HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Vilma  /  Severní a střední Vietnam  / Severní a střední Vietnam

Severní a střední Vietnam

Vietnam

Vytvořeno: 02.09.2016
Autor: Vilma


SIN CHAO VIETNAM, ANEB TOI AN TIEN. 16.11. 2015 pondělí V deset vyrážím na letiště a po půl jsem tam. Přijíždí Klárka a začíná si uprostřed letiště přebalovat batoh. S mým pasem je trochu problém, moc se jim nelíbí, protože není biometrický a nejde jim načíst. Paní u kontroly nám prohlíží ruce, dokonce nám přejíždí štětečkem po dlaních. Je vidět, že hned tak nějaké špindíry do letadla nepustí. Ale je to jinak, tím štětečkem zjišťují, jestli nemáme za nehty výbušninu. A pak už hurá za hranice všedních dnů, pouze s půl hodinovým zpožděním. Vedle nás sedí příjemná vietnamská paní a když vidí, že se snažím z průvodce naučit základní slovíčka, ochotně se ujímá role učitelky. Bohužel s námi nevystupuje z letadla, jelikož byla vyhoštěna z ČR a tak má ozbrojený doprovod, aby se náhodou nechtěla usadit v Rusku. V Moskvě už leží sníh a jsou mínus tři. Letadlo do Hanoje letí za půl hodiny, ale nikdo to zjevně neřeší. Když konečně ujdeme několik kilometrů k našemu gatu, je tam taková fronta, že nabíráme další hodinové zpoždění. Konečně ve vzduchu. A v tu chvíli se ozve řev nějakého roztomilého malého tvorečka a k němu se přidávají další. A takhle si užíváme celou noc. Pařím s nimi, nic jiného mi ani nezbývá. V podstatě v celém letadle spí jenom Klárka. Klapky na očích, šálu přes obličej a deku na zbytku těla. Chvílemi zjišťuju, jestli je to pořád ona. A je tu kalné ráno. V devět dosedáme na letiště, u nás jsou tři ráno. Jdeme si zažádat o víza a pak hurá k odbavení. Pán za přepážkou asi nikdy neviděl rychlopas a tak na něj broulí minimálně deset minut a mlčí. Pak to vzdává a pouští mne. Z letiště nakonec nejedeme taxíkem, ale krásně vychlazeným minibusem Vietnam aerolinies za 4 USD na osobu, který nás doveze až k hotelu. Ubytováváme se na doporučení Oty v hotelu za 35 USD na noc, ale aspoň máme každá pro sebe obrovskou postel a krásně klimatizovaný pokoj. V recepci platíme výlet na Fansipan a jízdenku na Cat Ba a rázem jsem o dost chudší. Převlékáme se do kraťasů a vyrážíme do šumu. 17.11.2015 úterý Venku je kolem 30 stupňů, ale docela to jde. Je vidět, že léto v Čechách nás zocelilo. Jdeme procházkou k jezeru Navráceného meče a pak už se nazdařbůh proplétáme uličkami starého města. Každá ulice je zasvěcena jinému řemeslu. Na jedné tesají náhrobní kameny, na další prodávají kytky nebo ptáky v klecích a všude příšerný provoz. I když se zpočátku bojíme vstoupit do vozovky a dokonce nám jeden pán pomáhá přejít, tak nakonec sebereme odvahu a kličkujeme mezi stovkami motorek a aut. Chce to cvik, ale snad to ke konci pobytu zvládneme i bez hrůzy v očích. Máme děsný hlad, jenže zrovna jídelní ulička nikde. Nakonec nacházíme malé občerstvení na ulici jak pro Sněhurku a sedm trpaslíků. Malé židličky, malé stolečky. Dávám si nudle se zeleninou a Klárka polévku. Mé jídlo je dobré a její voda chutná jako vymáchané ponožky. Dělím se s ní o svůj příděl a pak na nás padá obrovská únava. Říkáme si, že se půjdeme na chvilku do hotelu prospat, ale cestou zastavujeme na kávičku, vietnamsky ka fé, která chutná jako čokoláda, káva a kakao dohromady. Lepší jsem snad nikdy nepila. Hned je lépe. Sedíme na chodníku na pidižidličkách, klábosíme s Francouzi (tedy hlavně Klárka) o tom, proč žijí ve Vietnamu a že tu jsou moc spokojení. Pak se přemísťujeme o kousek dál a dáváme si čerstvé smoothies. Já grep a ananas, Klárka mango a zase to mám lepší. Píšeme mraky pohledů a asi po hodině se pomalu zvedáme. Ujdeme asi sto metrů a vida, nabídka masáží. Dáváme si každá hodinovou masáž za 250,-. Moje paní masérka mi během pár minut úžasně odblokovává páteř. Sice při tom řvu bolestí, ale je to nádhera. Cítím se jako znovuzrozená. Jen se pak dovídám, že Klárka měla masáž zase jen bububu. Cestou ještě navštěvujeme starý dům, který ukazuje, jak tu žili obyvatele Hanoje na počátku minulého století. Pak už se pomalu suneme k domovu. Kupujeme pár kousků neznámého ovoce a ještě se stavujeme na pho. Pho je polévka s rýžovými nudlemi a zeleninou. Prodává se úplně všude. Na ulici, v hospodách a všichni si jí dávají k snídani, obědu i večeři. Už se těšíme na sprchu. Ještě chvilku na internet a spát. Já se bohužel budím, protože jediný komár v Hanoji je u nás na pokoji a i když máme klimošku, tak je mi horko. 18.11.2015 středa Kolem páté jsem jako čečetka. Ze spánku už asi nic nebude a najednou je čtvrt na deset. Na snídani jsme poslední a po desáté vyrážíme do šumu. Dnes to pojímáme víc kulturně, takže nejdříve míříme do Chrámu literatury, kde zrovna promuje několik desítek studentů. Pak nás čeká Pagoda na jednom sloupu a Hočiminovo mauzoleum je naštěstí zavřené, jelikož je strýček Ho na opravě v Rusku. Pokračujeme k nejstarší pagodě ve Vietnamu Tran Guoc, která je na ostrůvku Západního jezera. A pak už směřujeme do etnografického muzea, které je tak daleko, že už není na mapě. Vyčerpané si dáváme oběd v malém bistru na ulici. Dostávám výbornou, ale neznámou zeleninu, která trochu vypadá jako špenát. Klárka dostává kusy hořké vařené bílé ředkve se strouhankou. Ještě že mám dost jídla pro obě. V půl páté jsme u muzea, za hodinu zavírají, to dáme. V informacích ukazujeme paní zvláštní ovoce, které jsme dnes zakoupily a dovídáme se, že je to zelenina. Co naděláme, paní dostane dobrotu pro děti. Zpátky jedeme autobusem a jsou to docela nervy, protože názvy zastávek nám nic neříkají, ale nakonec vystupujeme správně kousek od jezera. Ještě jdeme na pho a spěcháme do hotelu. Osprchujeme se, koukneme na net a přijíždí pro nás minibus, který nás vysazuje na vlakovém nádraží. Ještě jdu rychle usmlouvat pár mandarinek a už nás vedou do vlaku. Vypadá sice omšele, ale v kupé je klimatizace, zásuvka i malé občerstvení. S námi tu je irský pár, který doktoří v Austrálii. Mají roční dovolenou a už toho viděli docela dost. Klárka je s nimi v družném rozhovoru, ale kolem 11,00 hod. zhasínáme. A už to začíná. Máme z dneška tak otlučené ťapky, že bolestí nemůžeme usnout. Nakonec to u mě spraví mokré ponožky. 19.11.2015 čtvrtek Sotva jsme oči zamhouřily, je pět a už nás budí. To ten dnešní výstup na Fansipan bude vypadat. Přichází pro nás pán, který nás usazuje v restauraci naproti nádraží a co to nevidím, kolem nás si to štráduje obří šváb. Ani v ZOO takového nemají. A za chvíli už frčíme minibusem do Sapy. Pán nás vysazuje kousek od hotelu a chce zaplatit. Tako tedy ne, máme předplaceno na dost dlouho. Šizuňk to nakonec vzdává a odjíždí. Náš hotel vypadá noblesně. Má jednu malou vadu. Je tu svatba a tudíž musíme na snídani jinam. Město vypadá jak horské středisko někde v Evropě, je to tu moc pěkné. A za hodinku už tradá s dalšími 13 osadníky směr Fansipan. Přesto, že tu pořád prší, my máme nádherné počasí. Je zvláštní, že máme s Klárkou největší batohy ze všech. To bude možná tou becherovkou. Klárka hned začíná klábosit s ostatními a já jdu raději dopředu, fotím a kochám se. Cesta vede deštným pralesem, je hodně vlhko. Oběd máme v mezitáboře. Slepičí pařátky si nechávám ujít, stačí mi okurky, vajíčko natvrdo a rýže namáčená v drcených burákách. Cesta začíná strmě stoupat. Bez rukou už to skoro nejde a do toho padá mlha. Bolí mne kolena i kyčle, co nadělám. Ale kéž by to tak šlapalo i zítra. Když sonduji mezi ostatními, tak je bolí to samé, takže to asi nebude jen věkem. Nahoře ve 2000m už je pěkná zima, navlíkáme na sebe vše co máme a necháváme kolovat becherovku. Všichni jsou z ní nadšení a hned je nám tepleji. K večeři jsou opět pařátky, ale taky kousky masa, zelí vařené ve vodě a tofu s rýží. K tomu jako zákusek meloun. Má to jednu vadu. Dostali jsme k tomu jen hůlky, takže toho člověk fakt moc nesní. Ale jako odtučňovací kůra dobrý. V sedm si jdeme lehnout, protože ve tři vstáváme, abychom stihli východ slunce. Spacáky jsou hodně tenké a spíme na prknech, ale původně tu prý byla noclehárna jen z plechů, přikrytá plachtou. Naštěstí si můžeme vzít na přikrytí další spacák a k tomu mám svou krásnou hedvábnou vložku. Pomalu usínáme, ale vedle nás jsou místní v družném hovoru, takže to vypadá, že se vyspím až za měsíc doma. 20.11.2015 pátek Nakonec jsem ve tři jako čečetka. K snídani polévka s nudlemi, zelím a smaženým vejcem. Ve čtyři s čelovkami vyrážíme jako jeden muž směr vrchol hory. V noci chvílemi pršelo, ale teď už svítí hvězdy. Pomalu se propracovávám do čela, protože mě moc nebaví ten binec a zpěv, co za mnou ostatní produkují. Připadám si celou dobu jak na školním výletě. Cesta se zhoršuje. Hodně klesáme a pak znovu nastoupáváme. Chvíli potokem, ale hlavně po skalách, takže ruce nohy, chvílemi je to i nebezpečné. Těsně pod vrcholem opouštím s těžkým srdcem vedení. Přírodě neporučím a prvenství na Fansipanu přenechávám Klárce. Sluníčko přes mlhu vycházet nevidíme, ale i tak je to krásné. Akorát, že tu staví lanovku a během dvou let si sem pohodlně vyjede každý. Už teď sem posledních pár desítek metrů vede betonové schodiště. Fotím se a náš průvodce se mnou zapřádá hovor. Chce mne vyfotit, je to jasné, zase mne fixíruje. Jdeme s Klárkou pomalu dolů, jsem zmrzlá na kost a bolí mne kolena. V táboře čekáme na ostatní a také se chystá oběd. Ano, opět nezklamali, jsou slepičí pařáty a zelí ve vodě. Vyrážíme v poklidu dolů, ale i tak jdeme s Klárkou za chvíli samy. Bolí mě levé koleno, ještě že mám tu bambusovou tyč. Bez té by se snad ani nedalo jít. Klárka si také nachází hůl a tradá dolů. Je opět nádherný den, procházíme roji maličkých třpytících se modrých motýlků a jsme rády, že to máme za sebou. Na výchozím místě jsme v 15,25 hod., téměř 12 hodin na cestě, z toho určitě 9 hodin chůze. Je nám jasné, že ostatní dorazí za několik hodin a tak Klárka chytá kluky, kteří mají volno v minibusu a zadarmo se s nimi vezeme do Sapy. Ubytováváme se v našem hotelu a vyrážíme ještě před večeří rychle do šumu. Co tady je úžasných obchodů se sportovním zbožím. A všechno zaručeně pravé, juchů. Kupuji si lehkou větrovku, ale obyčejné tričko nikde nemají. Už mám všechno špinavé a propocené a jak vidno, budu v tom muset vydržet. Od jedné paní pocházející z horského kmene Hmongů si kupuji krásný povlak na polštář. Všichni prodejci se okamžitě lepí na Klárku a vnucují jí své zboží. Mě si nikdo ani nevšimne a s ní jdou i několik desítek metrů. Už se směju, když se k nám někdo blíží, protože je jasné, kdo to schytá. Klárka nerada smlouvá a docela trpí. K večeři dostává Klárka spoustu vepřového, které ji jako vždy moc nejede a tak ráda vezme zavděk mou zeleninou s tofu. 21.11.2015 sobota Dnes jsem se konečně vyspala do růžova a v půl sedmé jsem jako čečetka. V sedm jdeme na bufetovou snídani a nacpáváme se, jako bychom už dnes neměly jíst. Po snídani nás vyzvedává průvodkyně a vydáváme se pozvolným tempem z kopce dolů na prohlídku vesnice Hmongů. Je nádheré slunečné ráno, tak 23 stupňů. Klárku opět pronásledují prodavačky, ale jinak se kocháme rýžovými políčky i spoustou krásných etnických krojů. U jednoho stánku nahlas přemýšlím, co to tam visí dlouhého hnědého, když najednou vedle mne zazní česky „maso“. Kouknu a konečně potkáváme Vietnamce, kteří mluví česky. Jsou tu na dovolené a v Praze vlastní dvě restaurace. Dostáváme pozvání a také na cestu kus bambusu plněného rýží a k tomu drcené buráky na obalení. Je to taková dobrota, že ji po pár metrech necháváme nenápadně na lavičce. Přicházíme k vodopádu, kde nás čeká kulturní vystoupení. Je to moc milé a nakonec dochází i k zapojení diváků. Hrdinně jdu všem příkladem a střihnu si taneček se švarným Vietnamcem. Nazpátek jdeme s Klárkou pěšky, protože si za prvé chceme ještě něco cestou koupit a za druhé mi to Klárka zakázala, protože 40,- Kč na osobu za bus nazpátek jí přijde hodně. A já samozřejmě poslechnu, jak jinak a v hrozném vedru se ploužíme nazpátek. Klárka si zkouší pěkné šaty. Mají jednu vadu. Jsou šité na Vietnamce a ne na obryni Klárku. No aspoň kloboučky proti sluníčku to spravily. Je vidět, že aspoň hlavy máme stejně velké. Klárka si pak kupuje pěkný batoh a já smlouvám cenu. Od smlouvání jsem tu totiž já a docela mne to baví. Ovšem v jiném krámu, když smlouvám o svůj batoh, mám smůlu. Paní nepovolí ani o korunu. Hrdě odcházím a pak tam potupně posílám Klárku, aby ho koupila bez smlouvání. Čeká nás velkolepý oběd a procházka k místnímu kostelu, do muzea a na trh. Poslední kávička a v půl páté šup na večeři. Mám pocit, že dneska jen jíme. K večeři máme výborné spring rolls jako předkrm. Klárka nudle a já rýži se zeleninou a houbami. V šest nasedáme do minibusu, poslední pohled na zamlžené hory a hurá zpět do Hanoje a do tepla. Ve vlaku dnes máme za spoluspáče Kanaďana a jeho korejskou ženu. Spím jako dřevo a vůbec mi nevadí, že vedle nás celou noc paří grupa Vietnamců. 22.11.2015 neděle V pět ráno nás budí průvodčí, dnes toho pro změnu moc nenaspala Klárka. V Hanoji zamíříme k taxíku s tachometrem, abychom se vyhnuly okradení, ale pán má jinou fintu. Objede s námi půl Hanoje a místo 40,- Kč platíme 90,- Kč. Máme na sebe vztek, že jsme mu rovnou neukázaly mapu, ale aspoň víme pro příště. Náš hotel je ještě zamčený a tak budíme recepčního a ustýláme si dole v hale. Po sedmé se vysprchujeme a jdeme na snídani. Dáváme si na půl vynikající čokoládový dort a smoothies. Pak si konečně kupuji obyčejné letní šaty, které usmlouvám z 250,- Kč na 200,- Kč. V jednom bistru se dovoluji na záchod, už mi to ani nečiní potíže. Jen nenacházím vypínač, tak si nechávám pootevřené dveře. V tu nejhorší chvíli mi tam vráží kluk a lekne se chudák víc než já, ale aspoň mi rozsvítil. V 10,00 hod. nás vyzvedává minibus na nádraží a odtud už frčíme směr Hai Phong. Je příjemné počasí, ochladilo se tak na 25 stupňů a pofukuje. Cestou spíme jako dřeva. Bus je klimatizovaný a moderní. V Hai Phongu přestupujeme na loď na ostrov Cat Ba a dál ještě na minibus. Kolem 16,00 hod. jsme na místě a jdeme se ubytovat do hotelu Pineaple, který Klárka rezervovala přes booking.com, kde noc stojí 72,- Kč na osobu, neuvěřitelné. Hotýlek je pěkný, má klimošku a výhled na moře. Ubytováváme se a jdeme na večeři. Klárka má jako obvykle pho a já smažené brambory se zeleninou a k tomu pivo. A k tomu všemu ještě masáž hlavy a zad za pade. Pán si mě vyhlédl a já neodolala. Pak se jdeme poohlédnout po zítřejším výletě a nakonec volíme, bez ohledu na průvodce, cestovku, která je nejlevnější. Zítřejší výlet lodí, včetně kajakingu, oběda, šnorchlování, návštěvy opičího ostrova, to vše za 16 USD. Tak snad se nepotopíme. Jdeme procházkou po městě a narážíme na malé tržiště, kde se prodávají perly. Je zajímavé, že vepředu, všem na očích stojí cca 600,- Kč a vzadu v zastrčeném krámku pořizujeme ty samé za 150,- Kč. Paní prodavačka je opaluje zapalovačem a škrábe do nich, abychom viděly, že jsou pravé. Nakupujeme dárečky, Klárka jde do hotelu, ale mně se ještě nechce. Sedám si v hospůdce na nábřeží, dávám si smoothies, čtu si v průvodci a koukám do mapy. V hotelu pak obě pereme a kolem deváté usínáme. 23.11.2015 pondělí Krásně jsem se vyspala, ale už v půl sedmé jsme na nohou, abychom stihly náš výlet. Nejdříve jdeme do tržnice, koupit si melouna, ale paní vůbec nechce smlouvat. Nakonec máme 2,5 kg melouna za 40,- Kč. Co naděláš. K snídani si dáváme opět pho, ale už nám leze ušima. Zajídáme ho sladkým vdolkem a v osm už jsme na srazu. Je nás kolem 20ti, většina Francouzů. Jedeme na druhou stranu ostrova, kde se naloďujeme na příjemně malou výletní loď a už plujeme mezi desítkami homolí, čnících z vody. Nejdříve je trochu zataženo, ale pak už nás provází slunce, mráčky a příjemný větřík. Teplota je určitě do 30 stupňů, takže paráda. Po nějaké chvíli kotvíme u chaloupky na vodě a nasedáme do kajaků po dvou. Než se s Klárkou sehrajeme, chvíli to trvá, ale pak už to jde raz dva. Proplouváme úžasnými jeskyněmi a noříme se do skalních tunelů. Po cca dvou hodinách přirážíme ke břehu a já se jdu vykoupat. Blbé je, že člověk musí od plovoucí chaloupky skočit do vody a moje už tak volné plavky mi končí po ladné šipce u kotníků. Nonšalantně je vytahuji a kontroluji, jestli se někdo dívá. Bohužel ano. Užívám si v nádherné zelenomodré vodě, ležím na hladině a sleduji homole kopců kolem. Vysápat se z vody po žebříku je trochu problém, ale galantní muži ještě nevymřeli. A pak přichází oběd. Úžasná hostina. Spousta vařené zeleniny, smažené vaječné kroužky, spring rools, tofu v rajčatové omáčce, škeble v čemsi a hlavně vynikající ryba v rajčatové omáčce. I já si dávám a je to výborné. Jako zákusek je banán. Vyplouváme a já si ještě dávám výborné kafíčko. Doma kávu skoro nepiju, ale něco tak dobrého jako mají tady, jsem ještě nepila. Něco mezi čokoládou, kakaem a kávou dohromady. Asi mi nějak stouplo do hlavy, protože když jdu ze schodů vrátit skleničku, tak mi podjíždějí nohy a sjíždím až dolů na palubu. Ne že by to nebolelo, ale tvářím se, jako bych něco takového dělala každý den. Kazí mi to jen malíček od krve. Asi po hodince zastavujeme na koupání a šnorchlování. Pod vodou toho moc vidět není, ale těsně u břehu jsou spousty korálů a mušlí. Jsem nadšená, nacházím poklady, které dohromady mají možná tři kila. Nějak mi nedochází, že jsem tu teprve týden a příští tři týdny je potáhnu na zádech. Další zastávka je na opičím ostrově. Spolu s ostatními výpravami šplháme na vrcholek ostrova. Pár lidí před námi hlásí, že na cestě je asi tak metrový had. Naštěstí mizí, než k němu dojdeme. Scházím dolu dřív a cestou vidím opici, jak strká tlapu do batohu nic netušící holčině. Křičíme na ní a opice to vzdává. Dole ne pláži zase jedno děvče zdrhá oblečené před opicí i s batohem po pás do moře. Docela z nich jde strach. Ještě se jdu rychle vykoupat a nemohu se nabažit krásného moříčka. A pak kolem plovoucí vesnice zpátky domů. Před pátou jsme v Cat Ba a jdeme s Klárkou na super zdravou večeři. Hranolky, pivo a okurky. Nikdy jsem pivo nepila, ale tady mi nějak zachutnalo. Sedíme, píšu deník, Klárka studuje průvodce, prostě pohoda. Asi po hodině se přesunujeme do hotelu, dáváme sprchu a já zjišťuji, že nemám svůj krásný klobouček ze Sapy. Klárka se jde zeptat do restaurace, ale prý tam nic nebylo. Mrzí mne to, ale co nadělám. 24.11.2015 úterý Ráno vstáváme v 7,00 hod. a jdeme do pekárny na snídani. Dávám si dortík, Klárka bagetu. Konečně něco normálního. Po snídani se jdeme zeptat paní, u které jsme včera kupovaly jízdenky na náš výlet, jestli nemá můj klobouček, který jsem nechala určitě na lodi a ona ho vytahuje z šuplíku, hurá. Jdeme si půjčit motorky. Mám úplně stažený žaludek, pán mi vysvětluje, co a jak a mě jímá panika. Navíc má ta motorka snad sto kilo. Nakonec vyjíždíme a já frčím, na tachometru 20 km v hodině a smrt v očích. Jedeme směr národní park. Nejdříve zastavujeme u jeskyně, ve které byla za války nemocnice. Pokračujeme dál a Klárka mě poňouká k větší rychlosti. Chci jí vyhovět, tak zvyšuji na třicet. Parkujeme a vydáváme se do džungle, směr jezero Žab. Všude kolem nás stovky motýlů, úžasné stromy a betonový chodníček. Jde se krásně. Odbočka ukazuje vlevo a tak si to štrádujeme do leva. Po dvou kilometrech cesta končí v houští. Super, tak nazpátek a pak rovně. Cesta už není tak jednoduchá. Vede po kamenných schodech nahoru a dolů, z jednoho kopce na druhý. Je strašné dusno a vlhko. Jsme mokré jako myši, po šesti kilometrech přicházíme k pidijezírku a žáby taky nikde. K obědu máme zbytek melounu a pomalu se vracíme. V jednu chvíli slyšíme, jak se někde kousek nade mnou kácí strom. Jen se přikrčím a doufám, že mne mine. Další úlek máme, když slyšíme hrozný dusot, který se k nám blíží. Vypadá to minimálně na nosorožce a on to je chlap, blbec. Nemá vodu, proto možná tak uhání. Dělíme se s ním o svou, stejně už budeme za chvilku u cíle. Ve tři jsme zpátky u motorek, jenže ta má nejde nastartovat. Nakonec se to povede vietnamskému pánovi a jede na ní pro jistotu Klárka. Na té její se mi jede nějak líp. Brzdí lépe a vůbec. Po čtvrté jsme v Cat Ba a konečně si dáváme obědovečeři. Klárka špenát s česnekem a rýží, já smažené nudle se zeleninou. A zase jsme to přehnaly. Takové množství se nedá sníst. Po večeři vracím motorku, pro dnešek toho bylo, myslím, dost. Klárka jede ještě obhlídnout místní pláž. Po sprše vyrážíme hledat internet. Nakonec to zkombinujeme. Klárka se nechává namasírovat a já píšu emaily. Večer je příjemně vlahý, dáváme si na nábřeží v restauraci melounový džus, já píšu deník, Klárka mobiluje. Nějak se nám to protáhlo a spát jdeme až kolem jedenácté. Dnes je úplněk a každou chvíli jsem vzhůru. 25.11.2015 středa Jsem vzhůru už po šesté, tak si přešívám vložku do spacáku tak, abych z ní mohla vystrčit nohy. Před sedmou se budí Klárka, balíme a jdeme opět na vynikající snídani do pekárny. Bagety, čaj a na závěr dortík. Rozhodujeme se, že do Ninh Binh pojedeme už teď v devět. Venku je stejně zataženo, takže na koupání to úplně není a navíc je to o 70,- Kč levnější než kdybychom jely v jednu odpoledne. V devět kupodivu autobus nikde, ani žádní lidé. Naštěstí nás po chvilce pobíhání paní nasměruje do správného autobusu, který stojí úplně jinde. Přejíždíme celý ostrov, pak půl hodinky lodí a další hodina busem do Hai Phongu na hlavní nádraží. Tady přesedáme do minibusu, kde nám hned po vyjetí řidič vypíná klimatizaci a otevírá okénka. Klárce je divné, že s námi nejedou žádní Vietnamci a za chvilku se jí přání plní. Ulička je nacpaná Vietnamci a jedna paní nám visí na opěradle a opírá se o Klárku. Do toho začíná pršet, bohužel i do autobusu a zrovna nad mou hlavou. Voda stéká po sedadle, takže musím sedět v předklonu. Jenže jsem zapomněla, že mám pod sedadlem batoh, takže když vystupujeme, dávám si ho mokrý na záda. Chceme si dát v nejbližším bistru polévku, ale pán nám přináší rýžovou kaši s trávou a takový hlad zase nemáme. Kupujeme si vedle v obchodě sušenky a hned je líp. Vracíme se na nádraží, abychom zjistily, jak se zítra dostaneme do jeskyně Trang An. Jenže paní neumí vůbec anglicky. Naštěstí se k nám přitočí kluk, který nám nakonec nabídne i levné ubytování. Akorát že tam hrozně smrdí plíseň, ale jednu noc to vydržíme. Chceme si někde koupit mapu, posílají nás na poštu, z pošty do papírnictví a odtud do knihkupectví, kde ani netuší, že něco takového existuje. V celém městě nemají mapu a do toho začíná lejt. Do hotelu přicházíme už za tmy a pěkně zmáchané. Dáváme si teplou sprchu, čaj a Klárka nám zabukovává na zítra hotel. Spí se docela dobře, až na tu plíseň. 26.11.2015 čtvrtek Po šesté jsem vzhůru, za chvíli vstává i Klárka a jdeme dolů na snídani. Paní domácí ještě spí a tak jí musíme vzbudit. Venku sice neprší, ale je tam děsná zima. S tím jsme nějak nepočítaly. Ta dvě tílka a šusťačka poněkud nedostačují. Vietnamci nahazují péřovky a my vrstvíme vše, co máme v batohu. Jedeme taxíkem deset kilometrů ke komplexu Trang An. Evidentně jsme první návštěvníci, ještě s jednou rodinkou. Dostáváme vesty, což oceňujeme, aspoň trochu zahřejí. Nasedáme do dvou loděk a vyrážíme po široké modré řece, cestou lemovanou růžovými leknín y. Před námi se objevuje první chrám, který zdobí dva velcí kamenní kapři a pod nimi je ve vodě hejno zlatých opravdových kaprů. Dál už se před námi objevuje ve vodě nízký vchod do první jeskyně. Všichni si sedáme na dno loďky, protože strop jeskyně je místy jen pár centimetrů nad našimi hlavami. Nad námi a kolem nás se objevují nádherné krápníky a my proplouváme možná i půl kilometru pod obrovskou horou v malé loďce, ztraceni ve tmě. Je to neuvěřitelně silný zážitek, za jeskyní se objevují další chrámy a další jeskyně, lemované lekníny. Naši Vietnamci se s námi dělí o sušenky a my jim na oplátku nabízíme svoje. Pán je letec, má uniformu a chlubí se výložkami. Zbytek jeho rodiny na zpáteční cestě mastí karty o peníze. Maminka má nefalšovanou radost, když obehraje babičku i dospělé děti. Po třech hodinách jízda končí. Při lepším počasí tu jsou stovky lodiček, ale dnes tu jsme sami. Jdeme se najíst a do národního parku Cuc Phong se chceme přepravit stopem. Je to cca 30 kilometrů a taxi stojí kolem 400,- Kč. Začínáme stopovat a hned u nás zastavuje pán na motorce. Zvláštní je, že má připravené dvě helmy a za 400,- Kč nás tam rád doveze. Odmítáme a odcházíme. Dojede nás a snižuje cenu na 240,- Kč. Tak jo, to berem. Batohy si dává před sebe, nás za sebe a tradá. Cesta úžasná, jen jsme po třiceti kilometrech trochu zcepenělé zimou. V parku máme zabukované nejlevnější bydlení v dřevěném domě na kůlech, který se pomalu rozpadá. To celá za 13 USD. Prosíme si každá o dvě deky na spaní a vyrážíme na prohlídku opic a želv, povinně s paní průvodkyní. Opice jsou úžasné, žijí jen na několika místech ve Vietnamu a je jich už jen pár. Pokračujeme do místní botanické zahrady. Brána je zamčená a paní v pokladně nám oznamuje, že mají jen jedny klíče a ty už někomu půjčili. Tak ať prý přelezeme bránu. Když tak nevěřícně zíráme na tři metry vysokou bránu a kolem ostnatý drát, naštěstí vidíme v dálce přicházet pár lidí, kteří se vracejí a klíč nám dávají. Botanická zahrada je vybetonovaná cesta lesem a sem tam náhrobek se smazaným popiskem, kterému stejně nerozumíme. Po hodině končí naše procházka plotem. Otočka a hurá nazpátek. K večeři máme na půl instantní nudle s něčím zeleným a smaženým vejcem. Trochu teplého čaje do žaludku a hurá na kutě. Zdáli se k nám z parku nesou vysoké tóny disko hudby. Asi to tu mají zvířátka ráda. 27.11.2015 pátek Ráno nás budí sms, které cinkají sousedům ve vedlejším pokoji. Pak se rozvrže celý barák, jak jdou čůrat, ale naštěstí ještě na chvilku usínáme a budíme se před sedmou. Pod teplými dekami bylo dobře a jako každou noc se nám opět zdály bláznivé sny o našich blízkých i vzdálenějších kamarádech. Půjčujeme si motorku a bez snídaně vyrážíme do centra parku, nějakých dvacet kilometrů. Cestou vidíme odbočky k 1000 let starému stromu a k prehistorické jeskyni, ale stavíme se tu až na zpáteční cestě. Klárka to drandí jak na rallye Paříž – Dakar a já mám omrzliny druhého stupně. Po dvaceti kilometrech jsme v centru parku, dáváme si k snídani vaječnou omeletu a vyrážíme na šestikilometrový okruh. Cesta vede kolem jiného 1000letého stromu, ale co se přírody týče, tak na Catbě to bylo hezčí. V 11,00 hod. se začínáme vracet a stavujeme se ještě v prehistorické jeskyni. Ten první tisíciletý strom už samozřejmě nenacházíme. Kolem poledního vracíme motorku a snažíme se paní na recepci zlomit, aby nás na ní někdo dovezl do města 15 km odtud na bus. I když ji máme pronajatou na celý den, tak to prostě nejde. Nabízí taxi za 400,- Kč a to my nechceme. Bereme batohy a vyrážíme do 1,5 kilometru vzdálené vesnice, kde snad něco chytneme. Jakmile tam dojdeme, zastavuje u nás holka na mopedu, že nás tam za 400,- Kč doveze. Ti lidi se snad zbláznili. Odmítáme a najednou jí stačí 120,- Kč. Dobrá cena, nasedáme a s plnou polní drandíme 15 kilometrů do města. Vysazuje nás na autobusovém nádraží a říká, že dnes už do Hoa Binh nic nejede. V tu chvíli přichází chlap a nabízí taxi za 1000,- Kč. Už nás začíná ta vyčůranost štvát. Když se rozhlédneme, vidíme bus s nápisem Hoa Binh. Řidič už k nám jde a slibuje, že se z Hoa Binh dostaneme ještě dnes do Mai Chau. Cca tři hodiny jízdy za 400,- Kč pro obě. Přijde mi neuvěřitelné, jak se ti Vietnamci snaží ze všeho něco vytřískat. Ta holka musela ten bus vidět a věděla, že ho vidíme taky, ale co kdyby jí to vyšlo. Ještě si rychle kupujeme k obědu dortík a jede se. Autobus se během cesty slušně plní a staví na každé mezi. Asi po dvou hodinách cesty najednou zastavujeme někde v polích, průvodčí křičí Mai Chau, Mai Chau, rychle nám bere batohy a přehazuje je do protijedoucího autobusu. Ten je úplně narvaný, ale místečko pro nás se ještě najde. Je pěkné, když přistoupí dvě staré paní, tak hned vyskakují dva mladíci a pouštějí je sednout. A klimatizace také funguje. Já se bohužel propracovávám na místo rovnou za řidičem a nastává mi několik dlouhých chvil čiré hrůzy. Začínáme vystoupávat do horských průsmyků, spousta serpentin a řidič to mydlí v protisměru hlava nehlava, proti nám tiráci, předjíždění do zatáček. Vlastně se ještě teď divím, že jsme to přežily. Z hor opět sjíždíme do údolí a řidič nás už za tmy vysazuje v Mai Chau. Během chvilky u nás zastavuje na mopedu pán a nabízí ubytování v ekolodgi za 300,- Kč se snídaní a večeří pro obě. To bereme, nasedáme a vyrážíme kousek za město do krásné lodge na kůlech. V této oblasti totiž žije etnická menšina „bílých Thajů“ a ti žijí v domech na kůlech. Máme pro sebe asi tak 100 m² krásného pokoje s rohožemi a večeře je naprosto luxusní. Horká sprcha, co si přát více. 28.11.2015 sobota Krásně spíme až do sedmi, ale pošahaných snů bylo opět mnoho. K snídani jsou jakési smažené vdolky, celé to je hodně mastné. Půjčujeme si kola a vyrážíme. Kupodivu začíná cesta brzy stoupat. Nevím proč, ale myslela jsem si, že si budeme v poklidu jezdit mezi rýžovými políčky a zatím to vypadá na Tour de France. Bohužel i sedla jsou jako pro závodníky. Po chvíli už tlačím, Klárka se drží. Naštěstí ztrácíme cestu a do horského průsmyku se nám nechce. Sjíždíme s úlevou zpátky do nížiny a objevujeme ekolodge, resort pro bohaté i s bazénem a prezidentským apartmá. Nám stačí kávička na terase a připadáme si jako milionářky, což vlastně jsme, když 2000,- Kč jsou dva miliony dongů. Dál pokračujeme v poklidu rýžovými políčky. Vypadá to, že rýže je již sklizená a lidé teď bosky zašlapávají jednotlivé drny do vody. Jsou až po kolena v bahně. Cestou trochu bloudíme, už znám další vietnamské slovíčko „hip hip“. Tak nás povzbuzují lidé, kteří mezi poli betonují cestičky, když kolem nich jedeme potřetí. Je sobota, tak si říkám, že to mají asi v rámci akce Z. Nakupujeme dárečky domů a jedeme hledat do města internet. Posílají nás do hráčského doupěte, kde na nás místní chtějí jen „mony mony“. Naštěstí nás odchytává pan naháněč ze včerejška a nabízí nám svůj internet doma za dvacku. Píšeme maily, díváme se, jak nám to zítra jede a na půl sedmou frčíme na večeři. Klárka zjišťuje, že u pána v počítači nechala paměťovou kartu, ale pán je tak hodný, že nám ji přiváží až do hotelu. K večeři je rýže zabalená v rákosovém listu, čipsy, buráky, no prostě samé zdravé věci. Po večeři jdeme plánovat další cestu a vypadá to, že Vietnam máme za týden objetý. Ale co budeme dělat potom? Kolem deváté začíná vedle nás večírek s živou hudbou. Začínají Kaťušou, následují italské cajdáky a končí vietnamskými národními, které hojně využívají bubnů a dalších bicích nástrojů. Vypadá to na veselou noc. 29.11.2015 neděle Ráno nespěcháme se vstáváním, snídáme, balíme sakypaky a pomalu vyrážíme do vesnice na autobus. Sedíme na obrubníku a když nějaký jede, tak ho máváním stavíme. Bohužel ani jeden z těch tří, co zatím jeli, nejede do Guan Hoa. Pak nám místní ukazují, že ten náš jeden jediný jede v jedenáct a hlavně opačným směrem, než jsme stopovaly. Jdeme se tedy posadit na kávičku a na smoothies a v půl jedenácté se pomalu ubíráme na zastávku. Jenže nás odchytává náš pán ze včerejška a vleče nás k sobě před dům, kde žádná zastávka není, ale autobusák je prý jeho známý a určitě tam zastaví. Moc se nám to nezdá, čekáme nějaký podfuk, ale odevzdaně si sedáme na stoličku a čekáme. Je zvláštní, jak velké množství žen tady vykonává ty nejtěžší práce. Běžně je vidět zednice, kopáčky i asfaltérky. Kde mají chlapy, netušíme. Možná ve straně. A taky tolik štěňat jako tady, jsem nepotkala za celý svůj život. Jsou si všechna podobná, huňatá a když vyrostou, vypadají jako malí vlčáci. A vůbec nelezou do silnice, i když si hrajou těsně vedle. A už je tu náš autobus. Platím 100,- Kč za každou a začíná horská dráha. Za naší vsí totiž končí silnice a začíná cosi, co jednou určitě silnice bude. Sedíme vzadu, mlátí to s námi nahoru dolu, okna ubedněná, ale i tak smrkáme oranžový prach. Cestou nám jeřábem něco přidělávají na střechu a za hodinu a půl jsme v Quan Hoa. Máme docela hlad, ale další přípoj, teď už velký autobus, jede během dvaceti minut. Naštěstí už po asfaltu. Dělá sice zastávku na jídlo, ale mají jen vajíčka natvrdo a dětské oblečení. Kupujeme si aspoň nějaké slané sušenky, ale v buse zjišťujeme, že nejsou moc k jídlu. Pálí a páchnou rybinou. Skoro po pěti hodinách vystupujeme v Tan Hoi. Cesta stála 200,- Kč pro jednu. Rozhlížíme se na nádraží po spoji do Dong Hoi, ale nikde nic. Přihrne se k nám taxikář a lámaně vysvětluje, že do Dong Hoi to jede odjinud a že nás tam za padesát korun sveze. Jenže my už jsme úplně bez peněz, tak Klárka vyráží hledat bankomat. Čekáme na ní možná deset minut, už vyndavám věci z taxíku, že nikam nejedeme, když konečně přichází a má jen 2000,- Kč (na naše), protože víc jí bankomat nedal. Taxikář nás vysazuje u nějakého chlapa na ulici, který tvrdí, že právě odtud to jede. Vypisuje nám cár papíru, každá mu platíme 400,- Kč a čekáme. Po půl hodině nás s veškerou bagáží posazuje za sebe na motorku a veze ve tmě někam za město. Jsme z toho trochu nervózní a čekáme, kdy nás skopne z motorky a ujede. Kupodivu nás vysazuje u bistra, kde paní připravují na stoly večeři tak pro 40 lidí. A naštěstí i pro nás, protože jsme naposledy snídaly. Dostáváme výbornou rýži se zeleninovým vývarem, smaženou omeletu a Klárka výpečky. Hned je na světě líp. Kupujeme si na cestu kilo mandarinek za dvacku a už je tu náš lůžkový autobus. Náš pán mezitím mizí a řidič si dost nedůvěřivě prohlíží naše lístky. Řekla bych, že jsou plní a taky jo. Zalézá i s pomocníkem dovnitř, dlouho tam štrachají a pak nás vedou až dozadu, kde to vypadá docela útulně. Ovšem až do doby, než k nám přiléhají další dva Vietnamci a z dvaceti centimetrů nám čučí do obličeje. Navíc ty šuplíky, o kterých jsem si myslela, že jsou na zavazadla, jsou na nohy. Ale tak na moje. Klárky pán obsazuje uličku a pokládá si na Klárku nohy. Můj má větérky. Teplota stoupá, neodhadnu na kolik, teče z nás pot, ale přesto v poloze embrya usínáme. Najednou se probouzím leknutím, slyším bubny, trubky a cinkání. Ale je to jen mobil mého pána. Vyřizuje si deset minut hovor a všichni opět upadáme do mdlob. A další bubny a trubky. Po šestém telefonním koncertu už to nevydržím a velice hezky česky mu vysvětlím, že už toho bylo dost. Kupodivu pochopil a vypíná mobil. Opět usínáme, když nás najednou o půlnoci budí řidič, že jsme v Dong Hoi. S tím jsme tedy nepočítaly, původně nám říkali, že pojedeme celou noc. 30.11.2015 pondělí Vysazují nás uprostřed spícího města a odjíždějí. Nikde nikdo, ale akorát kousek od nás sedí na ulici pár posledních štamgastů. Paní servírka nás odvádí přes ulici k jednomu hotýlku a telefonem budí kamarádku recepční. Příchází děvče s natáčkou na ofince a jdeme se ubytovat. Vstáváme ráno v osm, ptáme se slečny, kde je centrum a ukazujeme ho i na mapě, ale vzhledem k tomu, že slečna má stále natáčku, není schopna příliš komunikovat. Raději jdeme přes ulici do příjemné kavárny, kde dostáváme za 70,- Kč bohatou snídani pro obě, včetně prvního jogurtu tady a taky požadované informace. Klárka jde do banky vyměnit peníze a dál pokračujeme procházkou se všemi batohy hledat levné ubytování. Teplota nebezpečně stoupá, ale přicházíme k pěknému hotýlku s výhledem na řeku a dostáváme pokoj s klimatizací za 200,- Kč. Po vybalení hned vyrážíme k moři. Plahočíme se minimálně tři kilometry podél pláže, ale nikde žádný stín a všude liduprázdno. Nakonec si leháme na sluníčko a já jdu do vody. Je příjemně teplá, ale vlny jsou tak velké, že mě pokaždé úplně smetou. Raději zůstávám pár metrů od břehu, aby mě kdyžtak Klárka mohla zachárnit. Škoda, že spí. Pak si v písku cvičím taiči a po hodině a půl nám to stačí. Klárka byla ve vodě asi tři vteřiny. Jdeme zpátky po pláži, ale když najdeme v písku mrtvé prase, raději dál pokračujeme po chodníku. Na pokoji se osprchneme a jdeme na večeři. Nacházíme stánek, kde dvě holčinky na otevřeném ohni smaží na pánvičkách pirožky do kterých dávají bambusové klíčky a krevety. Pirožky si pak na talíři nůžkami nastříháme a se salátem a nakládanou zeleninou vše balíme do rýžového papíru, který si pak namáčíme v pálivé omáčce. Je to úžasná dobrota. Pak jdeme procházkou do naší kavárny na sladké smoothies a cestou v knihkupectví kupujeme jedinou mapu v tomhle městě. Už za tmy přicházíme do hotelu a chceme si na další tři dny od paní domácí pronajmout motorku. Nevypadá moc nadšeně, ale po tom, co jí Klárka předvádí své jezdecké umění, ustupuje. V pokoji vše přebalujme a děláme jeden batoh pro obě. Zbytek necháme v hotelu. Batoh budu mít na zádech já a Klárka bude řídit. V devět hodin jdeme do hajan. 1.12.2015 úterý Ráno jsem po šesté hodině vzhůru a mám průjem. Že by strachy? Vyrážíme v sedm hodin vstříc světlým zítřkům. Klárka řadí, brzdí, prostě profesionální motorkářka. Já dělám levé zrcátko, které nám jaksi chybí a při odbočování je docela potřeba. Taky nám nefunguje tachometr a ukazatel množství benzínu. Co naděláš. Do petky si nabíráme benzín, kdyby nám náhodou někde došel. Za hodinu a půl máme za sebou 50 kilometrů a vystupujeme ve vesnici Son Tra, odkud se vyplouvá k jeskyním Phon Nha (čti fouňa). V devět tu skoro nikdo není a máme pro sebe celou loď pro 14 lidí. Po pěti kilometrech se vnořujeme do jeskyně a plujeme cca kilometr po podzemní řece. Kolem nás jsou neuvěřitelné krápníky všech možných barev. Vystupujeme z loďky a vracíme se pěšky. Dál pokračujeme do další jeskyně, jenže naše lístky má pan převozník, takže Klárka sbíhá snad 100 schodů, aby si dole vzpomněla, že je dala ke mně do batohu, který mám nahoře. Hezká rozcvička a dalších 200 schodů nás ještě čeká. Jeskyně opět jinak krásná, vysoké rozlehlé prostry a nikdo tu není. Kdo by sem také lezl, že jo? Vracíme se na loďce do vsi, dáváme si oběd a Klárka mezitím zajišťuje ubytování vedle v quest hausu. Sice jen za 5 USD pro obě, zato na společném pokoji s dalšími šesti lidmi bez klimatizace a s komáry. Po obědě nejdříve jedeme pro benzín, kde potkáváme první Češku s Argentincem. Neví, kde mají na motorce nádrž na benzín, tak jim radíme, protože jsme již zkušené motoristky. Odtud vyrážíme směr Paradise cave a doufáme, že bude stát za to. Máme pocit, že stejně nic hezčího už neuvdíme a navíc je to 30 kilometrů. Frčíme jako o závod, ale silnice se najednou mění v cestu, ta v pěšinku a ta mizí v poli. Chybička se vloudila, takže znovu a teď už správným směrem. Cesta vede nahoru a dolu po rozbité asfaltce skrz hustý prales. Jsme tu široko daleko úplně samy a kolem nás nic než hustá zeleň a vrcholky hor. Kolem třetí jsme v parku. Ještě nás čekají tři kilometry po chodníčku džunglí a krpál nahoru. Ve čtyři se jeskyně zavírá, máme to o prsa. Přicházíme do jeskyně a následují stovky schodů, pro změnu dolů. Proti nám se plazí poslední návštěvníci a za chvilku zůstáváme samy. Před námi se otevírá neuvěřitelná scenérie. Stovky metrů vysoké stropy nad námi a kilometry otevřené jeskyně před námi. V ní rozházené obrovské krápníky. Vše to vypadá jako pohádková krajina na jiné planetě. Všude kolem nás je takové ticho, že až bolí uši. Jen občas je slyšet kapky vody. Po půl hodině přicházíme na konec, který vlastně koncem není. Je vidět, že jeskyně pokračuje dál a dál. Trochu se začínám bát, aby nám nezhasli a nenechali nás tu, protože už je určitě po zavíračce. Ale dobře to dopadá, vynořujeme se na povrch a spěcháme k motorce. Jak se ještě dočítáme, tato jeskyně byla otevřena teprve před dvěma lety a je to největší jeskynní komplex na světě. Cestou tam i zpět stále posloucháme šílené zvuky cirkulárky a pořád dumáme, jak může někdo v národním parku dělat takový kravál. Klárka se nakonec ptá jednoho mladíka a dovídá se, že to je snad nějaký druh ptáka nebo cvrčka, který vyluzuje tenhle zvuk. Ve čtvrt na šest jsme u motorky a vyrážíme na zpáteční cestu. Nejdřív to docela jde, ale se setměním jednak nejsou vidět díry v silnici a jednak tak létají mušky do očí, že si nakonec Klárka bere v té tmě ještě sluneční brýle. Málem dochází ke srážce s krávou, ale nakonec ve zdraví přijíždíme do vsi. Zasloužíme si polévku, ještě dopsat deníček a doufat, že zítřejších 240 kilometrů přes hory a doly ujedeme v pohodě a bez úrazů. V 9,00 hod. zhasínáme protože naše splunocležnice chtějí spát. Proto mě překvapuje, když se začínají živě bavit. Nakonec je okřiknu a je ticho. Zato na druhé straně rohožové zdi se vesele baví mladý pár. Pak se ztiší a ano, pouští si na plné pecky na počítači film a ještě se u toho řehtají. Už to nevydržím a vztyčím se na palandě jako bůh pomsty a tím pádem vidím co se děje na druhé straně zdi. Důrazně česky je okřiknu, ale ani se po mě nepodívají a trochu to ztlumí. Nakonec usínám s mokrými ponožkami na nohách, ale už v půl čtvrté je první budíček a odchází první várka spolunocležníků. Další kolem páté a my vstáváme v půl sedmé. To byla zase noc. 2.12.2015 středa Opět mám průjem, ale po vydatné snídani nasedáme a vyrážíme. Cesta je příjemná, počasí krásné a okolí úžasné. Hory se stále mění, každou chvíli vodopád nebo potůček Nahoře v horách míjíme občas domek a u něj několik hafanů, kteří v životě neviděli člověka. Vždycky si počkají na vhodnou chvíli a vyrazí, když je míjíme. Dokáží s námi docela dlouho udržovat stejnou rychlost a ještě se nám snaží zakousnout do nohy. Naše prdlavka taky není schopná do těch kopců příliš zrychlit, takže někdy je to fakt o centimetry. Troška stresu nezaškodí, že? Když projedeme horami, jedeme dlouhou dobu kolem nádherné řeky. Bohužel nemáme čas na vykoupání. Dle mých výpočtů pojedeme těch 240 km do setmění. Začínají nás bolet zadky a kolena. Už nevím bolestí, jak si sednout. Nakonec stavíme u příjemné hospůdky, kde je moc milá obsluha. Paní před nás dokonce staví větrák. Chci jí dát dýško, ale Klárka je proti. Prý to není výchovné. Jak jsem rozervaná, tak jí nechávám 1 Kč spropitného. Strašně se stydím, Klárka se mi směje. Na zpáteční cestě už se tu asi nestavíme. Úžasné vesničky na kůlech se pomalu začínají měnit v obyčejné domy a na kopcích kolem se pěstuje káva. Benzínovou pumpu potkáváme asi po sto kilometrech, ale máme stále dvě plné petky, tak jsme v klidu. Míjíme hranice s Laosem a těsně před cílem se před nás zařadí hovnocuc z prasečáku, za kterým se ve vzdálenosti několika metrů vznáší jemná mlha sraček. Klárka ji schytává jako první, ještě že měla zavřenou pusu. Vypadá to, že těch zbývajících 10 km pojedeme hodně dlouho, ale pak se nad námi řidič slituje a odbočí. Těsně před pátou jsme v Khe Sanh, ubytováváme se a jdeme na jídlo. Snažím se panu kuchaři pantomimicky ukázat, že chci rybu. Mrskám ocasem, dýchám žábrami, proháním se pod vodou. Všichni kolem se řehtají, kuchař udělá rohy, zabučí a přináší mi kus hovězí flákoty. Naštěstí se nám motá pod stolem pejsek, ten se pomněje. Ještě jdeme za tmy zkouknout město a napsat zprávy domů. 3.12.2015 čtvrtek K snídani si dáváme každá mufina a napůl bagetu. Venku je mlha, ale za chvilku se trhá. Odbočujeme k muzeu v přírodě, kde jsou zbytky letadel a bomb z legendární bitvy Američanů o Khe Sanh. Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že tady všude kolem zuřily boje. Klárka jde na prohlídku a já zatím trhám kuličku kávy a jdu ji ukázat pánovi v pokladně, který už mi mezitím přistavil židli, abych tam jen tak nestála. Vysvětluje mi, že se tady pěstuje nejlepší káva ve Vietnamu, že obírají jen ty červené kuličky. Tedy asi. Nakonec si kupujeme dva sáčky kávy. Vyrážíme na cestu a kdyby nás tak nebolel zadek, jelo by se krásně. Cestou zpět míjíme opět naší hospůdku. Vůbec se mi tam nechce, ale nikde nic jiného široko daleko není. Dáváme si pho jako včera, ale během chvilky přijíždí dalších pět Američanů a tak je docela narváno. Po hodince vyrážíme směr Dong Hoi. Je hezké, že když nás vidí místní děti, ale i dospělí, všichni se usmívají a zdraví „hallo“. My taky a máváme. Ale když potkáme jakékoli bělochy na motorce nebo pěšo ve městě (a že jich tu moc není), nikdo ani nezabučí. Moc to nechápu, zpočátku zdravím co se do mě vejde, ale teď už na ně kašlu. Cestou nás chytá deštík, ale naštěstí je to jen přeháňka. Ve tři jsme v Dong Hoi, už je zase vedro a tak jedeme ještě na pláž. Jdu se smočit do obrovských vln a pak cvičím taiči. Klárka neomočí ani palec. Před pátou ještě při zpáteční cestě zkoukneme SPA resort pro boháče a vracíme v hotelu motorku. Paní domácí je očividně ráda, že se nám nic nestalo. Sprchujeme se a vyrážíme na masáž od slepců, kterou jsme si vyhlédly ještě před odjezdem. Vítá nás slepý mladíček a zavírá nás ve spoře osvětlené místnosti. Působí to docela strašidelně. Začíná masírovat Klárce bulvy a vypadá to, že se na nás bude střídat. Klárka trpí a cedí mezi zuby, že to musíme vydržet. Ale ne, přichází další mladík, trochu udělanější a pouští se do mne rychlostí sekačky. Začíná od hlavy, mne nám tváře, tahá za vlasy, promačkává oči. Pak pokračuje zbytkem těla. Na konci se cítíme tak trochu jakoby nás vytáhli ze ždímačky, ale tělo vyloženě pookřálo. Kluci chtějí za tu hodinu 70,- Kč, ale dáváme jim stovku. Pokračujeme na naše známé místo, kde dělají rolky v rýžovém papíře. Cestou nám dvakrát skříží cestu potkan. V hotelu nás odchytává paní domácí. Moc mile si povídáme, ptáme se, kdy se u nich chodí do penze (ženy v 55, muži v 60 letech), že děti mají přes oběd volno a chodí domů a pak se zase vracejí a mají školu většinou až do večera. Nakonec se všechny obejmeme a rozloučíme. 4.12.2015 pátek Ráno vstáváme v půl sedmé a konečně se mi nic nezdálo. Venku lije jak z konve, ale jinak je to na kraťasy. V osm má přijet před hotel minibus, který nás vezma do Ho Xa, odkud se chceme jet podívat na tunely z vietnamské války. Máme ještě čas a tak jdeme hledat nějakou snídani. Akorát si objednáváme, když paní domácí volá, že bus stojí před hotelem. Že je to o dvacet minut dříve, nikdo neřeší a my běžíme rychle nazpátek. Řidič ví, že nás má vysadit v Ho Xa, ale když jsme tam, tak se vůbec nemá k zastavení. Ještě že jsem stále ve střehu a donutím ho zastavit. Za 70 km každá platíme 100,- Kč a později se dovídáme, že je daleko levnější jezdit velkými autobusy pro turisty, než minibusy pro místní. Na rohu je stánek s kafem a paní na nás volá, jestli chceme půjčit motorku. Dostávám tak obrovskou helmu se spuštěným plexisklem, že vypadám jako mimozemšťan. Motorka má už dost odžito, ale snad těch 16 km k tunelům do Vinh Minh dojedeme. Máme kliku, že před chvílí přestalo pršet a vysvitlo slunce. U tunelů jsme opět samy, kdo by se sem ráno hnal. Přebírá si nás němý průvodce a konečně nacházím spřízněnou duši, která se umí vyjadřovat pantomimou. Vede nás do tunelů, které jsou 30 m pod zemí v několika patrech. Ukazuje vykutané kóje 1 x 2 metry, kde přebývaly i pětičlenné rodiny. Předpokládám, že většinou tu byli lidé v absolutní tmě a žili tu celých pět let. Rodily se tu děti, chodily do školy, něco nepředstavitelného. Chci dát na konci pánovi dýško deset korun, ale Klárka je opět proti, tak dávám pět. A tak to ne. Pán to nechce a rovnou ukazuje, že mu mám dát 10,- Kč. Klárka se mi směje a já mu dávám těch deset, které jsem mu chtěla dát už na začátku. Zase jsem za blbce, že já se nepoučím. Nazpátek pak frčíme za mírného mžení a konečně přicházíme na to, co jsou zač stromy, na které je připevněná mistička. Jsou to gumovníky. Teď ještě objevit ten pepřovník a jsem spokojená. Vracíme motorku a po kávičce mávneme na první minibus a hurá do Hue. Bohužel staví u každého patníku, tak se nám těch 80 km trochu protáhlo. Jsou tři odpoledne a od rána jsem měla jen to kafe. V Hue zapadáme do první hospody a já si dávám mangový salát s krevetami za 55,- Kč. Mám trochu strach, aby mi to stačilo, ale přináší velkou hromadu salátu tak vynikajícího, že se můžu blahem rozplynout. Klárka má zeleninu v páře s rýží a taky to má dobré. Chvilku na to nacházíme příjemný quest haus, pokoj za 200,- Kč pro obě i s klimatizací. Vyrážíme směr historické centrum, ale hned za prvním rohem se nám náš úmysl vymyká z ruky. Nejdříve si kupujeme nějaký ten hadřík, pak dáváme babičce ušít šaty a v dalším krámku si nechávám z pravého hedvábí ušít šaty i já. Budou zítra, tak se trochu bojím, co z toho vyleze. Pokračujeme nákupem dioptrických brýlí za 500,-Kč a končíme masáží nohou. Jednu nohu mi dře starší paní a druhou šolíchá její dcera. Je devět a na památky nějak nedošlo. V noci mě budí nějaký šustot a za chvilku další. Klárka už je také vzhůru, máme stach, že je to krysa. Rozsvěcujeme a já zahlídnu malou myšku, jak mizí v díře ve zdi. Zhasínáme, ale znovu nás budí. Odstraňujeme ze země všechny věci a pak konečně máme klid. 5.12.2015 sobota Dnes jsme toho moc nenaspaly, od paní bytné si půjčujeme dvě rozvrzaná kola, která mají funkční jen jednu brzdu. Snad dojedou. Stavujeme se v kavárně na snídani, bohužel obě dostáváme slaný čaj, tak toho moc nevypijeme. Je to asi nějaká místní specialita, dávat do čaje jakési slané švestky. Je zvláštní, že většina Vietnamců se stravuje venku. Kolik lidí jde už na snídani a na večeři jsou všude obsazené židličky a všichni si dávají jejich tradiční nudlovou polévku pho. Vyrážíme směr hrobky dynasite Nguien. Provoz zatím docela jde. A už tu máme první hrobku, kde v deset zpívají a hrají mniši. V průvodci nás upozorňují na nával, ale těch deset lidí, co tu je, je docela v pohodě. Pokračujeme k další hrobce a další a další. Všude samé hroby a paláce císařů. Když jdeme k poslední, potkáváme pěkného metrového hada s červenožlutou hlavičkou. V areálu se na konci rozdělujeme, protože Klárka to tu chce ještě pořádně propátrat, včetně paláce za ostnatým drátem. Sraz máme u východu, ale po půlhodině čekání stále nikde nikdo. Píšu sms, nic. Prozváním, nic. Tak píšu další sms, že čekám u kol. Už tam piji chvíli kafe, když konečně přichází. Prý nic neslyšela. Do hotelu už jedeme v děsném provozu. Jen jedu a doufám, že všichni co mě předjíždějí, mě vidí a vyhnou se mi. Jedeme rovnou na zkoušku mých šatů. Jsem docela zklamaná, paní se nějak netrefila a šaty vůbec nesedí. Vršek musí udělat úplně znovu z nového hedvábí. Dále jedeme pro šaty pro babičku a situace se opakuje. Místo šatů neforemný pytel, vepředu kratší, obrovské a každé rameno jinak. Tak opravit a zítra znovu na zkoušku. Mezitím Klárka objevuje obchod, kde si nechává ušít legíny a šaty. Mají obrovský výběr hedvábí a tak neodolám a navrhuju si šaty. Bůhví co z toho nakonec vyleze. Pak jdeme na večeři, dáváme si obě salát a palačinku dohromady. V osm jsme v hotelu, špinavé a upocené. Nějak nemůžu zabrat, tak si jen tak přemýšlím. K ránu mě opět budí myš, je v koši na odpadky a rozpustile se snaží zvednout víko. Klárka spí jak andělíček a myš je jí ukradená. Nakonec to řeším tak, že dávám koš na chodbu, ať si užijí i ostatní. 6.12.2015 sobota A chčije a chčije. A ne málo. Dnes máme naštěstí v plánu prohlídku citadely, takže nemusíme nikam jezdit. Vyrážíme do šíleného slejváku, ulovit si něco k snídani. Ještě před tím jdu opět na zkoušku babiččiných šatů. Vepředu je má nad kolena a vzadu po lýtka, děsné. Nakonec vymýšlíme kanýr. Švadleny už se mě začínají bát. Docela prudím. Pokračujeme na zkoušku mých šatů, už se to docela rýsuje. Cestou kupujeme letenky na 14.12. z Danangu do Hanoje za necelých 700,- Kč a jízdenky na zítřejší lehátkový bus do Nha Trang. Už jsme zase skoro bez peněz a bankomaty tu dávají jen 2000,- Kč. V pekárně kupujeme mufina a pocukrovanou bagetu plněnou sladkým máslem. Snažíme se najít bistro, kde vaří, ale jako na potvoru jen ulice s elektrozbožím. Asi po třech kilometrech vidíme aspoň kavárnu, takže kávička a smoothies s kiwi k snídani. Snažíme se dojít k citadele, ale po pár kilometrech jsme skoro venku z města a vůbec nevíme, kde bychom mohly být. Kolem jedné se konečně ocitáme u citadely, vstup 150,- Kč, to jsem na to zvědavá. Mezi roky 1803 – 1926 bylo Hue císařské město. Většina paláců je nově zrekonstruovaná, protože za války bylo skoro vše zničeno. Zajímavé jsou staré fotografie císaře a jeho dvora, včetně francouzských vašnostů, kteří to tu 100 let okupovali. Vynořuje se jeden palác za druhým, pro císaře, konkubíny, eunuchy, úplný labyrint. A do toho stále leje. Ve čtyři už mám na rozdíl od Klárky všech paláců po krk a jdu sama pomalu do hotelu. Je to tak tři kilometry, cestou vyzvedávám svoje šaty, pak babiččiny a ještě jdu na zkoušku těch nových. Nějak moc se v nich necítím, ale paní vysvětluje, že jsou jen našpendlené a upravuje je podle mého přání. V hotelu si dávám teplou sprchu a čekám na Klárku. Jdeme na večeři hned do vedlejší restaurace, ale ryba za 85,- Kč nic mnoho. Vracíme se na pokoj a já hned usínám. Byl to náročný den. Klárka mě budí v osm na další zkoušku šatů. Už mi to nějak začíná být jedno. Jsou na jedné straně delší a připadám si v nich jak ustřižené kecky. Musí ještě předělat rukávy, takže opět zítra ráno. V pokoji padnu a ihned usínám. 7.12.2015 pondělí Ráno se budím po sedmé a opět slyším bubnování kapek. Ještě že odjíždíme. Nejdříve si jde Klárka koupit nový mobil za tisícovku, protože ten její už definitivně exnul. Bohužel je tam vše vietnamsky a ona neví, jak změnit jazyk. Pak jdeme do banky, kde vyměňuji 7000,- Kč. Klárce dochází, že včera při vybírání z bankomatu ztratila kartu. Je úplně v pohodě, zatímco já jsem na infarkt. Ale jsem silná, mlčím. Ona si přes internet převádí všechny peníze na jiný účet, takže se vlastně nic nestalo, hm. Jdeme si koupit vyhlídnuté obrázky, já s motivy Vietnamu, ona s motivy srpu a kladiva. Pak mě čeká opět zkoušení šatů a opět tam jsou ještě nedokonalosti. Čekám, až je odstraní a Klárka jde zatím do hotelu. Šaty jsou konečně hotové a ještě stíháme oběd. Objednávám si rybu a přinášejí mi spoustu malých chobotnic, všude trčí ty jejich chapadýlka a přísavky, až se mi z toho zvedá žaludek. Když všechno vypreparuju, zbývá pár kousků okurky a cibule. Pořád mám docela hlad. Rychle dobalujeme a po jedné pro nás přijíždí minibus, který nás sváží k lehátkovému busu do Nha Trang. Stále leje, tak jsme rády, že jedeme za teplem a snad i sluníčkem. Uvelebujeme se skoro vzadu, bus je poloprázdný a tradá. V Hoi An stavíme uprostřed bahna, kde nabíráme další lidi. Jsou čtyři a v šest by měla být večeře. Když je sedm, lehce znervózním a jdu se zeptat. Tak večeře bude v půl jedenácté, to si snad dělají legraci. Vysílám Klárku a ta se vrací s oplatkou, abychom prý neměly hlad. Docela mě štvou, protože je mi jasné, že jedou někam, kde to mají domluvené a budou z toho mít nějaký benefit. Jde prudit další děvče, hlavně také proto, že se nám všem chce na záchod. Už jedeme bez zastávky čtyři hodiny. Tak prý za deset minut. Cestou je několik pump i velkých občerstvení a oni nic. Zato mě a Klárce přinášejí čínskou polívku v pytlíku, že by nám ji uvařili. Tak to fakt nechceme. Klárka si jde nakonec sednout k nim dopředu a donutí je zastavit u pumpy, u které stojí pod plachtou pár stánků. Jdeme všichni na záchod a my s Klárkou pak běžíme v dešti ke stánkům. Naháněč z autobusu běží s námi a snaží se nás přesvědčit, že nám z takového jídla může být špatně. To mu tak zbaštíme. Usazujeme se na pidižidličkách u jedné babči a objednáváme si pho. Poprvé nedostáváme rýžové nudle, ale úžasně žluté vaječné nudle a mě místo masa do nich přidává asi deset křepelčích vajec, hrst namletých buráků, spoustu červené cibulky a na talíři bambusové klíčky a salát. Prostě luxus. Naháněč stojí nervózně nad námi, volá mu řidič, tak rychle dojídáme a běžíme do autobusu. Všichni pomalu usínají a nakonec zabírám i já. Jenže v půl jedenácté nás všechny budí na vysněnou večeři v bufetu uprostřed polí. Z oblohy se lejí provazy vody, tak si aspoň dojdeme na záchod, vyčistíme zuby, ale nic si tu už z principu dávat nebudeme. Stejně mají všechno předražené. Vyrážíme dál, ale nějak nemůžu zabrat. Koukám, že si druhý řidič lehl do uličky a uvolnil místo úplně vzadu nahoře, kde jsou rovné matrace a tam konečně usínám. Sice to tam se mnou mlátí ze strany na stranu a taky cítím cigaretový kouř, který jde asi z klimatizace od řidiče. 8.12.2015 úterý Autobus nás vyklápí v šest ráno v Nha Trang. Měly jsme tu být v osm. Teď je ještě všude tma a nikde nikdo. Nakonec zahlídneme otevřenou maličkou kavárnu, kde při výborné kávě a čaji čekáme, než se rozední. Je zajímavé, že se ve všech hospodách a kavárnách ve Vietnamu sedí na maličkých plastových židličkách, které u nás kupujeme dětem. Nevím, jak by se někteří Evropané do nich napasovali, ale pro mě jsou akorát. Jak tak sedím na té židličce, vidím přeběhnout dvě malé myšky. A nejsou to myšky, jsou to švábi velcí jako myšky. Vyrážíme hledat hotel a hned první za 200,- Kč bereme. Po sprše jdeme na snídani. Místo toho se dostáváme do obrovské tržnice, kde trávíme dvě hodiny v místním secondhandu vybíráním úžasných hadříků. Pak se snažíme zorientovat a jít směrem k jedné galerii, kterou bychom rády navštívily. A ejhle, jsme u Budhy. Tam jsme vlastně taky chtěly a galerie počká. Když jdeme postranní cestičkou dolů, nacházíme několik injekčních stříkaček. Asi nějaké drogové doupě. Je hrozné vlhko a horko a cítím se dost unavená. Míříme k čamským věžím, ale už sotva lezu. Nahoře začíná lít jako z konve, tak sedíme půl hodiny pod deštníkem. Pak si jdeme prohlédnout věže i zevnitř a dostáváme slušivé oblečky jak pro chovance ústavu. Naše okružní cesta pokračuje směrem k plážím, ale nohy bolí jako pes. Proč my si jen nevzaly kolo? Podél pobřeží je spousta noblesních hotelů a skoro všechny nápisy v ruštině. I v cestovce, když se dotazujeme na výlet lodí, mluví rusky. Klárka pořád otravuje s masáží a tak nakonec jdeme. Není to nic světoborného a paní si ještě říká o dýško. Dávám jí deset korun a ještě se ksichtí. Snažíme se najít náš hotel, ale přicházíme k úžasné hospodě, kde sedí venku i uvnitř desítky lidí a je to takový rachot, že na sebe musíme křičet. Sedáme si vedle dvou příjemných starších pánů, kteří už vedle sebe mají vyskládano minimálně deset plechovek od piva. My si dáváme každá jedno lahvové, já kukuřici se zeleninou a Klárka úhoře na banánech. Přinášejí kamínka na kterých pobublává hrnec, ve kterém plavou kousky úhoře, banánů a zvláštních hub. Je to vynikající. Pánové se s námi dávají do řeči rukama nohama a už je to tady. Zase mne fixírují a objednávají nám další dvě piva. No to jsem zvědavá, kdo to bude pít. Naštěstí odcházejí před námi, tak je tam můžeme nenápadně nechat. Tak jsme se zamotaly, že vůbec netrefíme do hotelu. Už jsme celé uchozené, nakonec se ptáme na cestu a před osmou jsme konečně v cíli. Po sprše ihned usínám vyčerpáním. 9.12.2015 středa Ráno jsem jako rybička. K snídani si dáváme na ulici pho a rychle se vracíme do hotelu. Po osmé by si nás měli vyzvednout lidé z cestovky. Vyrážíme směr přístav. Cestou k nám do minibusu přistupují další lidé. Jedna holčina se při nastupování neshýbla a dostává takovou řachu do hlavy, že skoro padne na záda. Čekám potoky krve, ale ona dělá jakoby nic. Už se nedivím, že vyhráli válku. Nastupujeme na dost rozhrkanou kocábku a s námi ještě dalších 30 Vietnamců. První zastávka je na prohlídku mořského akvária. Klárka nejde a dobře dělá. Je to tu všechno poměrně omšelé, ale vzhledem k tomu, že občas zahlídnu o vánocích prodávat kapry, tak jsem spokojená. PokračujemeVytvořil: Vilma   Zobrazeno: 149x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů