Posilvestrovská cesta z Brna do Skopje se trochu protáhla. Místo 24 hodin rovnou na 36. Eurocity Avala měl 80 minut zpoždění, takže mi v Bělehradě ujel vlak do Skopje (Thessaloniki). Naštěstí během cesty průvodčí zmínila, že bych v případě, že navazující mezinárodní vlak nepočká, měla nárok na ubytování v hotelu. Paní už se během cesty neobjevila a její kolega mi na všechny otázky odpovídal „nevím“ (včetně té, jestli ten vlak čeká nebo ne)... Ale nakonec všechno dobře dopadlo, přestože jsem na noc uvízla v Bělehradě... Po jednom a půl dni jsem přecijen složila krosnu v našem makedonském bytečku :)

---

Když v Bělehradě poznávám, že na nádraží je zaparkovaný akorát vlak do Baru v Černé Hoře, utíkám na informace zeptat se, jak to s tím ubytováním je. Na informacích na mě valí oči a přeposílají mě na mezinárodní přepážku. Moje lámaná srbština funguje (tvářím se, jako že přesně vím na co mám právo), a po prokázázání obou zpátečních jízdenek (Skopje-Bělehrad a Bělehrad-Brno) dostávám doklad s poukazem na hotel :)

Železniční hotel (nebo spíš ubytovna) je v Bělehradě přímo na nádraží, což je fajn, hlavně když člověk tahne dvacetikilovou krosnu. Jsem vděčná... a moje pocity mě překvapují, protože vůbec nejsem vzteklá... no možná je to právě tím těžkým batohem, že nemůžu vyskakovat moc vysoko... Podle instrukcí jdu po prvním perónu až na konec, pak doleva při budovách... až vidím třípatrový barák s papírkem na vchodových dveřích, ze kterého pochopím, že tohle je ono. Uvnitř mě vítá paní recepční, očekává mě, z nádraží už mě ohlásili. Fasuju klíče a dálkový ovládání od televize... číslo pokoje mě překvapí... třetí patro... Ptám se na výtah, nemají. Ptám se na restauraci nebo automat s něčím k jídlu, nemají. Směnárna na nádraží už je taky zavřená. Vynesu se s batůžkem do podkroví, oceňuji skromný a čistý pokojík, dávám si sprchu v minikoupelně (jééé, dokonce tu mají šamponky a mejdlíčka ;), zbaštím poslední sendvič, vyčistím zuby, kouknu pár minut na TV a usínám spánkem spravedlivých a uťapkaných poutníků.

V noci mě občas probouzí vlaky, protože koleje vedou přímo pod mým oknem, ale přesto ráno vstávám čerstvá s prvním pípnutím mobilu. V malém obchůdku na nádraží neakceptují platební karty, takže se připravuji na půst. Nastupuju do vlaku, vybírám kupéčko... a když složím krosnu a sloupnu tři vrstvy oblečení, ozve se něco jako: „tenhle vagon odpojujeme, přestupte si“... a znovu cítím vděčnost za to, že rozumím srbsky..., protože vlak nikdo neprochází, pokyn přichází jen zvenčí z nástupiště... Navlíkám zpět všechny vrstvy a krosnu a valím do dalšího vagónu. Během chvíle se vlak rozjíždí, podle mých hodinek dokonce o minutu dřív než je uvedeno v jízdním řádu.

V kupéčku sedím s další přibližně stejně mladou ;) holkou. Obě se po deseti minutách začínáme přioblékat, v kupé je docela zima. Po půl hodině už sedíme obě v bundách, šálách a rukavicích... od pusy nám jde pára... no teplota jak venku... Když mi přes dvoje ponožky začínají omrzat prstíky u nohou, sbírám veškerou odvahu a jdu najít průvodčí. Už na chodbě zjišťuju, že je tam trochu tepleji, a když otevřu kupé, ve kterém vegetí oba průvodčí, kromě cigaretového kouře se na mě vyvalí i božské teplíčko. Říkám, že nám to tam netopí, a kluk ušatej, že prej to musí topit... moje směska chorvatštiny a makedonštiny ho evidentně baví... nakonec vstává a jde mi předvést, že to prostě topí. Ale netopí, a pán uznává, že je to rozbitý :) ...a poradí nám přesunout se jinam, abychom nemrzly. Přistupuji tedy do kupéčka k nějakým dvěma chlápkům, opět skládám krosnu na sedadlo (nahoru na polici by to nikdo neuzvedl :D) a nohy mi začínají krásně roztávat.

Spolucestující v kupéčku oba mluví anglicky, za což jsem docela vděčná, zejména po cestě z Bratislavy do Budapeště, kde se mnou v kupé seděli dva italští senioři a maďarský pár :))) ...a to tý italštině se aspoň trochu dá rozumět :D Mladší kluk je Srb, pán ve středních letech je Řek. Klučina toho moc nenamluví a navíc na jihu Srbska vystupuje z vlaku. Zato ten Řek pusu téměř nezavírá... a to nás čeká dlouhá společná cesta... Prý mu kvůli setkání s klientem ulítlo letadlo do Soluně a proto jede vlakem. Říká, že je právník, nezapomíná každou půlhodinu zmínit, že je bohatý, asi pětkrát mě zve do Soluně, k moři, cestu zaplatí, peníze pro něj nejsou problém... (evidentně je tak bohatý, že si nemůže dovolit koupit jinou letenku, když mu to ulítlo, a musí se plahočit z Peště přes Bělehrad do Řecka vlakem, jasně). Snažím se číst, ale stránky v knize rychle dojdou. Abych se vyhnula dalšímu rozhovoru vyndavám mp3 přehrávač a pouštím si něco do ucha... I baterie v empétrojce ale po pár hodinách dochází...

Naštěstí k nám během cesty po Srbsku přistupují lidičkové, protože vlak staví v každém městečku. O zábavu se nejdelší dobu zasazuje paní s kloučkem. Nejdřív Řek zkouší mluvit anglicky na chlapce, ten ale na otázku „kolik je ti let“ odpovídá „mám se dobře“. Začínáme se všichni smát... a od té chvíle je naše konverzace velmi veselá. Mamina mluví na mě srbsky, já to překládám Řekovi do angličtiny, ten odpoví a já opět překládám do svýho mixu chorvatštiny a makedonštiny... paní si z toho vyzobe srbštinu... a znova dokola. Když se Řek odchází projít po vlaku, rozhovor se stočí ke klasickému a tolikrát už na Balkáně prožitému výslechu... Kde máš manžela, proč nejsi vdaná, kolik je ti let, proč pracuješ zrovna v Makedonii, hledáš si ve Skopji manžela? Kolik peněz vydělávají lidi v Česku? Jsi hezká, to je divný, že nejsi vdaná... já mám bratrance, který je ještě svobodný, mohla bych vás seznámit... :))) Doráží mě otázka, jestli je situace ve Skopji bezpečná... tak to je fakt síla, ženská bydlí 30 km od srbsko-makedonských hranic a v životě za čárou nebyla...

Kilometry ubíhají pomalu, za oknem už se ale pomalu začíná ztrácet sníh, opravdu míříme do teplejších krajin ;) Další dvojice, která se v našem kupé objeví je Romka s malým klučíkem... poslouchám příběh o tom, jak je svět zlej, jak jejímu manželovi pořád někdo křivdí a jí ubližuje. Klučík je bystrej, blýskají se mu jiskřičky v očích, říkám si, že by si zasloužil pořádnou šanci... Jeho mamka po chvíli přestane láteřit a začne se vyptávat (podobně jako předchozí paní). Nedokážu odhadnout její věk, ale podle synka bych řekla, že může být holka v mým věku. Takže opět proč nejsem vdaná atp. Nechápe, proč pracuju ve Skopji, když tam nemám žádný příbuzný, to je fakt divný... proč, proč?

Střídání spolucestujících završuje dvojice seniorů šviháků... typicky oblečení v obleku s bílou košilí. Zkoušejí navázat kontakt s Řekem, na mě se ani nepodívají. Po chvíli trapného mlčení, když na ně Řek vůbec nereaguje (bohužel musím říct, že na ně kouká docela opovržlivě... a ani se nesnaží dát najevo, že nerozumí), pípnu, že pán makedonsky nerozumí, protože je z Řecka. Nato se šviháci odmlčí, nahodí podobně opovržlivý pohled a pročítají noviny. Po několika zastávkách se jeden z nich zvedne a jde se projít... načež se vrací s tím, že našel volné kupé a pánové se stěhují... O řecko-makedonských půtkách si myslím své a raději mlčím...

Po 36 hodinách dorážím do Skopje. Loučím se s řeckým „právníkem“, s díky odmítám všechna pozvání, nabídku k sňatku i číslo telefonu, a vyskakuju z vlaku... krosna se teď zdá být mnohem lehčí, když už v dálce vidím náš dům... :)