HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Red_carrot  /  Argentina 2014  / Přílet

Přílet

Argentina

Vytvořeno: 26.07.2017
Autor: Red_carrot


Pátek 21.11. V podvečer mířím směr ruzyňské letiště, obtěžkána batohem (mimo jiné s cepínem, dvěma páry hůlek, dvěma helmami a mačkami) a příručním zavazadlem s hromadou map a průvodcem Lonely Planet - Argentina. Poslední kontakt s Petrem přes Skype. Můj batoh má 21kg, limit 23kg tedy ještě dávám v pohodě, ale přece jen, je docela těžký, tak jsem zvědavá, jak zvládneme trekování v patagonských horách. Let s Lufthansou s přestupem ve Frankfurtu probíhá bez problémů. Sobota 22.11. Brzy ráno přilétáme na mezinárodní letiště Ezeiza v Buenos Aires. V hlavě se mi vybavuje divadelní představení tanečního souboru tangeros, kde hrála (a tančila) Táňa – vtipný na tom je, že na tom představení před necelým rokem byl i Petr, akorát, že jsme tam prohodili asi jednu větu – a teď spolu budem skoro 3 týdny cestovat po Argentině. Z letadla je pěkně vidět obří delta řeky Paraná a postupně se zmenšující domky a mezi nimi zelené plochy plné zeleně, částečně zaplavené vodou. Do Mendozy odlétám až v neděli ráno, nakonec to řeším ponecháním zavazadla v úschovně (otevírá ráno v 6, takže to stíhám akorát) a vyrážím do města, kde plánuju přespat v hostelu a brzy ráno vyrazit. Busem (spojujícím obě letiště) se svezu do centra, vystupuji poblíž vlakové stanice Retiró. odkud už je to kousek procházkou přes obří park a náměstí Plaza de Libertador General San Martín (podle nejž se tady jmenuje snad každé náměstí) do čtvrti Recoleta. Hostel Recoleta vypadá v pohodě, objednají mi bez problémů taxíka na ráno a já dál vyrážím projít alespoň kus města. Centrum (Microcentro) je plné “černých” prodejců pesos, a já bohužel upoutávám dost pozornosti nejen barvou pleti, ale i svými pohorkami (jak by řekl Petr "gringo faktor 100%). (Pozn. černí prodejci pesos už se teď v BA nevyskytují, černý trh s valutami vláda v r. 2015 utlumila). Chvíli poslouchám pouliční kapelu, což je fakt zážitek, dám si pizzu (BA je proslavené tím, že ji dělají stejně dobrou jako Italové nebo Newyorčani). Během procházky se divím jak vidlák z vesnice - město má hodně co nabídnout co se týče architektury – šesti- až devítipatrové domy z první poloviny století, mezi nimi nějaký ten kostel, široké bulváry – všechno to působí impozantně, moderně..prostě v Americe je všechno větší a já jsem tu vlastně porvé!. Stihnu i Catedralal Metropolitana, kde je pohřben generál osvoboditel San Martín a drží tu u něj čestnou stráž, a Casa Rosada, odkud mávala a zdravila davy Evita Perón. Končím u recoletského hřbitova, kde svítí slunce, hraje muzika, lidi zevlují na trávě a jedí zmrzlinu..prostě pohoda. a poté vytuhávám na palandě hostelu – zítra se vstává brzy. Neděle 23.11. Zatímco polovina BA ještě po horečce sobotní noci ještě nezamířila domů, já vlstávám ve 4 ráno. V noci byla hudba slyšet neustále a nahlas a teď tu taky není kdovíjaký klid. Let do Mendozy má mírné zpoždění a v letadle dávají svačinku stávající se asi z 5ti druhů sušenek.Tady bych ráda připomněla, že sušenky a sladkosti v dopravních prostředcích budou na naší cestě samozřejmostí - Argentinci je zřejmě milují a důkazem toho je i jejich údajně největší konzumace cukru na světě. Andy jsou pohledem k okénka konečně skutečností – dokonce je vidět i Aconcagua. Na malém letišti přebalím věci, piji kafe a čekám na oba kluky, kteří se zdrželi zde poměrně obvyklou činnost (jak brzy pochopím) – praskla jim pneumatika na místních rozbitých silnicích. Naštěstí i v neděli odpoledne sehnali otevřený pneuservis (gomerii) a díky Honzově španělštině a komunikačním schopnostem to zvládli nechat vyměnit. Dále po krátkém brífinku vyrážíme směr sever, do asi 300km vzdáleného národního parku Ichigualasto – což tu znamená do ještě většího vedra, než už je tady okolo Mendozy. Místní oblasti se také říká Cuyo je známá hlavě pro pěstování luxusního vína. Krajina na první pohled úrodně nevypadá, ale může za to důmyslný systém zavlažovacích kanálů mezi vinicemi. Krajina jako placka nad kterou někdo postavil obrovské hory, tvořící hranici s Chile. Hlavním zážitkem cesty je nejspíš svatostánek Difunty Correy, místní oblíbené patronky řidičů , ženy co umřela během bojí v 19. století v poušti a její dítě pak přežilo pod jejím tělem, když jej vesničané naši. Lidi sem nosí plastové lahve s vodou a je jich tu požehnaně. Poprvé mám pocit, že toto není Evropa. Cestou na sever, po rovné silnici směr San Juan, ubývá zeleně, teplota stoupá až ke 40 stupních venku. Klimatizace v malém vypůjčeném Chevroletu není nic moc, takže se potíte a lepíte na sedačku, a doufáte, že v místě jménem Vallé Fértil bude aspoň nějaký ten stín. Překvapivě, není tomu tak! Údolí je sice o něco zelenější, ale úrodné jen na místní poměry. V jedné mini-vísce si dáváme v malé boudičce překvapivě dobré řízky..a pak další kilometry ve vedru, jak říká Lonely Planet, "via comically undulating road" – terénní hupy si užívá hlavně řidič Honza. Před západem slunce dorážíme do tábořiště patřícího k národnímu parku, v údolí s poetickým názvem Vallé de Luna.Vytvořil: Red_carrot   Zobrazeno: 21x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku