HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Red_carrot  /  Argentina 2014  / Cesta na sopku

Cesta na sopku

Vytvořeno: 11.08.2017
Autor: Red_carrot


Ráno vstáváme krutě brzy, už někdy v 5 – to abychom stihli odchytnout vyhlídnutý autobus, pomocí kterého bychom se dostali do Tromen, což je hraniční přechod s Chile a oficiálně zde žádná argentinská ani čilská společnost nestaví. Problém překonáváme zakoupením lístků do Temuca, což je nejbližší zastávka v Chile a za dvě hodiny už nám průvodčí pomáhá vykládat batohy na nádherném místě uprostřed araukáriových – pod sopkou Lanín (3776m). Je povinnost nahlásit se u rangerů, kteří park hlídají a současně jim ukázat krom vysílačky povinné vybavení (mačky, helma, cepín, hůlky..) a je vidět, že to tu berou opravdu vážně – nejen ve všech brožurách a mapkách, možná aby výstup někdo nepodcenil a poté bídně nezhynul, nebo prostě jen aby. Chlapíkovi vysvětlujeme, že jsme sháněli vysílačku všude v okolí, ale bez šance. Naštěstí umí trochu anglicky a tuší, že lidi z Čech trochu po horách chodí. Naše štěstí, že nás nakonec pouští nahoru, tkvělo v přítomnosti “guida”, který jde zrovna nahoru s jinou skupinkou a můžeme se na něj prý v dalším kempu odkázat. Tedy vzhůru nahoru. Začínáme v cca 1200m, refugio Militar Nuevo je asi ve 2700. Trasa vede zpočátku lesíkem, dále už je ale vidět, že zřejmě kvůli nedostatku vláhy zeleň ubývá a pokračujem po rovince lávovitou krajinou k prvnímu kopečku, s poetickém názvem “espina de pescado” - rybí kost, to je jen mírný stoupák. Poté traverzem a stále více do kopce po “camino de mulas”. Trasa je občas hůře vidět, ale stezku jsme nikdy neztratili, navíc je vidět, že už šlo pár lidí před námi. Nepříjemné jsou úseky se sněhem, na jednom dokonce nandaváme mačky, ale sníh je naštěstí ještě lehce namrzlý, takže traverzy skrz sněhové pole jsou vcelku bezpečné. Někdy okolo druhé odpoledne dorážíme do vojenského tábora s několika stany kupolovitého tvaru, připravených k přespání mezi nimiž si vojáci kuchtí steaky “llamos” a vypadají v klidu. Diví se jen, že si stavíme stan, ve kterém zevlujeme a odpočíváme až do večeře. Samozřejmě vylézáme kochat se výhledy a fotit, protože pohled na okolní sopky a jezera je úchvatný. Vstáváme asi ve 3 ráno, vyrážíme ale až před čtvrtou, protože nakonec čekáme na duhou skupinku, která jde nahoru – večer jsme se dohodli, že půjdeme i s jejich průvodce společně. Pomalu, ale v pravidelném rytmu stoupáme (teď už s mačkami) po sněhu a celkem to jde. Na plató pod vrcholem vypínáme čelovky a oddělujeme se od skupinky, je vidět, že někteří z nich jsou pomalejší a vypadá to, že s výstupem budou mít problém. Východ slunce osvětluje okolní sopky, především něco přes dva tisíce vysokou Villaricu v Chile, na kterou Lanín na něj vrhá svůj stín, což vypadá skoro jako nemožná fotomontáž. S lehčím batohem se jde dobře i mě, takže si to šlapu s cepínem pěkně nahoru směr vrchol. Pod vrcholem, kde mám být sklon 45 stupňů (což se nám nějak nezdá, ale tvrdí to plánky) je cesta pěkně vyšlapaná, takže nakonec jsme na vrcholu a ani to moc nebolí. A co víc, svítí slunce, nefouká, rozhled báječný a jsme tu první. Prostě čirá radost z výstupu! Fotíme, obědváme, po nás sem dolézá jiná skupinka Argentinců, kteří si svůj triumf vychutnávají s jejich jižanskou náturou..fotí se, pobíhají polonazí na vrcholu a bijí se v hruď, nahrávají videa, kde zdraví celou rodinu včetně tet a strýců. A úsek pod vrcholem nakonec chytře sjedou na ježdíkách, narozdíl od nás kteří další 2-3 hodiny šlapem dolů a celkem velkém vedru a mokrém sněhu. V kempu padnem do stanu, gratulujem si, ale balíme a co nejrychleji se vydáváme na cestu dolů. A to je teprve zkouška vytrvalosti. Na nerovném terénu se mi podaří lehce vymknout kotník a zpáteční cesta po rybí kosti v silném větru mě místy dostává do pocitu, že mě vítr určitě sfoukne dolů. Nakonec v podvečer docházíme zpět k budce rangerů, v nohách 1000m nahoru a 2500 dolů. V osadě nenachází ani nohu a mě, potom co se vybičuju se zvednout a jít prozkoumat okolí, se podaří objevit podél potůčku v lese schovaný, poměrně velký a téměř prázdný kemp. Vede ho starší pán, zjevem potomek původních obyvatel Mapuche. Rukama, nohama a se slovníkem se s ním domlouvám o postavení stanu a ceně (je trochu vyšší než píše průvodce, ale to je tady pořád). Následně u stanu na karimatce s Petrem oba úplně gumoví usneme a budíme se se západem slunce. Já už nemám ani na večeři chuť, cítím zase mírný úpal. Není se co divit, i přes opakované mazání krémem jsem si spálila krk mezi šátkem a trikem, zřejmě odrazem o sníh. Ale polévku do sebe nacpu, to zas jo – protože doplnění tekutin a aspoň nějakých kalorií je po tomhle výstupu potřeba.Vytvořil: Red_carrot   Zobrazeno: 17x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů