HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  helform  /  Čína 2012  / Ranní ptáče nedoskáče a pouliční zubař

Ranní ptáče nedoskáče a pouliční zubař

Čína

Vytvořeno: 20.03.2013
Autor: helform


Čtvrtá hodina ranní je čas, který považuji za vhodný k tvrdému, ničím nerušenému spánku. Všechny ostatní varianty mi připadají jako bláznivé a do nebe volající ztřeštěnosti. A co čert nechtěl, přesně v tuto nekřesťanskou hodinu nás noční vlak vyplivnul na nádraží v Ta-li, další zastávce na našem jün-nanském putování. S těžkými krosnami na zádech jsme se vydali vstříc městu, pro svou uvolněnou atmosféru přezdívanému čínský Amsterdam. Náš problém spočíval v otvírací době hostelu, která s kuropěním neměla věru co do činění. Nechtělo se nám v chladném ránu a temno-temné tmě čekat, rozhodli jsme se tedy poměrně velké množství volného času pořádně zúročit. Jako první bod programu byla zvolena snídaně na obrubníku, jelikož lavičky, ani trávu se nám najít nikde nepodařilo. Kolem panovalo hrobové ticho, které jen občas narušila kočka, jež nechápavě zelenýma očima pozorovala pět cizinců, kterak se ve tmě dělí o tofu a banány. Hodiny se pomalu vlekly kupředu, ale černota byla stále stejná. S plnými žaludky jsme dospěli k rozhodnutí dojít k místní památce č.1, pagodám z království Nan-čao. Protože jsme však měli mapu jen velmi schematickou, doufali jsme tedy v pomoc místních. Jenže ouha, kdo by v tuto dobu pohledával co na ulici.. To jen pětice bláznů bloudila po chodnících... A tak z předpokládané krátké zdravotní ranní procházky se stalo dlouhé černé putování. Tma byla před námi, za námi, vedle sebe jsme matně tušili postavy spoluputovníků. A svítání? Jako by do této části země nemělo vůbec dorazit. Když jsme po sedmé ráno konečně zmoženi dorazili k cíli, bylo kolem nás stále černo a vstup k pagodám (kupodivu) ještě uzavřen. Že ranní ptáče dál doskáče, v této části světa opravdu neplatí. S nadšením jsme se tedy svalili na pohovku před prodejem lístků a než by řekl švec, usnuli jsme. Matně si vybavuji, že kolem nás později začali chodit zaměstnanci, občas si nás i někdo vyfotil, ale v tuto chvíli nám bylo vše jedno...:-) A pak.. Pak se začalo rozednívat.. Slunce pomalu začlo ozařovat dvanáct století staré pagody, šplhalo po úbočí vysokých hor, po pěšinkách v čínských zahradách kolem, až se sluneční paprsky dostaly k jezírku, ve kterém se brzy celý zlatohlávek vykoupal. A my jako omámení jsme chodili mezi tou krásou... K Ta-li se pojí spoustu dalších příběhů, třeba o tom, jak jsme se bez mapy vydali do hor. Zkrátka, ten chrám na vrcholku jsme prostě vidět museli. Lezli jsme tedy mezi hroby s rudými hvězdami, cestičky se nám ztrácely, šplhali jsme do prašných svahů a jediným vodítkem byly koňské koblihy, které zanechávala nebohá zvířata, vezoucí lemroidní domorodé turisty k horskému chrámu.. Nakonec jsme se ale našli, vyšli jsme sice na opačné straně, než bylo původně v úmyslu, ale ty výhledy za to stály.. Velkým lákadlem Ta-li byly okolní vesnice národnosti Paj. Pajové, známí jako květinoví lidé, rádi zdobí své domy rostlinnými motivy a z fasád se tak stávájí věru umělecká díla. Starší generace žen nosí také ještě stále typické oblečení a šperky, tudíž místo nevěrohodného popisu odkazuji raději na svoje fotky. V pondělí se v jedné z vísek na břehu jezera Er-chaj měl konat pravidelný pajský trh. Bylo tedy jasné, že ho ani my nemůžeme vynechat. S chutí jsme si vše prohlíželi prodej zeleniny, košťat, pánví, čerstvého masa na slunci, vedle nabízeli čaj, tady čili a zástěry, vše se neobešlo bez smlouvání a hlasitého pokřikování.. Největší atrakcí se pro nás však stal místní zubař. Pán bez ostychu seděl na židličce vedle prodejce masa a příchozím z ledovým klidem vrtal, trhal a vyměňoval zuby. Na to, že nástroje vypadaly jako ze středověku, sady nových zubů se válely na rozvrzaném stolku mezi miskou rýže a slunečnicovými semínky a o umrtvujících injekcích zde asi neslyšeli, měl poměrně velkou klientelu...:-D Pokračovali jsme dál v objíždění vesniček kolem jezera, tu jsme popojeli autobuskem, tu drožkou.. A najednou jsme se dostali už daleko a blížil se večer. Silnice byla prázdná, otázka jak se dostaneme zpět, zůstávala bez odpovědi. Nakonec jsme se rozhodli stopovat, jenže, kdo by vzal pět lidí naráz, báli jsme se. Ale usmálo se na nás štěstí, hned nám přizastavilo nákladní auto, ať si vylezeme na korbu. Jen co jsme se vydrápali nahoru, rozjeli jsme se. A to byla jízda. Člověk nevěděl, čeho se dřív chytit, aby nespadl a zároveň něco neulomil. Do toho se snažit fotit, pozorovat vykulené řidiče za námi a mhouřit oči před pískem a větrem...A samozřejmě se smíchy popadat za břicho, jak se to pěkně vezeme. Řidič nás sice vyhodil na druhém konci jezera, ale do města to bylo stále ještě daleko. Inu, tak jsme se rozhodli pokoušet štěstí podruhé. A ejhle, ono přišlo. A to v podobě nablýskaného černého automobilu s nemluvným majitelem. S ledovým klidem nabral všech pět špinavých, zaprášených bělochů. Z mlčenlivého řidiče, který si kvůli nám zajel dvacet kilometrů, při loučení vypadlo, že jeho dcera studuje v Pekingu, tj na druhém konci Číny. Moudře pokýval hlavou a prohlásil, že o ni má taky strach a dokáže se tak vcítit do našich rodičů. Popřál nám šťastnou cestu a nastartoval. Se zvláštním pocitem jsme pak dlouho mávali onomu šoférovi v lesklém autě. A tím skončilo naše putování kolem Ta-li a nastal čas, přesunout se zase o kus dál.. fotky z celých prázdnin na helform.rajce.netVytvořil: helform   Zobrazeno: 516x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku