HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Uganda 2013  / 14 - Návrat domů a nekonečná Dubaj číslo 2

14 - Návrat domů a nekonečná Dubaj číslo 2

Uganda

Vytvořeno: 03.02.2014
Autor: OndraF



Poslední den byl už jen čekáním na odjezd. Protože jsme odlétali v brzkých odpoledních hodinách, nemělo smysl se pouštět do žádné akce či výletu a ani by to nebylo rozumné. Rozhodli jsme se strávit čas každý po svém. Míša s Honzou vyrazili naposledy do města, cournout po trzích a nakoupit nějaké suvenýry. Pavel přežíval kdesi na severu země u hranic s Jižním Súdánem a já se rozhodl relaxovat v penzionu. Co se týče dovolených, nejsem zrovna městský typ, raději se uchýlím do přírody, kdykoliv je možnost, a Kampaly jsme si v posledních dnech užili dost a dost. Neměl jsem tedy potřebu ještě jednou vyrazit do ruchu velkoměsta a raději jsem zasednul s knížkou v ruce. Dovolené jsou pro mě v posledních letech jediný čas, kdy se dostanu k nějaké beletrii, tak jsem toho chtěl využít. A přátelská atmosféra Adonaie k tomu poskytovala ty nejlepší podmínky. Každý tak dopoledne pojmul po svém a myslím, že jsme si poslední chvíle v Ugandě vychutnali a nikdo se nenudil.
Krátce po obědě jsme vyrazili na letiště. Rozhodli jsme se připlatit si ne zrovna zanedbatelnou částku a nechali si od penzionu zajistit odvoz. Kampala je prostě Kampala a nechtěli jsme riskovat, že poslední hodinku v zemi strávíme kdesi v zácpě nebo hledáním taxi a nestihneme let. I tak jsme přijeli v pravou chvíli, protože ani pohodlný a prostorný minibus, který nás vezl, nemohl přeletět všechny kolony aut, kterými jsme museli prokličkovat. A po příjezdu k letišti jsme byli svědky neskutečné, ale asi už nikoho nepřekvapující byrokracie, kdy jsme byli několikrát prohledáni, legitimováni a hned třikrát jsme se museli zouvat z bot. Naštěstí to byla „jen“ ztráta času a ne žádný větší problém. Pak už šlo všechno hladce. Letěli jsme znovu s Emiráty s přestupem v Dubaji a znovu s čekáním, tentokrát téměř jedenáctihodinovým. Což byla voda na mlýn pro Míšu s Honzou, kteří stále ještě neopustili svou myšlenku noční procházky po Dubaji. Hned po příletu se tak jali zjišťovat potřebné informace, nicméně velmi záhy zjistili, že zajistit všechno potřebné prostě nestíhají a rozhodli se se mnou zůstat na letišti. Svou roli sehrála asi i únava, nikomu z nás se už prostě nechtělo nic složitého zařizovat. Dali jsme si tak pozdní večeři v McDonald’s (pro mne první zkušenosti v životě s tímto řetězcem a spolehlivě i poslední) a zalehli na lavičky, ukrást si alespoň pár hodin spánku. Já unavený nebyl, tak jsem využil času a spočítal veškeré naše výdaje za celou cestu, kterých nebylo málo, a navíc jsme jeden za druhého rozhodně neplatili rovnoměrně. Zbytek noci jsem pak využil k sepisování bodů a poznámek pro tento deník. Ze sčítání financí se nakonec vyklubal neskutečný nezmar. Po několika hodinách propočtů jsem se dopočítal jakéhosi čísla, které i při zpětném přepočtu sedělo, nicméně Honza, který provedl „druhé čtení“, došel ke zcela jiným číslům, která se nelišila zrovna o pár korun. Nakonec jsme se rozhodli oba výpočty zprůměrovat, nic spravedlivějšího bychom asi nevymysleli. Poslední cifru jsme sečetli doslova za minutu dvanáct a byl čas k odletu. Trasa Dubaj-Praha byla trochu zdlouhavá, všichni jsme byli unavení a po půl dni stráveném na letišti se těšili domů. Naštěstí nebyla žádná zpoždění a v letadle jsme se nenudili, zejména díky dvojici ugandských mladíků, kteří se celých šest hodin letu posilňovali jedním vínem za druhým a konci už byli řádně pod parou. A na své si přišel i Honza, který se stal středobodem zájmu jednoho ze stevardů, jež se s ním rozhodl sdílet všechna svá nejniternější tajemství jako třeba i délku svého penisu. O zábavu po zbytek letu tak bylo postaráno a i když všechno ubíhalo ukrutně pomalu, byly i poslední minuty naší dovolené radostné.

Pokaždé, když se znovu chystám do Afriky, říkám si, že „teď už se to musí pokazit.“ Že teď už ten průšvih musí přijít. Není přeci možné jezdit znovu a znovu do tak extrémní oblasti a nenarazit na žádný závažnější problém. A ono je to přitom spíš naopak. Výlet za výletem je pohodovější a plynulejší, bez větších komplikací. Dílem určitě hrají roli zkušenosti a pečlivá příprava, ale velkým dílem i předsudky. Proč bychom měli neustále smýšlet o Africe jako o semeništi násilí a nebezpečí? Jistě, historie kontinentu je pohnutá. A i dnes je tu spousta zemí, kam není radno strkat nos. Ale řekněme si upřímně, nejsou takové země na všech kontinentech? O kolik bezpečnější je v současných dnech taková Paříž, kde po setmění turista prakticky nemá šanci odejít neokraden? Nebo Jižní Amerika, jejíž velkoměsta jsou svou kriminalitou proslulá? Nebo Spojené státy, kde jsou celá města, plná gangů, kam není radno ani vkročit? Myslím, že je načase, abychom Afriku začali zbavovat té už dávno zašlé patiny místa, kam se nejezdí, a začali objevovat krásy ne jen pár, ale naprosté většiny jejích zemí. Jinak bychom přicházeli o takové skvosty jako například Uganda. Uganda se honosí titulem Perla Afriky. Po celou dobu jsem přemítal, proč si jej vysloužila. K ničemu kloudnému jsem se nedobral. Ale přesto jsem si nakonec řekl: „Jo, ten název sedí.“ Kouzlo této země se velmi těžko vysvětluje. Jak už jsem naznačil na začátku, kromě horských goril (které ale máte možnost spatřit i třeba ve Rwandě nebo v Kongu) nemá nic specifického, nic, co byste nenašli nikde jinde. Ano, v Ugandě jsou safari, ale v Tanzánii nebo Namibii najdete lepší. Ano, Uganda má tropické pralesy, ale jindy najdete hezčí. Ano, má hory, ale jinde narazíte na poutavější. Kouzlo Ugandy je totiž v zemi jako celku. Snad žádná jiná africká země tolik nevolá po procestování na vlastní pěst. Protože pouze tento způsob cestování, který jsme zvolili i my, vám umožní zemi nasát, být na malou chvíli její součásti a zažít vše, co se tu zažít dá. Po většinu dní v této kouzelné zemi jsem si říkal, že to, co jsme viděli, bylo sice moc hezké, ale nebylo to (zas snad jen s výjimkou goril) úplně dech beroucí. Ale po návratu do Prahy ve mne každým dnem bublal mohutnější a mohutnější pocit něčeho nepopsatelného, co jsem si z dovolené odvezl. Proto se Ugandě říká Perla Afriky. Představuje totiž na malém území v koncentrované formě vše, co je africké. Nevím, jak se na věc dívá zbytek výpravy, nakolik země učarovala Míše, Honzovi nebo Pavlovi. Nechci jim vnucovat své názory, proto jsou poslední řádky tohoto deníku možná až příliš sebestředné, ale za sebe mohu dát ruku do ohně, že dovolená v Ugandě rozhodně stála za to a ani minutou nelituji, že jsem se do ní mohl podívat. Těžko říct, jestli to byla nejlepší ze všech Afrik, které jsem procestoval (zatím byly čtyři), ale rozhodně byla nejautentičtější.
Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 637x.


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse


Ondro dá se ti někam napsat?

06. 02. 2017, 10:05:35

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku