Choqueguirao - jiné Machu Picchu

5ti denní trek z Cusca za starobylou Inckou památku ztracenou ve vysokých Andách. Za podpory koní, průvodce a kuchaře.

Prostě trek na pohodu, žádná velká námaha, plný servis - Nebo ne tak docela?.......

Takže začínáme:

Den 0: Navštívit Choquequirao byl původně plán mého amerického kamaráda Jeffa. Plán, který mě nadchnul - vidět Machu Picchu bez tisíců turistů. Jeff byl i ten, který oběhal místní turistické agentury a zamluvil náš výlet. Vzhledem k naší aktuální fyzické kondici (3 měsíce poflakování po Peru) jsme zvolili 5ti denní variantu, s koňmi, kuchařem a průvodcem. Servis, který bysme v Evropě nezaplatili.

Den 1.: Vstáváme v pět ráno, vyzvedne nás místní taxi a odveze na autobusové nádraží. Zde se nás ujme náš průvodce, kupuje lístky a míříme si to do vesničky Cachora (2735 mnm). Cachora je horská vesnička jako spousta jiných zde v Peru, tzn. pro Evropana tak trochu z jiného století, hliněné domečky, po ulicích pobíhající děti, psi, prasata, koně a křepelky. Zde potkáváme našeho Kovboje a chystáme se na cestu. Dostaneme oběd v jeho domě, vypijeme něco maté de coca a jde se na to. Na první den je naplánován 19km přechod, prý vcelku dobrým terénem. Cesta je prašná, ale šlape se dobře. Potkáváme dřevěnou boudu, kde si kupujeme kolu a pokračujeme k sedlu Capuliyoc (2915mnm). Zde si nafotíme létajícího kondora a pokocháme se užasným výhledem na masivní Andy. Náš průvodce nás už zase žene dolů, prý je před námi ještě kus cesty. Od tohoto místa sestupujem asi 2 hodiny k místu našeho prvního odpočinku - velmi skromného kempingu Chikiska (1900mnm).  Zde je možnost sprchy a občerstvení. Při příchodu máme už postavené stany, tak dáme rychlou spršku a jdem posedět nad hrnkem Maté s klukama (Jeffem z USA a Timem z Německa). Později se nám servíruje večeře. Povídáme si a ja si pochvaluji jak to bezvadný. Bolí mě nohy z toho dlouhého klesání, ale jinak dobré. Koukáme na horu před námi, kde se nevlídně klikatí cesta kamsi do dáli.

Den 2. nebo-li den D: Vstáváme opět v pět ráno a po šesté se vydáváme na cestu. Před námi dlouhé stoupání, celkové převýšení necelých 2000m a trasa dlouhá 15km. Nejprve sestupujeme k řece, k místu s názvem Rosalina (1550 mnm), přejdeme most a vydáváme se na stoupání. Opravdové, drsné, strmé a nekonečné stoupání. Přesvědčuji sama sebe, že to musím dát, že to zvládnu. Skupinka se trhá, každý je ponořený sám v sobě a bojuje s kopcem. (Dobře průvodce se tváří jakože jde o menší výstup dokopečka, ale ten se nepočítá:)). Na pokraji svých sil konečně docházím k místu, kde si můžu odpočinout, koupená Fanta do mě zasyčí jak nic. Petra už je tu a tak čekáme jen na kluky a odpočíváme. Před námi je ještě jednou tolik a začíná pražit sluníčko. Po půl hodině vyrážíme opět na cestu. Jsem totálně bez energie, musíme si udělat přestávku. Posledních úsek cesty jsem dala jen za pomocí koky a hodně velkého sebezapření. Docházíme na planinu na vrcholku hory, s malou horskou vesničkou. Zde nás čeká oběd a zaloužený odpočinek. Poté pokračujeme k Choquequirau, kde kempujeme. Všichni toho máme plné zuby.

Den 3. - Choquequirao:  Jak se říká, že třetí den přichází krize, tak opravdu došla. Byli jsem velmi unavení, vše nás bolelo a před námi zlatý hřeb našeho výletu.

Choquequirao je uchvatné, vysoko v horách, zelené, klidné. Nebyl tam nikdo jen my a tři indiáni kteří hráli peruánské písně, což neskutečně umocňovalo celou atmosféru tohoto místa. Co bylo pro Inky Choquequirao se neví, je několik teorií ( Obraná tvrz, Obchodní místo, Obřadní místo). Nejvíce se nabízí obřadní místo. Je tam spoustu zachovaných domů, obětišť, teraz (nejen k pětování surovin, ale i okrasných). Je to mnohem větší komplex než Machu Picchu. 

Den 4.: Navštívili jsme spodní terasy Choquequiraa, kam se podívá ještě méně lidí než do samotného centra Choquequiraa. Jde o množství teraz ve svahu vysoké Andské hory, s vodopádem a opět s nepopsatelnými výhledy. Toto místo na mě udělalo větší dojem než horní Choquequirao.

Poté stačilo jen vystoupat zpět ke kempu a vydat se na cestu domů, která byla opět velmi náročná, ale zvládali jsme ji lépe než jsem čekala. Přespali jsme na tom samém místě jako první den.

Den 5: Návrat do Cachory ztěžovalo stoupání s převýšením 1000m, ale po čtyřdenním tréninku, to již bylo za hubičku, ani jsem se příliš nezadýchala a když jsem čekala na vrcholku, přepadala mě nostalgie a zároveň hrdost, že jsem to jako nehoralka zvládla.

V Cachoře jsme se rozloučily s naším kovbojem a vydali se na cestu zpět do Cusca.

Závěrem:

Choquequirao rozhodně stojí za to. Trek je velmi náročný, mnoho turistů to absolvuje na hřbetu koně, ale zase spoutu jiných jde na těžko, s krosnami na zádech. Jde o to nepřecenit své síly, přece jenom jsou tu Andy. Pokud jste opravdu trénovaní, neměl by to být snad až takový problém.