HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

filippo-communityinspiration

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  filippo-communityinspiration  /  Dobrovolničení v mexické Huasce de Ocampo  / 12) Výlet do státu Oaxaca a pětiletá obchodnice

12) Výlet do státu Oaxaca a pětiletá obchodnice

Vytvořeno: 15.08.2009



Přátelé z místní mexické mikrofinanční instituce mne vzali na výlet do státu Oaxaca. Okouzlil mne Monte Albán i největší živý organismus planety, 3 tisíce let starý strom v Tule. Nejvíce ovšem o své vlastní kultuře vypovídají sami lidé ...

Páteční odpolední vyučování končím o půl hodiny dříve. V půl osmé musím chytit poslední minibus do Pachuky, v Pachuce najít další spoj na autobusové nádraží a z něj se vydat nočním busem do Mexico City. Povedlo se. Cesta probíhá bez problémů, cestování dálkovými autobusy je v Mexiku pohodlnější než-li u nás. Do hlavního města dorážím v 11 večer.

V zájmu vlastní bezpečnosti se na cestu vydávám – v dobré víře, že splynu s davem – vybaven omšelým sombrerem ... Užívám jej tu stále. Chci demonstrovat odhodlání akceptovat místní kulturu, ukázat pokoru a ochotu s ní splynout, adaptovat se na místní zvyklosti. Omšelost sombrera má demonstrovat „nemajetnost“ a to, že patrně nemá vůbec cenu mne přepadávat ...

Důvody pádné a rozumné. Nicméně můj záměr splynout s davem, stát se nenápadným českým chameleónem v přeplněné metropoli, kdoví proč nevychází ... Za celé tři dny nepotkávám jediného souputníka v sombreru ... Připadám si jako Krokodýl Dundee v New Yorku ...

V sobotu v pět ráno, po čtyřech hodinách spánku, vyrážíme na pětihodinový přejezd do státu Oaxaca. Udělalo se hezky. Konečně vytahuji kraťasy. Do hlavního města státu stejného jména dorážíme po desáté hodině. Vydáváme se posnídat na místní tržiště. Zdejší region se vyznačuje vysokou a uznávanou úrovní řemeslné zručnosti. Výrobky ze dřeva, náramky, ručně vyšívané oblečení, úžasné tkané koberce ... Všude k dostání. Místní obyvatelé se vždy řadili k proslulým obchodníkům.

Kdo by ve městě Oaxaca něco nenabízel, snad jako by ani nebyl. Chcete-li si sednout v restauraci ke stolu a posnídat, poobědvat či povečeřet, připravte se na to, že cca každou minutu někdo dorazí až k vám a začne nabízet své zboží – příliš to nechápu, ale všichni nabízejí vesměs totéž ... výrobky vyřezané ze dřeva, korálky, přehozy a šály ... Musíte-li během 20ti minut dvacetkrát s úsměvem zopakovat „no gracias“, může to začít obtěžovat ...

U mne uspěla jediná obchodnice. Hned ta první. Vychutnávám si svou housku a horkou čokoládu ke snídani, když si to k našemu stolu přifařila asi tak pětiletá umouněná holčička nabízející žvýkačky. Jednu za peso. Neměl jsem v plánu „utrácet“. Povídám jí „no gracias“ a snažím se na ní hezky usmát. K odchodu se však nemá. Znovu opakuje své „kup si žvejkačku“. I já si trvám na svém „no gracias“ a nabízím jí krom soucitného úsměvu i kus housky ... Odmítá. A znova dokola „kup si žvejkačku“. Při pohledu na její smutný pohled se mi jí zželelo a kupuji si žvýkaček rovnou pět. Pro každého jednu. Domníval jsem se, že jí úspěšný (mega)obchod aspoň trošku rozveselí ...

Chyba lávky, zručně shrábla pět pesos a odchází aniž by hnula brvou ... Volám ji nazpět a kupuji si balíček šestý ... Má být pro ni. Chci mermomocí vidět aspoň náznak úsměvu na její pětileté tvářičce trýzněné životem. Bohužel. Mé peso mizí v maličké dlani a buď můj záměr ji podarovat nepochopila nebo prostě měla „žvejkaček“ plný zuby jednou pro vždy, páč si to zas smutně odštrádovala jinam. Šestý balíček mi tak zůstává v ruce. K ničemu. Jsem špatný obchodník. Trošku mne můj neúspěch mrzí.

Za dvě minuty je ale zpátky. Zřejmě jsem jediný potenciální pitomec kupující si žvýkačky. A jako by se nechumelilo „kup si žvejkačku“. Připadá mi, že bych se měl o její smutný kukuč podělit se svými přáteli. Vytahuji foťák. Automaticky se schovává pod stůl. Vykukuje a zkušeně smlouvá „fotka za půl peso“. To už mne pětiletá, světem obchodu protřelá uličnice namíchla. Vysvětluji, že si chci fotit hezký věci a lidi, poněvadž se mi líbí, poněvadž bych se o ně rád podělil s někým dalším. Ale že za možnost vyfotit si něco hezkého platit nebudu ... Že o tenhle obchod zájem nemám. Odkráčela bez mrknutí oka.

Pak mi to začalo pomalu vrtat hlavou a docházet. Co já vím o životě pětileté obchodnice? Holčičce, která tráví svou neděli nabízením žvýkaček na tržišti ... Zastyděl jsem se. Půl peso za fotku by jí jistě prospělo víc než-li má malá lekce dobrého vychování ... Vzpomněl jsem si na radu, kterou jsem někde četl či slyšel, když jsem se na střet s odlišnou kulturou připravoval. Nesuď a nezasahuj. Prostě splyň, přijmi odlišný pohled na svět. Časem ti spousta věcí dojde sama, časem třeba pochopíš ...

Je to pravda. Chtěl jsem se zachovat jako učený Evropan, ukázat jí, že hrdost může mít vyšší cenu než-li peníze. Z pozice zazobance (na místní poměry), který strávil své šťastné dětství na fotbalovém hřišti, se mi to filosofovalo báječně ... Kdybych však třeba sám neměl co jíst, asi by mne taky otázka hrdosti ze židle nezvedala ... Nakonec jsem rozhodně ničemu neprospěl. Ona nemohla nic pochopit a já pro své přátele nemám ani tu fotku jejích krásně smutných očí ...

Inu, ač vystudovaný ekonom, jsem věru tuze špatný obchodník. V Oaxace bych se neuživil ...

 

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

www.communityinspiration.com

Vytvořil: filippo-communityinspiration   Zobrazeno: 372x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku