HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 09 - Gorily v mlze

09 - Gorily v mlze

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Den D nadešel. Brzy ráno, ještě před rozedněním, hlásili stopaři pozici goril z posledního dne a tím směrem jsme se také vydali. Ráno jsme se nasnídali, vyfasovali balíčky s obědem, vyřezávané vycházkové hole s motivem gorily (škoda že jsme si je nemohli odnést jako suvenýr) a vyšlápli jsme směrem ke stanovišti Bwindi Conservation Area. Spolu s námi šlo ještě několik turistů včetně Kanaďanů ze včerejška, dohromady asi deset lidí. Tam jsme vyřídili potřebné formality, podepsali lejstra a vyslechli si úvodní školení. Jít za gorilami totiž není jen tak. Také jsme si mohli za malý příplatek objednat nosiče. Původně jsme odmítali (jako jediní ze všech turistů), ale Pavel si nakonec o jednoho řekl, aby mu mohl předat svůj několikakilogramový fotoaparát, který dnes přeci nemohl nechat doma. Putování za gorilami vypadá každý den jinak. Rodiny totiž migrují a s nimi migrují i stopaři, kteří každý den brzy ráno dávají avízo rangerům, kteří tím směrem vedou turisty. Někdy tak cesta trvá půl hodiny, někdy se protáhne na celý den. U nás to bylo něco mezi. Jen jsme si museli trochu popojet autem, což jsme nesli trochu nelibě, někdo z nás (konkrétně Pavel) se totiž musel vrátit do kempu. Pak jsme začali sestupovat.
Bwindi impenetrable national park je skutečně unikátním světem. Jako rezervace byla ustanovená v roce 1942, v roce 1992 získala statut národního parku a o dva roky později se dostala na seznam Světového dědictví UNESCO. Tato horská oblast představuje 327 kilometrů čtverečních husté neprostupné džungle a jako jednolitá přírodní oblast přechází do Rwandy pod jménem Volcanoes national park a Demokratické republiky Kongo jako národní park Virunga. Nejspíš není potřeba zdůrazňovat, že tato oblast na předělu tří zemí Východní Afriky je poslední místo na světě, kde žijí ve volné přírodě horské gorily. Z každé země se za nimi dá jít, ale Uganda nejspíš nabízí to nejlepší. Polovina veškeré gorilí populace žije právě na území Bwindi a i když je pět set dolarů na osobu nehorázná suma, oproti mnohem menšímu parku Volcanoes za 750 je to dobrá koupě. Park je pod správou Uganda Wildlife Authority a je úzkostlivě střežený. I přes veškerou jejich snahu však park rok co rok ubývá a ustupuje zemědělské půdě; Uganda totiž zažívá jeden z nejprudších populačních boomů z všech afrických zemí a každý jen napjatě čeká, kdy tento bublající kotel vybuchne. A první na ráně budou právě chráněné přírodní rezervace. Gorilí rodiny jsou bedlivě střeženy a ochraňovány, jejich největším nebezpečím jsou totiž právě lidé. Už jen samotný fakt, že k nim není dovolen přístup turistům, kteří jsou nachlazení nebo trpí jakoukoliv jinou infekční nemocí, o mnohém vypovídá, opice jsou totiž nesmírně citlivé na lidské viry a bakterie a epidemie v jejich řadách by pro jejich populaci mohla být devastující.
Od doby, co byl pak otevřen návštěvníkům, se stal výkladní skříní celé Ugandy. Každá cestovní kancelář, kdejaký plakát, který má co do činění s touto zemí, má na titulní straně gorilu. Nebo gorilí miminko, aby se efekt roztomilosti ještě posílil. Díky své jedinečnosti se Bwindi stala i jakýmsi monopolem na gorilí safari a UWě to umožnilo nastavit si ceny, jaké uznala za vhodné. Pět set amerických dolarů je nehorázná pálka a my ji zaplatili se skřípěním zubů. Hřál nás pouze fakt, že to, co uvidíme, bude skutečně světový unikát. Park má zároveň striktní pravidla pro vstup a pohyb návštěvníků. Všechny gorilí rodiny jsou bedlivě mapovány a pouze některé jsou zvyklé na turisty. A maximální denní počet turistů na jednu rodinku je osm. Což není mnoho, ale když si člověk představí, že by ho mělo denodenně, 365 dní v roce, okukovat osm párů zvědavých očí, limitace chápu. Pobyt u goril je omezený stejně přísně, přesně na hodinu. Cesta k nim může zabrat klidně celý den, ale v bezprostřední blízkosti smíme strávit jen šedesát minut. Zajímavá jsou i další nařízení, jako je zákaz obstupování goril, vždy se musíme držet v hloučku, a zákaz focení s bleskem. Někteří starší jedinci si totiž ještě pamatují období války, stejně jako jejich příbuzní ve Rwandě, kteří mají v paměti moc dobře vyryty zážitky z období genocidy, a světla blesků jim mohou připomenout výstřely z pušky.
Naše cesta byla jednou z nenáročnějších, ale také nejkrásnějších za celou dovolenou. Sestupovali jsme z vrcholku hory prakticky až do údolí, procházeli jsme bujnou zelení a míjeli osamocené, z hlíny postavené chatky horských vesniček. Cesta byla kluzká, všude tekla voda a brzy jsme byli zablácení od hlavy až k patě. Už jsme chápali, proč jsme ráno fasovali hole. Několikrát jsme se totiž museli i brodit a jednou dokonce káceli strom, abychom se vůbec dostali na druhý břeh. Odrovnal jsem přitom svoje zbrusu nové kalhoty, možná jsem si měl vzít krátké, poškrábaná lýtka bych obětoval raději. Poslední půl hodiny chůze bylo nejnáročnější. Dostali jsme se do nejhlubší džungle národního parku a prodírali se spletitou sítí lián a kořenů. Až najednou, jakoby odnikud, zjevil se pár stopařů se slovy, že jsme velmi, velmi blízko. Byl čas na poslední brífing. Odložili jsme hole, sundali batohy (z čehož jsme byli dost nervózní, ale nic se neztratilo) a jen nalehko se vydali do houští. A pak, z ničeho nic, jsme ji viděli. Mohutná gorilí samice se rozvalovala v mlází a my stáli sotva dva metry od ní. Na turisty byla evidentně zvyklá, nic si z nás nedělala, vlastně se na nás ani nepodívala a jen si tak hověla v polospánku. Prý byla už v požehnaném věku, nějakých třicet pět let, což je v přepočtu na věk lidský pokročilé stáří, takže už měla mnohé za sebou a za život viděla spoustu turistů. Jak jsme se tam prodírali chvojím, postupně se vyloupla celá rodinka. Několik samců, další maminka a jedno zvědavé mládě. Když samec dosáhne zralosti, což je po nějakých deseti až dvanácti letech, vylysá mu srst na hřbetě a prosvítající šedá kůže vytvoří jakýsi stříbrný pruh, proto jsou tito samci odjakživa známi jako „Silverback.“ Foťáky cvakaly o sto šest a hodina uplynula jak voda. Úplně ke konci se z korun stromů snesl i samotný nejvyšší, dominantní samec smečky. Statný Silverback z nás evidentně radost neměl, ale agresivní nebyl. Jen nebyl s to usmívat se do objektivu, takže většina našich momentek zabírá jen jeho pozadí. Pak už byl čas jít. Pět set dolarů, měsíce příprav a plánování a životní zážitek utekly jako mávnutím kouzelného proutku a my byli znovu v realitě a drápali se zpět z neprostupné džungle. Myslím ale, že všichni zúčastnění byli nadšení, byl to dech beroucí zážitek, který člověk prožije jednou za život a i ty nehorázné peníze za to rozhodně stály. Když si uvědomím, za jaké pitomosti a zbytečnosti jsem v životě utratil peníze, tak vidět něco takového člověka naplní a uvědomí si, že slovo „drahé“ je relativní.
Zpět se šlo svižně, černé mraky nad námi nevěstily nic dobrého. A skutečně, chvilku poté, co jsme vylezli s džungle na palouk a zasedli k pozdnímu obědu, začalo pršet. Nijak výrazně, ale pláštěnky byly potřeba. Postupem času jsme je však odložili, mokří jsme totiž byli potem. Celou cestu ke gorilám jsme klesali, sešli jsme z vrcholků hor prakticky až do údolí, cesta zpět byla tudíž jeden veliký, více než hodinový výšlap. Vlhkost byla extrémní a na našem oblečení nezůstal centimetr čtvereční suchý. Když jsme se kolem třetí hodiny odpoledne vydrápali na vrchol, měli jsme dost. Holt kdo stojí o životní zážitek, musí pro to něco udělat. Ještě před odjezdem jsme se zastavili na krátké slavnostní zakončení v pobočce místních rangerů, kde jsme obdrželi diplomy a pochvaly, že jsme tuto lapálii zvládli. Bylo to spíš takové divadýlko pro Američany, ale diplom jako suvenýr potěší. Pak jsme sedli do auta a začal nefalšovaný liják. Teplota klesla k nějakým deseti stupňům nad nulou a cesta začala nebezpečně klouzat. Na nic jsme nečekali a rychle dojeli zpět do kempu, než se cesta stane úplně nesjízdnou. Stejně jsme vyjeli tak tak a auto jsme několikrát řádně ohoblovali o svah.
Zbytek dne už byl odpočinkový. Z afrického počasí se stalo pravé vysokohorské, seděli jsme tak v kempu nad knížkou, v zimních bundách popíjeli čaj a doufali, že se zítra počasí umoudří. Liják mně osobně udělal trochu čáru přes rozpočet, měl jsem v plánu v Bwindi vyprat a už mi zbývalo skutečně jen pár posledních kusů oblečení. Ale kdo by čekal, že něco takového zažije uprostřed Afriky a ještě stále v období sucha. Pouze jsme litovali turisty, kteří přijeli krátce po nás a za gorilami se chystali zítra. Bude to pro ně bahenní koupel a asi je to připraví o velký díl zážitků, zvlášť pokud pršet nepřestane.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 723x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse


jan_podany
Jan
Naprosto souhlasím, drahé je relativní pojem.
12. 02. 2014, 06:49:34