HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 12 - Vynucený relax v Kampale

12 - Vynucený relax v Kampale

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Raft padl, peníze nejsou, dva bezprizorní dny, otázkou tedy bylo: Co budeme dělat? Úplně švorc jsme nebyli, stále nám zbývaly (respektive mně zbývaly) nějaké drobné, ze kterých jsme spolehlivě zaplatili ubytování v Adonai a jídlo na oba dva dny. Na jakékoliv další aktivity však už prostor nebyl. Rozhodli jsme se nebědovat, stejně bychom už ničemu nepomohli, a užít si poslední dny v Ugandě nejlíp, jak to půjde. Po včerejší dlouhé jízdě z Bunuyonyi a hektickému večeru jsme byli unavení jak fyzicky, tak psychicky, a den volna nám nakonec přišel docela vhod. Konečně jsme si tak mohli prohlédnout Kampalu se vším všudy, vždyť jsme tu do té doby strávili jen dva večery. Po dlouhé a ničím neuspěchané snídani jsme vyrazili směrem centrum. Což znamenalo překonat chaos v podobě dvou taxi nádraží. Chaotičnost a ruch Kampaly jde totiž na vrub zejména oblasti, která leží právě kousek od Rubagy směrem na centrum, kde se kromě trhů a obchodního centra na velmi malé ploše rozkládají dvě stanoviště minibusů a jedno autobusové. Vzniká tak bzučící, nevzhledný a špinavý úl, kterým jsme museli projít, abychom se dostali do trochu přijatelnějších míst. Jistě, i toto je autentickou součástí Afriky, ale mně osobně taková autentičnost stačí jedno odpoledne. A dnes jsme chtěli vidět i jiná místa.
Celé miniaturní centrum (jak už to tak bývá) leží uprostřed města na kopci. Dali jsme si tak v průběhu dne pořádně do nohou, zvlášť v sandálech. A jakmile jsme opustili ruch obchoďáků a taxíků, octli jsme se v jiném světě. Centrum působilo jako oáza klidu, téměř bez aut, jen občas projela nějaká ta motorka, tiché uličky, plné zeleně, a jeden parčík za druhým. Už už jsme si mysleli, že Kampala nemá nic co nabídnout, centrum nás ale příjemně překvapilo. Rozhodli jsme se ho tedy prochodit křížem krážem a okruh zakončili v místním muzeu. Vstup nebyl drahý a měli jsme tak možnost přečíst si něco o historii země, od pravěku přes koloniální éru až po novodobé dějiny. Strávili jsme tu zbytek dopoledne. Krátce po poledni jsme se vydali dál. Po chvilce bloudění jsme nakonec našli to, co měl být náš dnešní cíl, al to je nejvyšší bod Kampaly, kde měla údajně stát jakási rozhledna. No, rozhledna tam stála, ale ne taková, jakou jsme si představovali. Bylo to jen pár sotva stojících obvodových zdí čehosi, co kdysi možná byla historická památka, teď to ale byl jen kus betonu, porostlý mechem. Ale výhled na město tu byl pěkný a chvilku jsme si mohli odpočinout. Pak už se začala hlásit únava a my vyrazili pomalým krokem domů. Cestou jsme se stavili v bance. V nic jsme nedoufali, prostě jsme to jen zkusili, za to přeci nic nedáme. Já samozřejmě nepochodil. Ale Honza, světe div se, vybral! Konečně se na něj usmálo štěstí a mohl vybrat pořádný balík, kterým se u mě „oddlužil“ a zároveň jsme měli dost peněz, abychom si zbylé dny náležitě užili. Raft už byl pasé, ve výsledku jsme se ale shodli, že toho nelitujeme, protože poslední dva dny v Kampale a jejím okolí byly možná plnější a rozmanitější, než by býval raft.
S krátkou zastávkou v jedné z restaurací na pozdní oběd jsme kolem třetí byli zpět v „úlu.“ Všední den a odpolední špička, asi bylo jasné, jak to tu vypadalo. Pokud tu byl dopoledne „pouze“ chaos, nyní tu nebylo k hnutí. I pouhá chůze po chodníku byl nadlidský výkon, při kterém jsme si připadali jako ledoborci, rozrážející několikametrové ledové kry. Nakonec jsme se probili až k obchodnímu centru, kde bylo relativně klidněji. Já čekal venku, Honza šel dovnitř nakoupit suvenýry. U vchodu musel projít naprosto nesmyslným byrokratickým opatřením, kdy mu byla prohledána a proskenována všechna zavazadla a stejnou procedurou musel projít i při cestě zpět. Afrika. Suvenýr za to ale stál, ugandský čaj byl prvotřídní. Také jsem si odvezl domů několik balení a lepší jsem v životě nepil.
Do Adonai jsme dorazili něco po čtvrté hodině odpolední a přivítal nás plný barák Američanů. Jak jsme vyrozuměli, šlo o rozvětvenou rodinu a širší příbuzenstvo jakýchsi misionářů, učitelů a zdravotních sester, kteří v Ugandě pravidelně prováděli osvětové a vzdělávají programy. I když povahou trochu zvláštní, byli to milí lidé a na Američany i docela tiší. S nově nabitými penězi jsme se rozhodli trochu rozšoupnout a objednali si v penzionu večeři. Čekali jsme něco skrovného z místních zásob, paní domu nás ale zavalila několika chody naprosto vynikajícího jídla, které jsme v žaludku cítili ještě druhý den ráno. Deset dolarů bylo hodně, za tu pochoutku to stálo. Večer jsme pak zakončili ve společnosti Suzan, nesmírně milé a příjemné majitelky penzionu, na které bylo vidět, jak ráda by zkusila štěstí i jinde, než jen v rodné zemi.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 443x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku