HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

filippo-communityinspiration

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

18) Absťák

Vytvořeno: 15.08.2009



Noc byla krušná. Ani ne tak zimou jako neustálým probouzením se. Nemohl jsem dospat. Nedočkavost mnou cloumala, bál jsem se, abych nezaspal. Určitě to znáte. Bdíte a máte sto chutí zkontrolovat, zda-li je budík skutečně nastaven na správný čas. Pakliže přijde slabší chvilka, vstanete a pro jistotu jej překontrolujete. Samozřejmě že je. Ostatně tak jako vždycky ...

Jsem člověk nervózní a nedočkavý. S podobnými stavy mám své zkušenosti. Proto jsem tentokrát po budíku nesáhl. Věřil jsem, že se v půl osmé rozezní libou melodií Lestera Younga. Proč by také neměl. Převaloval jsem se dál. Nevydržel jsem to a podíval se, kolik času ještě zbývá. Bylo něco po šesté. Okrádal jsem se o drahocenný spánek. K vzteku.

Zazněly první jazzové tóny. Odpusť, Lestře, dnes ne. Dnes si tě pozvolným probouzením vychutnávat nemohu. Ač nezvykle časně, bleskurychle jsem stiskl klávesu mobilu, nenechal mistra dokončit ani první verš a vyskočil z postele. Umýt se a rychle na snídani. Čas letí. Ještě štěstí, že jsem si věci připravil včera. Zúročuji letité zkušenosti „spánkomilce“.

Proklaté čištění zubů. Proč musím být závislý zrovna na něm? Zubař přeci říká, že tři minuty stačí. Tak proč se mi sakra ještě po pěti zdá, že stále není vše dostatečně v cajku? S pocitem, že jsem to dnes trošku ošvindloval vyrážím z kůlny směr kuchyň. Naštěstí už je odemčeno. Ene právě vstala. Do osmé zbývá třináct minut. Kvapně stavím vodu na sporák a v mžiku zalévám cornflakes mlékem. Škoda, že není čas na vydatnější snídani, hodila by se. Ale za třináct minut?

Plamínek skomírá. Dochází plyn. Super, zrovna dneska, když jde o minuty. Napadne mne, jestli lze věřit místní nepřevařené vodě. Raději si neodpovídám a čaj zalévám. Hlavně fofrem. Fotbal je přeci fotbal!

Osm hodin. Nervózně do se sebe házím poslední zbytky podivné hmoty z mléka a nekvalitních cornflakes. Už by tu přeci měla být. Esemeska. To nevěští nic dobrého. „Sorry, Filippo, vyzvednu tě v půl devátý“ ... „Perfektní“. Typicky mexický. Napsat minutu po dohodnutém srazu, že to nestihnu. Kolikrát mne tu již tímto způsobem vypekli. Chudák středoevropan. Mohl jsem o půl hodiny déle spát či si udělat pořádnou snídani.

Vracet se na dvacet minut do postele už nemá smysl. Rozcvičit si Tibeťany taky ne. Na ty by to chtělo aspoň čtyřicet. Tak si to „odsedím“ tady v kuchyni. Z nudy měním mexickou simku za českou. Jediný, kdo po mne v posledních dnech zatoužil byl samozřejmě „vodafone“. SMS za 10Kč, MMS za 11Kč. Znám to zpaměti.

Pět minut před půl vycházím na ulici. Zřejmě budeme mít naspěch. Sraz je v devět, hraje se od půl desátý. Cesta by měla trvat asi čtyřicet pět minut. Geno nikde. Začíná mnou lomcovat náznak zlosti. Nesnáším nedochvilnost a čekání. V 90. letech bych na banány na Václaváku čekat nechtěl.

Dalších deset minut nervózně přešlapuji na místě či bez většího smyslu chodím sem a tam. Stále nic. Tibeťany bych už pomalu dokončoval ... Rezignovaně vytahuji míčky a pokouším se zlepšit náladu osvědčeným způsobem. Nefunguje to. Uvnitř nejsem v pohodě, nejsem vyladěn. „Máslový ruce“. Víc se pro své náčiní shýbám než-li žongluji. Ach jo.

V devět konečně dorazí taxík. Zhruba v době, kde se na jiné vesnici již schází k předzápasové poradě můj nový tým. Geno se místo vysvětlení jen zeptá „tak jedem?“. Jako bych snad nechal hodinu čekat já ji nebo co. Jiný kraj, jiný mrav. Vyrážíme.

Do konce poločasu zbývá pár minut. S trpkým úsměvem si prohlížím hřiště. Připomíná mi to fotky Romany z Ugandy. Tam ale, jestli se nepletu, hrají bosi. Tady má naopak každý plejer pořádný špunťáky. Jako by je na vyprahlý a tvrdý kus udusané směsi šutrů, plazivce a hlíny potřebovali. Neočekával jsem sice žádný Highbury či Lokotku, ale alespoň v náznak trávníku jsem doufal.

Kolem hřiště sedí na zemi v prachu pár fanoušků s náhradníky svých týmů. Přichází za mnou chlapík s lahváčem v ruce a podává mi dres. Patrně trenér. Vybaluji funglnovou repliku dresu Realu Madrid. Číslo dvacet osm. Trenky, stulpny. Opravdu funglovka. Jak čerstvě padlý sníh. Líbí se mi. Dostávám ještě vypůjčené chrániče a registračku. Kontroluji, zda-li údaje sedí a kartička mi oznamuje název mého nového fotbalového zaměstnavatele. Sevilla. Nezní to špatně. Lepší než Mimoň. Jednou si tím možná vylepším fotbalový životopis.

Půle. Vedeme dva nula. Hráči obklopují trenéra a já cítím jejich nedůvěřivé pohledy na mé bledé tváři. Napadá mne, že se stejně musel cítit Ali, když ho Franta prvně přived na trénink do Mimoně. Černej mezi bílejma, bílej mezi černejma, je to jedno a totéž. Připomnělo mi to nahrávky Ivo Tomana. Dávám mu za pravdu.

Mám se jít rozkopat s ostatními náhradníky. Cítím, jak na mne civí jak spoluhráči, tak fanoušci. Chtějí dle mých první pohybů rozpoznat, co ve mně je. Budu-li pouze „bílý maskot“ či platný hráč. Snažím se potlačovat nervozitu, fotbal přeci umím. Sice jsem půl roku nekop do balónu, ale tohle bude spíš na úrovni sosnovského derby než-li krajského přeboru.

Začíná druhý poločas a já dostávám pokyn, abych se připravil. Za pár minut si odbudu svojí mexickou fotbalovou premiéru ...

 

http://my.opera.com/filippo-communityinspiration

www.communityinspiration.com

Vytvořil: filippo-communityinspiration   Zobrazeno: 416x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku