp jsme projížděli daleko před západem slunce. Vojáci u brány nám rovnou telefonicky zajistili dva bungalovy v kempu, my se legitimovali a mohli pokračovat dál.
Ishasha camp je trochu něco jiného než Ishasha wilderness camp, drahá lodžie asi kilometr od prvního jmenovaného. Místo, kam jsme zapadli my, bylo asi to nejodlehlejší v celé Ugandě. Skromný kemp, ve kterém jsme byli téměř jediní hosté, ležel přímo u hranic s Kongem a fungoval zároveň jako vojenské stanoviště. Kousek za kempem byla malá vesnička, kde vojáci žili se svými rodinami. Pohyb po oblasti tak byl regulovaný, nesměli jsme sejít mimo značené cesty a všudypřítomní ozbrojení chlapíci v maskáčích nás upozorňovali, ať si ráčíme nevšímat ukrytého tanku, která nám stál přímo za chatkou. Kdyby nás tu někdo přepadl a podřezal, nemohli jsme si pro to vybrat lepší místo. Naštěstí byly obavy o naší bezpečnost liché, vojáci byly normální přátelští lidé a dokonce se snažili chovat i jako hoteliéři. Přecházeli i Honzovy troufalé a trochu potrhlé dotazy, například jestli jsou jejich tanky skutečně opravdové. Ubytovali jsme se v drobných kamenných rotundách bez elektřiny, jen s malou petrolejkou a nefungujícími sprchami poblíž. K večeři jsme si mohli vybrat něco z toho, co zbylo, což byly de facto jen špagety, ořechová omáčka a zelí. Původně nám tyto tři věci moc nešly dohromady, když jsme ale začali jíst, olizovali jsme se až za ušima. Osobně, pokud na nějaké jídlo vzpomínám, je to právě toto, kterého jsem se nemohl nabažit.
Zbytek večera jsme relaxovali a Míša začala hledat záchod. Všude byli jen turecké a Míša se prostě rozhodla, že najde splachovací. Jeden z vojáků se nabídl, že o jednom takovém ví. Stojí prý u kempiště, což bylo místo u řeky, ke kterému se muselo projít celou vesnicí a ještě hustým lesem. Míša, u které jsme si za ty dny už zvykli, že občas dřív jedná, než přemýšlí, se za ním radostně vydala. Nejdřív jsme si z toho nic nedělali, když se však už půl hodiny nevracela, začali jsme mít reálný strach. Vydali jsme se ji hledat, prošmejdili jsme les i celé kempiště, ale nikde nikdo. Až když jsme se jako spráskaní psi vrátili zpět k bungalovům, přivítala nás Míša, která se vrátila oklikou, živá a zdravá, jen trochu rozmrzelá, že „splachovací“ znamenalo, že u tureckého záchodu prostě ležel kýbl s vodou, kterým se dalo spláchnout. Dnešek byl prostě bláznivější, než kdokoliv z nás čekal. Ale takové zážitky k cestování prostě patří a myslím, že na noc mezi tanky u hranic s Kongem nikdo z nás hned tak nezapomene.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 469x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů