Irán. Země do které jsem se z pár fotek a mnoho vyprávění zamilovala. Země, kterou jsem měla to štěstí navštívit a procestovat. A protože jsem tak trochu blázen, většinu své cesty jsem absolvovala sama. Co stálo za mým rozhodnutím odjet? Touha po dobružství a poznání. Snaha zničit vlastní pohodlnost a strach. A v neposlední řadě Tomáš, kamarád, jež procestoval snad všechny kouty světa, ale do Iránu se vrací již mnoho let a umí o tom báječně vyprávět... A tak jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že příště pojedu s ním a světe div se, ono to vyšlo!

Plány v plánech jiných plánů, aneb 3 týdny před odletem:

Blížila se zima a Tomáš začal plánovat svoji další cestu.

„Vezmeš mě s sebou?“ nadhodila jsem u večeře.

„Mhm.“ zabručel cosi neurčitého pod vousy, zatímco jedna ze spolubydlících mě zpražila pohledem typu „ženská se nemá vnucovat chlapovi, ale chlap ženský.“ Nikdy jsem nebyla feministicky laděná a tenhle výlet mi stojí i za trochu toho rektálního alpinismu, takže ji ignoruji.

Na druhou stranu se zdá, že Tomáš naoplátku ignoruje mě. Až než mi jednou zavolá: „Tak co je? Jestli chcem jet, tak by to chtělo začít plánovat kam, zamluvit letenky...“

„Juhůůůůůů.“ Sejdeme se v kavárně s wi-fi a hledáme, kam bychom rádi.

„Letos bych radši do jiný totality.“ nadhodí a ukazuje mi mapu Libye.

„OK.“ Lehké zklamání, těšila jsem se, že letos opět padne los na Irán. Ale nadšení pro věc mě přemůže, takže zamluvím letenky a pustíme se do shánění víz. To je bohužel nadlidský výkon. Několik telefonátů na konzulát, desítky mailů do Libye, aby nám někdo poslal invitation letter a zaručil se za nás. Ona si totiž Libye svoje výsostné území hlídá víc, než by kdo čekal. Takže neorganizovaná dvojice, která netouží nechávat se okrádat cestovní kanceláří, která si řekne o 100% příplatek na všechno jen proto, že zařídí to, co si každý svéprávný člověk s přístupem, k internetu zařídí sám, má smůlu a do země nebude vpuštěna. Zkoušíme to týden, jeden chlapík vypadá nadějně, ale nakonec napíše, že byť by rád, nemůže nám pomoct. Odrezervuji tedy letenky a řešíme, co dělat dál.

„Alžírsko?“

„Možná.“

„JAR?“

„Tam už sem byl.“ Wtf, existuje vůbec místo, kde nebyl a zároveň to není „důchodová destinace“?

„Amerika?“ blbý pokus o vtip.

„Maj tam diktátora?“

„Jo.“

„Pravda, ale nějakej jinej návrh?“

Skoro se to bojím to říct nahlas, ale nakonec to zkusím: „Irán?“

„Jo, taky už s tim nějak počítam.“

(Ahaa takže milostpán, jen čekal, že to řeknu já.) Druhý den koupíme letenky, odlétáme za necelé 3 týdny. Teď jen jak to říct doma? Být to jindy než na Vánoce, tak to ututlám, 14 dní by mě nikdo nějak extrémně postrádat nemusel, ale zmizet na Štědrý den? Mamce to řeknu rovnou, tam jsem si jistá, že jí to nesloží, u táty jsem opatrnější, ale co s babičkami a dědou? Vytáčky nefungují, tak jedné to povíme taky narovinu, i když ne všechno. Náš plán, že každý si půjdeme svou cestou a setkáme se znovu až před odletem do Čech raději taktně zamlčím, ráda bych totiž měla nějakou babičku i až se vrátím. Druhé babičce nenápadně popřeji 11. prosince krásné Vánoce a šťastný Nový rok, což si zcela správně vyloží, jakože letos poprvé po dvaceti letech nebudu přítomna u sváteční večeře, kterou každoročně připravuje. Překvapivě to vezme velice klidně. („Tak ti tu omáčku dá máma do mrazáku.“) Uuuuuuf.

 

Tímto je tedy rodina informována, sestra hysterčí a už mi chystá pohřeb. Já místo toho vybírám vhodné oblečení, které nebude v Iránských ulicích pobuřovat. Šátků mám nepočítaně, (a kdybych neměla, tak spolubydla jich má celou sbírku) volných trik taky, ale co kalhoty? Od maminky vyfasuji jeden šedý exemplář čehosi, v čem při bližším zkoumání poznám kalhoty pytlovitého střihu, („Tak do těch ti chybí minimálně 20 kilo. A taky 20 let .“ Okomentuje je Tomáš a dusí se při tom smíchy. ) zelený kabátek s prošlou lhůtou minimální trvanlivosti a béžovou úpletovou sukni. V kombinaci s hnědozelenou pashminou přes vlasy bych se rovnou mohla ucházet o roli Marfuši v remaku Mrazíka. Tím, že budu působit pro všechny ještě nápadněji, než kdybych si vzala cokoliv normálního, maminku nezatěžuji. Ona má pocit, že jsem momentálně odporně asexuální, takže mě nikdo neznásilní. Sukně putuje do krosny, kabátek do stoupy dějin. Přidám dva sárongny, volné a těsně pod zadek dlouhé (krátké?) batikované šaty pasované pro můj účel na tričko, dvě obyčejný trika místo nátělníku, jednu dlouhorukávní halenku a triko po taťkovi a přes něj pončo ze sárongu. A protože tady je půl metru sněhu a tam bude kdoví jak, nezapomenu ani na dlouhý svetr a svůj sametový kabátek. Ještě trekové boty, abych měla na prostřídání s pohorkama a oblečení je kompletní. Do hygienické taštičky doplním toaletní papír, do lékárničky živočišné uhlí, pružná obinadla a dva černé zdravotnické šátky a mám zabalený velký Deuter, který půjde do zavazadlového prostoru. Do malého 32 litrového batůžku nacpu sešit na zápisky, 4 propisky a brašnu s foťákem, která ho téměř zaplní A do malé taštičky přes rameno doklady a peněženku.

 

Peněženka má momentálně jednu vadu, sice je v ní něco peněz, ale koruny mi nebudou nic platné, takže mířím do banky, kde si vyberu tisíc euro, toho času veškeré svoje úspory a srdce mi krvácí při pomyšlení, že si ti odporní bankovní vydřiduši na všemožných poplatcích nechali zaplatit víc než 3 000 Kč. (3000 za to že dvakrát kliknete myší a 10 minut zkoumáte něčí podpis a vrháte na něj opovržlivé pohledy, že nezvládá svůj podpisový vzor na pixel přesně). Teď už se jen modlit, aby mě nikdo cestou neokradl a bude to dobré. Doma přemístím cca 100 E do peněženky a zbytek v papírovém sáčku schovám prozatím do kapsy od taštičky, kterou budu mít schovanou pod oblečením. Z českých peněz si nechávám stovku na letiště, kdybych náhodou měla tendence umírat hladem a žízní. Tím prohlásím fázi balení za uzavřenou a nastává fáze předcestovní stres.

 

14 dní do odletu a já jdu na další pohovor do nové práce. Vše vypadá velmi slibně, až na datum nástupu: 1.1. Jak jim vysvětlit, že se vracím až 5.1.? Zkusím to nenápadně naznačit, prý není problém. A kampak že se to chystám? Ještě je čas zalhat, řekni něco všeobecně přijatelnýho. „Do Iránu.“ hrdě se k tomu hlásím, byť jsem si pod sebou asi právě podřízla větev. Jaké to překvapení, když mi řeknou, že to není nejmenší problém, a že se na mě tedy 6. budou těšit. Jen musím v pátek před odletem přijít podepsat smlouvy. Ten kámen, co mi spadl ze srdce jim musel solidně poškodit nově opravenou podlahu.

 

Jdu tuto novinu oznámit svým nejbližším a zároveň s nimi oslavit Vánoce. Nová práce je potěší, ale neotupí to jejich smysli natolik, aby jim uniklo, že se chystám cestovat sama. I díky tomu přichází „rozkaz“ od univerzálního nejstaršího brášky Kubíka, že si pěkně zprovozním twitter a budu každý den z mobilu posílat, kde jsem a kam se chystám, aby si mě mohli v případě potřeby přijet najít. Byť normálně nic neslibuji, tentokrát slíbím, že se vynasnažím. Už jen proto, že bych nerada, aby srovnali Irán se zemí. Možná Kubu s Matějem znám sotva 14 dní, ale i za tu dobu jsem zvládla zjistit, že jejich odhodlání k čemukoliv jen tak něco nezastaví. Spojí-li se ještě s Peťou, Hančí a Pavlem, (o zbytku rodiny nemluvě) můžu si být jistá, že mě v případě potřeby najdou na druhém konci světa. Není nad to odjíždět do neznáma s vědomím, že tady na vás čeká banda úžasných přátel.

 

Je pátek. Na pracovní smlouvě zasychá inkoust (ne, není to metafora, skutečně píši inkoustem a nevidím důvod s tím přestat), po stopadesáté kontroluji, co všechno nemám, několikrát běžím na záchod, že asi budu nervozitou zvracet. Jinak normální den. Večer přijede drahá polovička na slavnostní večeři, kterou nějak nejsem schopná jíst. (A nejen proto, že jsem jí vařila.) Po večeři dostanu s sebou beránka na krk, pro štěstí a připomínku, že mam jednoho beraního paličáka doma. Jako kdyby na to šlo zapomenout.

A pak už jen noc neklidného spánku před ranním odjezdem na letiště...

A jsme zase o něco blíž (I)ránu. 10:00 to je ten čas, kdy mě Tomáš přijede vyzvednout. V noci nemůžu spát, ráno zase vstát. Těsně před odjezdem mám neuvěřitelnou chuť z toho vycouvat. Za jak dlouho se projeví prasečí chřipka? Nemohla bych se třeba nechat zavřít do karantény? To bych se na to pak mohla vymlouvat a nevypadala bych jako srab. Ale já jsem SUP! A jako taková se přeci nevzdám, když mám na dosah splnění snu.

 

Slezu z postele, nasoukám se do kalhot a batikovaných šatů a vyšlu Honzu na velký nákup. Tomáš tu bude každou chvíli. Přecházím po bytě, nervní jak pes. Honzík mě uklidňuje, čte mi Kamenáče Billa a přesně ve chvíli, kdy to vypadá, že se dozvím, jak to bylo s tou chrápající treskou, píše Tomáš, že mám seběhnout ke vchodovým dveřím. Nakonec 14 dní v Iránu nebudu myslet na nic jiného, než jestli nějakej Australskej šílenec dokázal přinutit slizoidní zvíře, obracející se naruby, aby v noci nechrápalo. Pobereme věci, Honza se projeví jako pravý gentleman (skoro se bojím, že prasečí chřipku tu má on) a odnese mi věci ke vchodovým dveřím. A tam čekáme a čekáme. „Já toho Tomáše zabiju.“ Dorazí za rt hodiny, protože zablousili. Vyjdeme tedy ven do sněhu a zimy a já upřímně doufám, že v Iránu bude větší teplo, protože jinak tam umrznu.

 

Krosnu nacpu k té Tomášově do kufru a na nevěřícný dotaz, co to s sebou všechno sakra taham, odpovím pokrčením ramen. „Co bys chtěl, ženská...“ Vyrážíme, ovšem ne na letiště, ale zpět k Tomovi domů pro fotky na víza, protože se nám nechce spoléhat, že bude někde na letišti fotobuňka. (Nemyslím to zařízení, co vám s nejvyšším uspokojením neotevře skleněné dveře, když nejvíc spěcháte, ale tu budku, kam přijdete, zasednete a za minutu máte fotky, na kterých vypadáte poněkud zdeformovaně, jak se snažíte nainstalovat svůj obličej mezi vyznačené body na zrcadle, aby portrét měl požadovaný - zcela nerealizovatelný- rozměr). Ve chvíli kdy z domečku vyjde ještě s notebookem, neudržím se a začnu se smát. On procestuje půl světa a není schopný pobrat všechny věci na první pokus? Hned se cítím lépe, protože u mně to s přihlédnutím k tomu, že je to moje první řádná zahraniční cesta je omluvitelné.

 

Bez jakýchkoliv dalších nehod dojedeme na Ruzyni. Honza zaparkuje, popřeje Tomášovi krásný pobyt a jede si užívat vypůjčeného auta. Opravdu si Tomáš uvědomuje, že je tu akutní hrozba, že teď viděl svoje autíčko naposled v tak skvostném stavu v jakém ho udržuje? „Můj“ Honza si poté naloží na záda moji krosnu a můžeme si jít vyzvednout letenky. A protože se nikdy neposlouchá, co Klárka říká, přejdeme celou letištní budovu. Já sice nikdy neletěla, ale o tom, co odkud létá mám docela přehled. (Neptejte se mě k čemu je to dobré. Možná se jednou budu živit jako informační směrovka.) To že mi to nikdo nevěří, to už je problém někoho jiného. Momentálně tedy chlapců, já totiž na rozdíl od nich ten 15ti kilový bágl nenesu...

 

Před odbavovací přepážkou je fronta k zbláznění a nevypadá, že by se zrovna chystala postupovat. Honza na to nemá nervy, takže si jde sednout a zcela regulérně se nám směje. Já pomýšlím na vraždu jednoho nejmenovaného televizního moderátora, jež má celou přepážku s provokativním nápisem bussiness class sám pro sebe. A nahrne se k ní samozřejmě přesně ve chvíli, kdy slečna za ní dostane spásný nápad, že by mohla odbavit i nás, běžné smrtelníky, aby to šlo rychleji. Ať žije solidarita... Konečně i tak přijdeme na řadu. Tomáš jde první, abych pochytila, jak to tady funguje. Slečna si vezme potvrzení o zaplacení letenky, pas. Koukne na fotku, na Tomáše, na fotku, Tom sundá brýle. „Jo a přimyslete si fousy a naopak odmyslete vlasy.“ Doplní to zářivým úsměvem. Slečna zakroutí hlavou. „Takže do Teheránu.“ Už už podává Tomášovi palubní vstupenku, když prolistuje jeho pas.

„Ale vy nemáte vízum!“

„Já vím, to dostanu na letišti po přistání.“

„Ale já ho tady musím zadat do počítače.“

„To půjde těžko.“

„V tom případě vám tu letenku dát nemůžu. Bych to pak musela platit.“

Tomáš se jí snaží vysvětlit, že minimálně rok už nejsou víza potřeba, slečna skálopevně trvá na tom, že by o tom přece musela něco vědět. Nakonec zavolá jakousi svoji nadřízenou, která povolí vydání letenek. Vždyť už víza přece nejsou potřeba. Alláh ó akhbar, Tomáš zašněruje batoh a jsem na řadě já, která jsem posledních 5 minut jejich hovoru trávila praním se se svými batohy, neb do letadla nesmí tekutiny, jídlo a i nabíječka na foťák by mohla být podezřelá. Takže lehce přebaluji, co se dá a zavazuji všechny popruhy k sobě, aby se někde nezasekly. S mým pasem nikdo problém nemá, za rok se člověk tak extrémně nezmění. Pravda, chtěla jsem si nechat narůst plnovous, ale genetika řekla ne.

A budete si přát do uličky a vedle nebo k okýnku a vedle?“ ptá se slečna, než nám oběma vydá palubní vstupenky. „Oba k okýnku.“ Slečna si nás změří nechápavým pohledem. Skoro se divým, že s námi rovnou neposlala ochranku. Letíme spolu do Iránu, nemáme víza a nechcem sedět u sebe. Nejapné žerty, které se mi derou na jazyk radši spolknu v zárodku. Chci odletěe nechat zavřít. Batohy už mizí v útrobách letiště a my se jdeme rozloučit. Obejmu Honzu, popřeji pěkné svátky a už běžím za Tomášem, který úspěšně prošel přes policajta za okýnkem, byť opět sundával brýle a vysvětloval, že ta fotka je 7 let stará.

„Letenku, pas.“ Podávám mu obě letenky. „Co znamená IKIA?“

„Prosím?“

„To letiště. Kam to letíte z toho Istanbulu?“

„Aha, Imam Khomeini international airport. Teherán.“ stále na mě kouká.

„Irán? Asie? Planeta Země?“ Aha, tak ten nechápavý pohled asi neznamená, že neví kde to je.

„Co tam?“

„Dovolená.“

„V Iránu?!“

Omg,co jinýho bych tam asi tak mohla dělat? „Samozřejmě.“

„Ale vždyť tam nic neni!“

„Vážně? A vy jste tam byl?“

„Ne, vždyť tam nic neni.“

„Aha. A co třeba Persepole?“ upozorním na jednu z nejprofláklejších památek.

„Mhm.“ zabručí, vrátí mi pas a pustí mě dál.

 

„Zdržuješ.“

„Já?“

„Jo, příště si pamatuj, že se v Čechách dává jen letenka na mezipřistání.“

„A nemohl jsi mi to říct před tim?“

„Mohl. Tvářil se na to hodně blbě?“

„Co bys tak asi řek?“

„Tak jdem, gate otvírají ji za hodinu.“

„Až za hodinu? A proto jsem se nemohla ani pořádně rozloučit s Honzou?“

„Kdo se na vás má koukat?“

„Hééééj, to neni fér!“

Uraženě si sednu vedle Tomáše na lavičku.

„Prevíte.“

„No jo.“

„Mam hlad.“

„To si nesnídala nebo co?“

„Sem se bála, že budu zvracet.“

„A teď už se nebojíš?“

„Došla jsem k závěru, že když už mam zvracet je dobrý mít co zvracet.“

„Jo to zní logicky.“

„Asi nic k jídlu nemáš?“

„Ne, v letadle dostaneš oběd.“

„To je až za dlouho.“

„Seš jak malá!“

„Já vim, promiň.“

„Proto cestuju sám.“

„Promiň.“

„Tak dem něco koupit.“

Projdeme celý prostor pro cestující s platnou letenkou a hledáme cokoliv poživatelného.

„Tamhle mají bagety.“

„Na tu nemam.“ zhodnotím ve chvíli, kdy zjistím, že tady skutečně funguje praxe dvojnásobných cen. „A abych šla do mekáče na to zase nema dost velkej hlad.“

Zachrání mě KFC. Slečna za pultem vypadá, že už toho má tak akorát plné zuby. 4 dny před svátky a je tam sama. Objednám si longer, jedinou to věc, kterou jsem ochotná od nich sníst. Pán za mnou vypadá značně psychicky nevyrovnaný a má tendence si to vylévat na oné slečně. Klobouk dolů před ní, nedala se a ve finále pán odcházel nasrán ještě víc, protože jediné čeho dosáhl bylo, že ze sebe udělal totálního blbce.

 

„Dáš si?“

„Jo.“

Jedním kousnutím přijdu o půl snídaně.

„Neřiakal si, že nemáš hlad?“

„Jsem si jenom kousnul.“

Vracíme se na naší lavičku a čekáme a čekáme. Konečně můžeme projít předposlední kontrolou před nástupem do letadla.

„Příruční zavazadla do krabice, projít rámem.“

Pííííííííp.

Znova prohledat kapsy, sundat opasek, držet gatě, aby nepadaly, nandat opasek, počkat na mě.

„Jdu na záchod.“

„To nevydržíš chvíli sedět?“

„Ne, jsem nervózní.“

Najdu šipku směřující k WC a najdu i onu místnost. Páni, dámy, vozíčkáři, hlásá cedulka na dveřích. Otevřu a chce se mi zvracet. To si dělají legraci. Mezinárodní letiště a toaleta tu vypadá hůř než v pátý cenový? Co nejrychleji, ale tak abych se tady ničeho nedotkla, vykonám co potřebuji a zhnusena opouštím tento kamrlík. Venku mě zastaví jakýsi pán.

„I am sorry. Is there a toilet?“

„Toilet? Yes. No... OK, something like toilet is there.“ mávnu rukou ke dveřím z nichž jsem vyšla.

Tomáš přechází podél prosklené stěny.

„Půjdem za roh.“

„OK.“

Usadíme se tak, že budeme mít krásný výhled na naše letadlo až přijede. Tomáš se pustí do vykládání o létání.

„A vidíš tamhle to letadlo?“

„Který?“

„Tam, jak právě přistává!“

„Jo.“

„Víš jak se mu řiká?“

„Boeing? Airbus?“ tím moje znalost dopravních letadel končí.

„Hesfornýdsix.“

„Co?“

„Has four, need six. Má 4 potřebuje 6.“

„Čeho?“

„Čeho asi. Motorů.“

A spustí výklad o nedokonalostech stroje, který sebou právě plácl nepříliš elegantně na asfalt a šine si to někam z našeho dohledu. V tu chvíli ohlásí, že naše letadlo má zpoždění, což už všichni minimálně tuší, vzhledem k tomu, že máme za půl hodiny oficiálně vzlétnout a postrádáme k tomu jedinou, pravda téměř zanedbatelnou maličkost, kterou je onen airbus. Lidi začínají remcat. Typicky český přístup. „Jak jako zpoždění?“ „To sem nepřistaví jiný letadlo?“ „A proč nemůžeme letět včas?“

„Přistávají nějací Turci, při troše štěstí je to to naše.“ nadhodí Tomáš a ukazuje k obloze.

Letadlo najíždí přímo proti nám. Nádherný pohled. Je taaaak blízko. Motory se dotáčejí, tubus pro cestujcí je na místě. Kolem začínají pobíhat lidé, jezdit vozítka na zavazadla. A za chvíli už vystupují ti, jež právě přiletěli. S sebou igelitky nacpané bezcelním alkoholem a kosmetikou.

Slovo si bere slečna za přepážkou.

„Vážení cestující, pro urychlení odbavení prosíme, aby nejprve nastoupili cestující s řadou 1-17, matky s dětmi, handicapovaní a poté ostatní. Cestující business class mohou nastoupit, kdy uznají za vhodné. Děkujeme za pochopení.“

Zůstáváme sedět, máme místa více vzadu. Ostatní už tvoří frontu.

„Snad na mě počkáš?“

„Proč bych čekal, slyšela si, že do 17 můžou jít.“

Dojímá mě, jak někteří lidé myslí na ostatní. Třeba na svojí rodinu. Být manželkou toho pána. co to topronesl, tak jdu místo dovolené vyřizovat rozvodové papíry.

 

Před přepážkou už je skoro vylidněno. Podám slečně pas, palubní vstupenku a vykročím. Můj první let. Projdu spojovacím tunelem. Jsem tu, letadlo je přede mnou. Vítá nás posádka. Krok. Poprvé stojím na palubě letadla. Malý krok pro lidstvo, velký krok pro mne. Nádhera.

„Ty jo, moc místa tu teda neni.“

Rozhlédnu se kolem sebe.

Letadlo se úspěšně plní. Jdeme až dozadu.

„Tak pěkný let!“ soukám se ke svému okýnku vlevo, zatímco Tomáš jde o dvě řady dál a doprava.

Usednu, připoutám se, rozhlížím se kolem. Vedle mě si sedne manželský pár letící na dovolenou kamsi přes Bankok. Řady za námi zůstávají neobsazené, ani vedle Tomáše nikdo nesedí.

Tunel pro cestující je odpojen, pilot spouští motory. Mávám na Tomáše.

„Nechcete si jít sednout vedle něj?“

„Ne! Děkuji.“

Nos nalepený na okýnku jak jen mi to krk dovolí a sleduji, jak popojíždíme po runwayi. Lidé se zmenšují, jak se vzdalují, letištní budovu necháváme za sebou, tedy před sebou, neb zatím couváme. Za chvíli se letadlo začne otáčet a nabere přímý směr. Co to Matěj říkal o tom, že se lidi bojí, protože nevidí před sebe? Ono na tom totiž něco bude. Už je čas začít se modlit? Odpoví mi motory, které se v tu chvíli rozeřvou. Přemýšlím, jestli je to normální. Nikoho jiného to neznervózňuje, takže si poznamenám, že zblízka opravdu letadla dělají šílený kravál. Tedy ta motorová.

A už jedeme, rychlost se neustále zvyšuje. Ve předu se rozbrečí nějaké dítě. Mám nervy napnuté k prasknutí, kdy už se vzneseme? Teď. Letadlo stoupá neskutečnou rychlostí. Jsme ve vzduchu. Čumák stále směřuje vzhůru. Je to nádhera. Ostrý obrat kolem levého křídla a letíme rovně. Letíme vůbec? Zdá se mi, jako bychom se zastavili na místě což dopravní letadla rozhodně neumí a na vrtulník nevypadáme. Vyhlédnu ven. Zem pod námi pokrytá sněhem, se pomalu a líně mění. Zadívám se na Tomáše, který na mě gestikuluje, ať si k němu přisednu. A vlastně proč ne? Vzletovou premiéru jsem si dala sólo, to mi momentálně ke štěstí stačí. Odpoutám se přesunu se k němu. Dokonce mi i uvolní místo u okna. („Mě už to tak netankuje. Už sem to zažil tolikrát.“)

„Tak se koukej doprava, jestli bude takhle jasno a budem mít štěstí, uvidíme Alpy.“

Tomáš je ve svém živlu. Povídá o létání, ukazuje mi mraky a vykládá o nich. Paráda. Letušky nám rozdají jídelní lístky.

„Hovězí, nebo kuře?“

„Já rozhodně kuře.“

Pouštíme se do jídla. A hlavně pití. V letadle je suchý vzduch, takže i já, která normálně žiju na pokraji dehydratace a nedělá mi to nejmenší problém, mám žízeň. Vodu balenou v kelímku jako jogurt si schovám, ještě se bude později hodit. Pod námi jsou mraky, nadýchané, bílé, krásné a na obrazovce sem tam problikne, kam letíme, jak jsme daleko, jaká je naše rychlost, venkovní teplota. Za chvíli se ozve hlášení od pilota a rozsvítí se bezpečnostní pásy. Všichni se poslušně připoutají, letadlo sebou hází. Turbulence.

„Mam se bát?“

„Ne, to jsou teplé proudy. To je to díky čemu my plachtaři lítáme.“ prohlásí hrdě.

Uklidní mě to, pokud to nic neudělá s Blaníkem, tak by to nemělo ublížit ani téhle těžké krávě. A netrvá dlouho a je zase klid, venku se začne stmívat. Západ slunce sledovaný nad mraky stojí za to.

Na přistání jdeme asi o půl hodiny později. Všude je naprostá tma. Začneme sestupovat. Sleduji světlo na křídle, jak vysílá záblesky před sebe. Za chvíli je ale přes mlhu vidět přestanu. Jsme v mracích. Pod nimi nás začne nelítostně bičovat déšť. To jsme si teda vybrali počasí. Osvětlená Konstantinopol pod námi mě ale zaujme o něco víc. A pořád se přibližujeme, už vidím světla na runwayi. Přistání bylo měkčí než jsem čekala. "Žádné říznutí sebou do trávy a dodrncání k zastavení, jako to dělají ty vaše větroně. Tohle má eleganci. " neodpustím si drobné pošťouchnutí našeho pilota. Remcá něco o tom, že s motorem to umí každej.

Zastavujeme.

„To vypadá, že vystupujem přímo na plochu.“

Dáme přednost lidem před námi, nikam nespěcháme, dál nám to letí až za pár hodin. Venku nás naloží do autobusů a zavezou k letištní budově. Stále jsem v transu ze svého prvního letu, takže ani nezaznamenám zda stále ještě prší....