Pondeli a utery 6-7/9

Potosi 4100mnm.

Jak jsme jiz avizovali v predchozim vstupu, jeli jsme do Potosi. Cesta byla docela kratka, krajina vicemene stejna, ne moc zajimava. V potosi jsme si nasli malinkaty hotel Felimar v centru a sli na obed. Zacali sme pocitovat jista omezeni dana nadmorskou vyskou, teda museli jsme se pohybovat pomalinku a po ujiti nekolika bloku do komce jsme se slusne zadychali. Zacala nas taky bolet hlava, tak jsme cekali, kdy se s horskou nemoci seznamime v plne parade. Dali jsme si lehky obidek, a premysleeli, jestli chceme skutecne v tomto stavu videt stribrne doly v Cerro Rico. Tak dlouho jsme se rozhodovali, az uz vsechny standatni tury byli pric a mi jsme domluvili takovou odlechcenou, ktera tedy nemela nektere elementy jako strileni dynamitu a objetovani dabovi, nicmene taky zkratila nas pobit v dolech na hodinu a kousek (standartne 3-4) coz bylo tak akorat co jsme byli schopni zvladnout. Jeste se k nam pridali dva kluci z IOzraele a meli jsme vybornou pruvodkini Lindu, ktera mluvila anglicky a byla tak 120 vysoka a 90 siroka. Taky jsme si poteskali dinamit, nakoupili koku pro delniky atd. Oblikli nas do slusivych obledku, dali lampu a helmu.

Kdyz jsme se vratili byla uz tma, tak jsem zasli na pokojicek, kde jsme lehli a pul hodiny vzdichali, huste nas trestila hlava a sily bylo malo. Dali jsme si par paralenu a jak tomu Diluran. Verunka uz zustala v posteli a ja vysel do ulic, protoze jsem alespon min vnimal bolest hlavy. V ulicich bylo rusno, potosi ma docela velkou stredni vrstnu, ktera se obleka a chova po evrospsku. Vecer otevreli obchody se vsim moznym, galerie s obrazy, dve multikina atd. To vse zasazena v kolonialni archytekture. Sveho casu bylo Potosi nevjvetsi mesto v obou amerikach. Chodil jsem pomalinku po meste a pozoroval cvrkot. Nakonec jsem si dal super hambac ze stanku a sel jsem podporit Verunku v boji s horskou nemoci. V pokojicku byla pekna kosa (13 C) tak jsme spali ve spacacich. Obcne tu hotely nemaji topeni, ty lepsi nabizi deky navic.

Rano jsme vstali o neco drive a sli se podivat po pamatkach, ktere jsem vcera nestihli. Ja uz se citil docela dobre, jeste jsem to podporil jednou Sorijchi pil. Coz je mistni koktejl proti horske nemoci na bazi paralenu, kofeinu a acetalzolamidu. Verunka jeste trochu priznaky citila. Mesto bylo nadherne, i Verunka priznala, ze se ji to libi, kdyz predtim byla spise skepticka. Na trhu jsem si koupili Koku a akcelerator - sada ke zvykani a zatim sbirame odvahu k prvnimu poziti:-).

Komel jedenacte jsme naslidalsiindiansky autobus do Uyuni. Cesta samotna byla velice zajimava. Jednk tim, ze se uz delsi dobu rekonstruuje, coz namena ze na puvodni prasnou kamenou se poklada asfalt. Takze autobus jede chvili poi krasnem asfaltovanem useku, pak se potka se silnicnim strojem sjede do buse a kus objizdi aby se napojil na puvodni prasnou cestu a tak dale nekolikrat za cestu. Co bylo ale zajimavejsi byla krajina, ktera jeoby vypadla z nejakoho vesternu, obrovske kaktusi, plane a zvetrale hory. Foto samozrejme napovi vice. Cesta trvala sedm hodin, takze jsme si to opravud uzili.

V Uyuni jsem sli rovnou do doporucene agenturi a zapsali se na dnesni trideni turu na Salary. Ubytovali se v hotelu patricim te agenture a trochu zniceni sli na veceri. Jak nas prve zmohla horska nemoc tak ty choroby, proti kterym telo statecne bojovalo vyhrali a kazdy si ted prozivame svoje nachlazeni, rimu, skrabani v krku.

Takze dalsi vstup nejdrive za ctyri dny z La Pazu.

(nemam silu to po sobe cist, takze omluvte pripadne preklepy)