Patek 17.9.
Rano jsme meli v nasem hotelu Utama vybornou snidani o nekolika chodech, coz byla po obvzklem chlebu s marmeladou a cajem prijemna zmena.
Potom jsem se zbalili a vypravili se na jinou horu nad mestem nazvanou Nino Calvari. Jsou to vlastne dva kopce jeden jako ze muzsky, na ktery vede krizova cesta a druhy patri PacaMame a probihaji tam Inske obrady. Jeden  tam zrovna probihal a malem me trefili pivem, ktere v ramci carovani rozlevali kolem. Ucastnici obradu vehementne zvykali koku a pili cisty alkohol a pivo.

Pak jsme sesli dolu do mesta ke katedrale a zucastnili jsme se pozehnani autum. Pred katedralou staly dva nazdobeny nakladaky a otec je i s rodinou pokropil ruzovou stetkou svecenou vodou z fialoveho kybliku. Ale krome tohodle divadla je katedrala fakt uzasna, je tam citit ty miliony poutniku, kteri ji prosli. A kaple se svickama je jeste tajemnejsi.

Hnedka po obede jsme nasedli do autobusu do Puna a ujizdeli po brehu jezera Titikaka do Peru. V Punu jsme meli par hodin prestavku na navstevu plovoucich ostrovu. V nasem deset let starem LP je napsanano ze je to uz trochu turisticka atrakce. To co jsme zazili my bylo uz hodne turisticke. Lodi s ostatnimi turisty jsem dojeli k jednomu z ostrovu, kde nam pruvodce vysvetlil jak to funguje, jak ty ostrovy plavou, jak se spolecne jednotlive kusy svazuji a ze jednou z obziv plovoucich domorodcu je prodej vyrobku turistum. Po teto oficialni-edukativni casti si nas rozebrali a dovedli nas ke kramkum. Nakonec jsme odpluli s rakosouvou lodickou, ktera bude jiste klenotem naseho interieru. Protoze jsme byli posledni vypraviu, tak jsemopet zazili romanticky zapad slunce, ktery pravidelne nasleduje prudky pokles teploty. Protoze to bylo dost malo dobrodruzne a znacne komercni, tak jsem postaral o trochu vzruseni a pri vystupu z lodi nechal na zemi penezenku s trochou penez a listky do Cuzka. To jsme zjistili az na nadrazi, takze jsme jeli motorovou drozkou zpet do pristavu a ja se snazil najit z tech desitek stejnych lodit prave tu nasi. Bez uspechu. Nastesti se nam podarilo premluvit autobusovou spolecnost, ze jsme s nima meli jet a ze si pamatujeme, kde jsme meli sedet, tak nas nakonec vzali sebou.

Tento spoj byl nocni /uz se nam po nocnich autobusech styskalo/. Podle devcete v Cope, ktera nam ho prodavala slo o luxusni spoj jen pro turisty. Dopadlo to tak, ze tyristu nas bylo osm a sedeli jsme na poslednich mistech v autobusu, za nami sedelo pet indianu a pred nami byl cely prazdny autobus. Za dve hodiny, teda asi o pulnoci autobus zastavil v nejake dire a nabral skolni zajezd tj. asi sto indianku, kteri se na vylet moc tesili a celou zbyvajici cestu si zpivali a povidali. Podle puvodnich informaci jsme meli do Cuzka dojet v 5 rano. Kolem pul ctvrte jsme zastavili v nejake dalsi dire a po dvaceti minutach nas prisli vzbudit, ze uz jsme v Cuzku, skolni vylet jel dal, takze to od nich bylo dost mile.

Na nadrazi na nas uz cekal nas pruvodce Paolo a vzal nas do hotelu u trziste.

Postrehy z Cuzka a okoli budou priste....