HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Red_carrot  /  Argentina 2014  / Trekování v Nahuel Huapí

Trekování v Nahuel Huapí

Vytvořeno: 11.08.2017
Autor: Red_carrot


Rychle balíme a hurá na hory, konečně! Venku svítí slunce, teplota tak okolo 20 stupňů, svěží větřík, jaro jak má být. Ráno se ještě registrujeme na webových stránkách národního parku, kde musíme zadat všechny informace o plánované túře. Autobusem jedem výš do Villa Cathedral (v zimě lyžařské letovisko) a odtud příjemnou cestou pozvolna nahoru nejprve přes rozkvetlé louky s alpskou květenou, přes opravené mosty co unesou vždy maximálně 5 lidí až do výše položeného lesa a pořád nahoru až k Refugio Frey ve výšce 1760m. Když docházíme nahoru, znatelně se ochlazuje, začíná mžít a před námi se otevírá pohled na částečně zasněžené jezero Tonchek a okolní kamenitou, jen mírně zalesněnou krajinu, která už se podobá vysokým horám o mnoho více. U chaty přespává pár lidí, povídám si s Argentincem, co tu instaluje highlines a diví se, že vím co to je! Stan stavíme v jednom ze závětří a v klidu večeříme na vařiči ukuchtěné jídlo. Počasí se přes noc dost změnilo – fouká vítr a střídavě mrholí až prší. Můj pohled upoutá dvojice mladých Němců, kteří noc přežili ve žd'árácích a na větru u kamenné zídky se v klidu převlíkají..mají jen tenisky a oblečení taky nic moc, takže nečekáme že by šli dál. Ráno jsme skutečně jediní, kdo pokračují podél laguny pozvolna nahoru. Turistické hůlky se hodí, protože batoh, který mi včera připadal docela v pohodě, už táhne k zemi trošku víc. Odlehčuji náklad obutím maček, rukavic a čepice a vzhůru do mlhy, sněhu a do kopce. Míjíme po pravé straně malé lago Schmoll, kterého bych si sama skoro nevšimla, jak je celé pokryté bílou vrstvou sněhu. Dál funíme do kopce k zubatým výběžkům výše položených skal. Chvíli bloudíme mezi kameny, ale nakonec nacházíme správný směr (velké červené puntíky) a mezitím nás míjí – k mému překvapení – oba Němci. Děkují za prošlapanou cestu a pokračují v teniskách dál nahoru. Ve výše položeném sedle (něco nad 2000m) dost fouká a padá i nějaký ten sníh a my zase sestupujeme směrem do dalšího údolí po suti, kterou křižuje spousta pěšinek a poté už klečí a lesem v korytě potoka, kde obědváme (tedy na co můj žaludek stačí, jelikož v té zimě a námaze nemám ani moc hlad). Cesta dál pokračuje širokým, úplně pustým zalesněným údolím a pak nahoru – zbývá přelézt druhý zasněžený hřeben a už shlížíme k refugio a Lago Jakob. Nahoru už se jde o poznání rychleji, cesta je občas vyznačena mužiky a hlavně díky Petrovi vůbec nebloudíme a jdeme správným směrem celou dobu. Jinak ale podotýkám, že je dobré mít s sebou kompas, mapu a stejně alespoň nějaký orientační smysl, protože tohle není jako chození po cestách KČT. A obzvlášť, když máte mapu s měřítkem 1:100tis a ta vás, mate, protože vypadá skoro stejně jako padesátka, akorát ty vzdálenosti jsou dvojnásobné a nahuštěné vrstevnice znamenají výrazná převýšení.. K chatě sbíháme okolo šesté večer, ale světla je dost, stmívá se okolo deváté. V chatě jsou jen Němci, úplně promočení, ale spokojení, a chatař, co neumí anglicky – některá slovíčka už ale zvládáme a za pomoci slovníku lámaně konverzujeme, nicméně spíme opět venku ve stanu - k údivu chataře i Němců – mají nás totiž úplně nepochopitelně za drsňáky. Turistická sezóna teprve začne, takže nikde nikdo. Nad chatou a jezerem se tyčí impozantní zub hřebene Pico refugio a Cerro Navidad. Prudký zasněžený stoupák na hřeben po straně kotle s jezerem vypadá spíš jako zimní lezení než procházka, takže se rozhodujeme (i s ohledem na velikost našich batohů) dále nepokračovat a odbočit z původně pětidenního treku “Nahuel huapi travers” zpět do údolí. Po noční sněhové nadílce se budíme do mrazivého rána, a teprve později vykoukne i sluníčko, takže dlouho trvá, že se nasnídáme a sbalíme. Rozhodneme se sejít z Refugio Jacob zpět podél říčky Arroyo Casa de Piedra zpět do civilizace. S počasím máme štěstí, cesta dolů nám navíc nabízí pohled na rozmanitou alpskou květenu, vodopády a vršky okolních kopců a skal. Otepluje se a až se západem slunce se dostáváme na prašnou cestu pro auta. Máme štěstí, jelikož provoz je díky víkendu a hezkému počasí větší a stopaře tu docela rádi berou. Zastavilo nám hned první auto, s mladými Argentinci, z nichž jeden by horský průvodce - přitakával, že další cesta přes vrcholky Nahuel Huapi by byla asi nebezpečná. Do centra Bariloche jsme dorazili s dalším stopem večer a ubytovali se v prvním hotýlku, na který jsme narazili – cena dvoulůžáku s koupelnou se pohybuje okolo 200-300 pesos na osobu a s kvalitou jsme byli vždy spokojeni. Po celodenním chození okamžitě hledáme restauraci a tentokrát místo stejkárny volíme hospodu v “německém stylu” (není se co divit vzhledem k počtu německých a švýcarských přistěhovalců, kteří jsem přicestovali už před 2. světovou válkou – mimochodem, třeba radnice v Bariloche je jak vystřižená z bavorského městečka). Petr si dává Schweinhaksne, já pstruha a bavíme se nad místní výzdobou – podél stěn jsou vyvěšeny emblémy jednotlivých německých zemí a mezi nimi i český lev! Kde to proboha žijou? Asi to bude jen ze sentimentu, neptali jsme se a mladý číšník by nám to stejně nevysvětlil. No, je vidět, že jsme opravdu na „fin del mundo“, neboli konci světa. Opět spořádáme láhev místního červeného 14% Malbecu (ten je taky z konce světa, ale to mu na kvalitě jen přidává). A dohromady s mírným úpalem a velkou žízní mám pak trochu problém dojít zpět do hotelu. Vytvořil: Red_carrot   Zobrazeno: 15x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů