HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 08 - Ztraceni v horách

08 - Ztraceni v horách

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Po dlouhé době byl na pořadu dne znovu přesun. Sice nijak dlouhý na kilometráž, ale extrémně náročný na čas a řidičské schopnosti. Čekala nás cesta z Ishashi do Bwindi Impenetrable National Park, za zlatým hřebem celé dovolené – horskými gorilami. Z Queen Elisabeth se dá velmi snadno sjet do Buhomy, která již v národním parku leží. Bohužel mezi ní a jen dvanáct kilometrů vzdáleným Nkuringem, kam jsme měli namířeno my (jako většina turistů), neexistuje sjízdná cesta. Tak či onak jsme museli oklikou. První možnost byla jet přes hory a objevit se na jižní výpadovce, někde ve dvou třetinách cesty mezi Kabale a Kisoro. Druhá možnost, mnohem pohodlnější, ale také povážlivě delší, je vrátit se z Ishashi do Katunguru a napojit se na dálnici, která vede přímo na jih až do Kabale. My zvolili první možnost. Nakolik bychom si cestou přes Katunguru ušetřili čas a námahu, to se už asi nikdy nedozvíme, rozhodně bychom ale přišli o den plný zážitků a adrenalinu.
Ze sektoru Ishasha jsme nevyráželi hned po snídani. Jak bychom také mohli, jak bychom se mohli připravit o slavné stromové lvy. Vždyť to byl hlavní důvod, proč jsme do takto odlehlých končin jeli. Vidět tyto krále savan líně se rozvalovat v korunách stromů, jen pár metrů od našeho auta, to měl být neopakovatelný zážitek. V kempu jsme tak nabrali jednu místní rangerku a vyrazili spletitou sítí cestiček mezi savanami. Řídil Pavel a řídil až do cíle, budiž mu za dnešek všechna čest. Zprvu jsme si výlet užívali, i když jsme nic neviděli. Po dvou hodinách už to začínala být otrava. Lvi se ne a ne ukázat, a to jsme obkroužili snad každý fíkovník v okolí. Rozsochaté fíkovníky jsou totiž jejich oblíbenými stromy, téměř nikde jinde se nevyskytují. Ale dnes se s námi prostě rozhodli hrát na schovávanou. Po třech hodinách kodrcání jsme se vrátili s nepořízenou. Bylo to naše první selhání, první nesplněný cíl v průběhu dovolené, ale nikoho z nás to nijak zvlášť nepálilo, vždyť jsme o zážitky neměli nouzi.
Z Ishashi jsme se vydali přímo na jih spletitou sítí horských cestiček. Hodiny, které nás čekaly, byly spolu s gorilami asi nejintenzivnější okamžiky naší dovolené. Když řeknu, že celá cesta přes hory měřila necelých sto kilometrů a my ji jeli asi sedm hodin, už to samo vypovídá o stavu silnic a rychlosti, kterou jsme se ploužili. Netrvalo dlouho a rozbouranou cestu v Ishashe vystřídaly kroutivé serpentiny, kterými jsme stále stoupali a stoupali. Abychom se dostali do Nkuringa, museli jsme totiž přejet nejvyšší hřebeny národního parku Bwindi a to je panečku nějaké převýšení. Cesta se v průměru držela kdesi na pomezí sotva sjízdná a nesjízdná, hopsali jsme přes balvany, najížděli do výmolů a klouzali po vyhlazených krajnicích. Všechno toto by bylo jen nepříjemné, kdybychom se po celou dobu nedrželi nebezpečně blízko nijak zajištěného mnohakilometrového srázu. Jakákoliv řidičská chybička nebo smyk by nám mohly být osudným. Na sedadlech jsme se báli i pohnout a i když krajina kolem byla krásná a poutavá, prožitky s sebou neustále nesly pachuť nervozity. Nakolik byl nervózní Pavel, těžko říct, musel být naprosto soustředěný a netušíme, nakolik vnímal okolní krajinu. Protože rozhodně bylo CO vnímat. Krajina se totiž znovu změnila a poprvé vykouzlila něco, co se dalo označit za zcela unikátní. Ty tam byly stepi, savany a jezera. Teď jsme kličkovali horami, které byly jednolitě pokryty zelení, lesy a kaskádovitými políčky, sem tam se vyloupla nějaká ta pitoreskní vesnička. Ve většině z nich na nás místní koukali s vykulenýma očima. Možná dílem proto, že tady v horách moc bělochů nevídají, možná proto, že by nikoho z turistů nenapadlo zkrátit si cestu takovýmto motorovým prvovýstupem. Nejvíc nadšení z nás byli místní dětičky. Tamtamy fungovaly rychle, postupem času si nejspíš mezi vesničkami řekli, že tudy projíždějí nějací čtyři bílí pošuci, a u hranic každé výspy na nás čekali a zdálky na nás mávali. Bohužel, dojemnost tohoto výjevu trochu kazil fakt, že většina z nich na nás mávala napřaženou dlaní a křičela jediné anglické slovíčko, které znali: „Money!“. Škoda, že kult peněz začínal pronikat i do tak izolovaných míst jako ugandské hory.
Na to, že jsme horami kličkovali jen s papírovou mapkou v ruce, jsme se docela drželi směru a pomalu a jistě jsme ukrajovali kilometry. Vše se zvrtlo až v Kihihi. Jakoby se nám tento horský „dopravní uzel“ svým názvem vysmíval. Vedlo z něj několik cest a my mohli jen tušit, kudy se máme vydat. Dali jsme na doporučení místních a vyrazili tím směrem. Že jedeme špatně, jsme začali tušit už po krátké době, protože jsme stále klesali. A když Pavel na mobilu zapnul kompas a zjistil, že jedeme přímo na sever, bylo jasné, že jsme v pytli. Vracet se by byl možná ještě větší risk, jeli jsme proto dál a doufali, že se objevíme někde, kde to známe. To se nakonec stalo, asi po dvou hodinách naprosto zabitého a promarněného času nás s pošklebkem vítal nápis Kihihi. Bylo to jako z nějakého béčkového hororu, kdy se hrdina vrací stále a stále na to samé místo. Tentokrát jsme zvolili jinou cestu a doufali, že je správná. Nakonec byla, ale drahocenného času jsme ztratili hodně. Zbytek cesty přes hory se nesl už v trochu unavenějším duchu, všichni jsme si přáli hlavně dojet do cíle. Dokonce jsme i obětovali oběd.
V pět odpoledne se lesy rozevřely a my se jak v Jiříkově vidění napojili na zbrusu novou asfaltku. Úsek mezi Kabale a Kisorem byl z fondů Evropské unie před pár lety postaven úplně nový a dokonce měl i dopravní značení, věc v Ugandě nevídanou. Ale místní obyvatelé, asi abychom jim silnici moc neponičili, rozhodli se ji chránit před rychle jedoucími vozidly záplavou retardérů. Před každou vesnicí (kterých bylo po cestě jak naseto), jich stálo hned několik vln, různé velikosti, tvaru, výšky, barvy. A to samé za vesnicí. O rychlé jízdě jsme si mohli nechat zdát, zvlášť když naše Mazda postrádala náznak čehokoliv, co by vzdáleně mohlo připomínat tlumiče. Po dnešku jsme Ugandu překřtili na Zemi tisíce retardérů. V jedné vesničce jsme si udělali malou zastávku, Honza už nedokázal snést kručení v břiše a vyběhl si koupit u stánku alespoň ananas. Trochu nám tím zahrál na nervy, čas totiž kvapil.
Cesta do Kisora s sebou však nesla ještě jedno větší riziko. Jakožto hlavní cesta do Konga, křižovalo ji množství kamionů z této země, které si s nějakým přetížením ani rychlostí pochopitelně nelámaly hlavu. V kombinaci s neustálými serpentinami, kterými jsme kličkovali, to byla vražedná kombinace. Zcela běžně se v zatáčkách jejich mnohatunová skomírající záď ocitala v protisměru a bohužel, zrovna jeden takový případ potkal i nás. Museli při nás stát všichni svatí, protože nás kamion pouze přimáčkl svými vysokými pneumatikami a ve výsledku se nikomu nic nestalo a na autě nebylo ani škrábnutí. Mít pneumatiky trochu nižší, asi by nás ohobloval mezi nápravou a svodidly. To už jsme si nepřáli nic jiného než být konečně v cíli.
V šest večer jsme byli v Kisoru. Toto nepříliš zajímavé městečko nedaleko hranic s Kongem a Rwandou je pro mnoho turistů základním táborem pro výlety za gorilami, ostatně cedule na ně lákaly snad ve všech ulicích. Pro nás cesta ale ještě nekončila. Mířili jsme totiž až ke zdroji, do Nkuringo gorila camp, kempu poblíž stejnojmenné vesničky, odkud se za gorilími rodinkami většinou vyráží. Z Kisora to bylo sice jen asi čtyřicet kilometrů, ale tušíte správně, muselo se znovu do hor. Krátce před setměním jsme si tak ještě vychutnali poslední hodinku a půl drápání do hor. Do kempu jsme dorazili doslova s posledními paprsky slunce, zbití, unavení a hlavně nesmírně šťastní, že jsme cestu zvládli. Tedy, že ji Pavel zvládnul. Po dnešku jsme mu byli neskonale vděční, nevím, jestli by to někdo jiný z nás dokázal odřídit. Nejspíš ano, ale rozhodně bychom nedojeli včas.
V kempu o nás věděli. Nkuringo gorila camp bylo jedno z míst, kde byla rezervace předem nutností. Spadal pod Nkuringo walking safaris, přes které jsme zajišťovali povolení ke gorilám, a bylo to zajímavé místo. Trochu nedostupné, leželo totiž na vrcholku jedné z hor, ale zase strategicky příhodné, jen pár minut chůze od recepce Bwindi Conservation Area. K dispozici byla tradičně velká centrální budova, sloužící jako společenská místnost a jídelna zároveň, luxusní roubené bungalovy a několik masivních stanů s postelemi, ve kterých jsme spali my. Nebyly drahé a měly jednu neskonalou výhodu – stály na nejvyšším místě kempu s dech beroucím výhledem do údolí. Sprchy a toalety byly řešeny trochu spartánsky, voda se musela nejprve ohřát v kotlích a na cestu svítily jenom lucerničky. Protože se večer nachýlil, v rychlosti nás uvítali, ubytovali a vyzvedli si povolení. Stihli jsme se sotva v rychlosti osprchovat a už na nás čekali s večeří. Při ní jsme navázali hovor s dalšími turisty, včetně jednoho sympatického kanadského páru, který se stejně jako my chystal zítra ke gorilám. Pavel pomalu pospával na stole, byl naprosto vyčerpaný. Po dvanácti hodinách řízení se mu nikdo nedivil, zvlášť v takových podmínkách.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 439x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku