HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  horsky-leopard  /  S Dayaky do kalimantanské džungle  / Dobrodružná cesta na Borneu

Dobrodružná cesta na Borneu

Indonésie

Vytvořeno: 20.03.2017


Do nitra Bornea Borneo mě zaujalo již v 90. letech, kdy jsem začínal se svými cestami po světě. Ostrov, v jehož vnitrozemí stále vládla nekonečná džungle a obývaný kdysi obávanými Dajáky, známými lovci lebek a lidožrouty.

Odvážný plán

S kamarádem jsme tehdy v 90. letech vymysleli smělý plán, jak procestujeme vnitrozemí Bornea, jehož řeky a lesy jsme si představovali něco jako Sázavu a okolí. Odletíme misionářským letadlem do vnitrozemí, nafoukneme naše přivezené gumové čluny, dopádlujeme pár desítek km k pohoří v centru ostrova (tzv. Muller range), přejdeme pohoří (výškově bylo asi jako Krkonoše, tak jsme v tom neviděli problém), sejdeme k řekám na druhé straně a na člunech doplujeme do nejbližší vesnice s přistávací plochou a odletíme zpět do civilizace. Čluny musely být lehké, abychom je unesli při treku. Tak jsme si koupili člunek ala dětský bazének, otestovali jsme jej na českém rybníku, člun se s námi potopil a naše myšlenka tenkrát vzala za své.

Co je na Borneu zajímavého

Borneo se skládá se tří částí: Sabah a Sarawak patřící Malajsii a Kalimantan, jež je součástí Indonésie. Pobřeží je zalidněné převážně muslimskými komunitami, zatímco vnitrozemí Bornea obývají různé kmeny Dayáků. Malajská část Bornea je již značně turisticky rozvinutá, ale z kdysi obrovské džungle zbyly již pouhé ostrůvky, které nazývají národními parky. Největším tahákem je výstup na Mt. Kinabalu. Vnitrozemí indonéské části Bornea je pravý opak, žádná turistická infrastruktura (na bílou nohu jsem za 12 dní pobytu nenarazil, vyjma jednoho Australana, který se oženil s holkou z místní vesnice) a desetitisíce km čtverečních ještě nedotčené džungle. A to mě lákalo!!! Kouzlo místa spočívá především v dobrodružné cestě do nepřístupného vnitrozemí a v pobytu v nedotčené džungli. Současní Dajákové už žijí poměrně moderně a ze svých různých tradic většinou upustili.

Lovci lebek a kanibalové

Jak mi bylo vysvětleno dnešními Dajáky, tak to i s těmi jejich odstrašujícími tradicemi nebylo tak horké. Hlavu vám odřízli, pouze pokud chtěli získat vaši sílu nebo použít vašeho ducha k léčení. A k obědu si vás obvykle dali, když byli na honu a byl nedostatek zvěře. Aby nehladověli, tak si zašli pro úlovek do nepřátelské vesnice. V 19-20. století začali pronikat do vnitrozemí Bornea křesťanští misionáři, Dajáci jich prvních pár slupli, ale časem se nechali přesvědčit a přestoupili ke křesťanské víře anebo si ponechali více bohů. Ke konci II. světové války se ve vnitrozemí vysadili spojenci a společně s Dajáky se snažili vypudit Japonce, kteří na začátku války vyhnali z ostrova Holanďany. Angláni přistoupili k dajácké tradici značně pragmaticky. Řezat hlavy je sice opovrženíhodné, ale pokud je to hlava Japonce, tak je to ok. Dnes se tyto tradice praktikují zcela výjimečně, Dayáci drží velmi pohromadě v míru, a tyto praktiky slouží spíše k zastrašení při sporech s jinými kmeny Indonésie, které se přistěhovávají na Borneo.

Doprava do vnitrozemí

Do vnitrozemí Bornea je značný problém se dopravit. Pár vesnic sice má přistávací plochu, existují aerolinky MAF a Susi Air, ale jejich pravidelné linky (přinejmenším v East Kalimantan vyjma letu do Long Bawan) jsou spíše iluzí a navíc ani nemáte velkou šanci se dostat do letadla. Takže pokud chcete s jistotou letět, tak si musíte pronajmout celé letadlo jako charter. Což není zrovna levné. Silnice do vnitrozemí neexistují. Takže zbývá cesta po vodě. Pravidelná říční doprava neexistuje. Můžete si pronajmout motorizovaný člun, ale se vzdalující se civilizací náklady začnou značně stoupat a kilometrážně vyjdou několikanásobně více než pražský taxík. Vnitrozemí je vzdálené od pobřeží stovky km. Nejpraktičtější varianta je se nalodit na některý nákladní člun, který zásobuje vesnice ve vnitrozemí různým zbožím a palivem. Tyto čluny jezdí velmi nepravidelně, takže trpělivost je základní vlastnost, kterou potřebujete. Dalším problémem je jazyk, neboť anglicky zde absolutně nikdo nemluví vyjma některých učitelů angličtiny v jednotlivých vesnicích.

Kayan Mentarang národní park

Myšlenku na návštěvu vnitrozemí Bornea jsem oživil v roce 2016. Oblastí, které ve vnitrozemí můžete navštívit, je řada. Já jsem si vybral East Kalimantan a v něm část území, které byla prohlášeno za Kayan Mentarang národní park. Tento park se táhne v délce stovek km podél indonésko-malajské hranice. Národní park znamená, že se tam nesmí těžit dřevo ani volně lovit. Taktéž musíte mít požehnání místního náčelníka, než tam vkročíte.

Tarakan a Tanjung Selor

Jako vstupní místo na Borneo jsem si zvolil město Tarakan, kam jsem přiletěl s indonéskými aerolinkami. Odtud vás pravidelná speedboat po 2 hodinách doveze do hlavního města oblasti Tanjung Selor. A tam začíná dobrodružství. Musíte najít nákladní člun tzv. longboat, který vás přiblíží vnitrozemí. Tyto čluny neodplouvají z centrálního přístavu ale přímo od domů jejich lodivodů či majitelů. Takže najít je je problém. Již v Praze jsem se kontaktoval s jedním místním průvodcem Nopelem (a také učitel angličtiny), který žije ve vnitrozemí, konkrétně ve vesnici Long Alango. Ten mi dal kontakt na svého kamaráda Bennyho (také učitele angličtiny) v Tanjung Seloru. A Benny mi pomohl najít člun, který za 3 dny odplouval do vnitrozemí. Zatímco jsem čekal na člun, Benny mě seznámil se spoustou svých členů rodiny, jako bledá tvář jste tam všude vítaným hostem a všichni se s vámi chtějí fotit. Naštěstí neumějí anglicky, takže stačí se na ně mile usmívat, jinak by jste se asi upovídali. Nabízel jsem jim, ať jedou do vnitrozemí se mnou, ale nikdo nechtěl. Brzy jsem měl pochopit proč.

Dobrodružná cesta člunem do vnitrozemí

První den na člunu na řece Kayan proběhl hladce. Jedná se o longboat se 4 závěsnými motory, obsluhovaný 4 motorářema a jedním kapitánem. Najdete si místo někde na nákladu. Každá loď veze obvykle i několik pasažérů. Řeka první den je široká a poměrně klidná. Po 8h plavby jsme zastavili v jedné vesnici na nocleh, spíte v společném longhousu na tom, co si kdo přinese. Další den člun odbočil na přítok Pujungan a začal stoupat proti proudu do hor. A tam začíná ta sranda. Řeka je v několika úsecích docela peřejnatá a jakákoli chyba znamená katastrofu. Kapitán musí přesně znát trasu jak najet do peřejí. Čtyři motory jsou minimum k překonání protitoku peřejí. Motory se často zasekávají, my jsme po cestě měnili dva, které vezete sebou. Pokud by se loď zastavila v peřejnatém úseku, je to velký problém. Každoročně to několik lodí nezvládne a jsou i ztráty na životech. Já jsem si vzal vestu, ale místní ji nepoužívají. Jsou tam asi 4 dramatičtější peřeje, tok je značný. Ta poslední se nyní obchází, loď propluje bez pasažérů. Asi měsíc před mojí plavbou na této peřeji 2 lidi utonuli.

Ztroskotání

Na třetí velké peřeji jsme to nezvládli ani my. Najeli jsme špatně do velkého proudu, dostali jsme se do válce a loď se zastavila. Na lodi vypukla panika. Pokud se loď otočí bokem, tak nás proud převrhne. Pasažéři začali bezhlavě se plazit po nákladu na lodi a u toho křičet, motoráři marně tůrovali své motory, kapitánovi se v očích objevil strach. Jeho beznadějný pohled mě docela zneklidnil. Situace trvala tak půl minuty hrůzy. Poté se příď lodi přiblížila velkému kameni, který byl již součástí břehu. Pasažéři uviděli světlo na konci tunelu a během pár vteřin jsme všichni vyskákali na kámen a tudíž na břeh. Odlehčenou loď to vyhodilo z víru a úspěšně vycouvala z válce. Takže štěstí v neštěstí. My pasažéři jsme se pak stovky metrů doplahočili džunglí podél řeky ke klidnému říčnímu místu. Kapitán si mezitím srovnal posádku a motory, najel opětovně do peřeje v jiném místě a bez problémů ji překonal. Odpoledne jsme dopluli do vesnice Long Aran (asi 20km před Long Pujungan). Cena z Tanjung Seloru je okolo 50 USD. Za Long Pujungan již tato větší loď většinou nepluje, neboť není dostatek vody.

Lodí Long Aran (Long Pujungan) – Long Alango: další peřeje

Z Long Aranu si musíte najmout malou loď, aby vás vezla dále. Tato loď již má pouze jeden závěsný chrchlající motůrek pochybné kvality na dlouhé štangli. Často ani není k lodi pevně přichycen, aby si ho lodník mohl odnést pohodlně domů, až přistane. Po přenocování v Long Aran jsem vyplul po přítoku Bahau směrem Long Alango, kam cesta trvá asi 4 h a stojí 200 USD (charter, max 2-3 osoby, proto tak drahé). Naivně jsem si myslel, že mám peřeje za sebou, ale opak byl pravdou. Sice tyto peřeje nejsou tak velké, ale zase je jich nekonečné množství. Motorář musí přesně znát kudy plout a jen pár místních je toho schopno. Naštěstí jsem měl znalého lodníka a propluli jsme peřeje bez problémů. Nervy to ale byly, i kdyby se jeden neutopil, bágly by byly ztraceny na dně řeky.

V džungli

V Long Alango mě již čekal můj průvodce Nopel. Vzhledem k tomu, že jsem měl zpoždění, tak jsme tentýž den vyrazili na trek do džungle. Byli jsme čtyři: Nopel, místní znalý džungle lovec, nosič a já. Cena za jednoho průvodce na den je asi 15 USD. Malou lodí jsme dopluli opětovně několika peřejemi několik asi 10 km do jedné zátoky na druhou stranu řeky a poté došli cestičkou několik km džunglí k bývalé výzkumné stanici organizace WWF Lalut Birai. Dnes je to opuštěných pár dřevěných baráčků a jeden nefunkční mikroskop připomínajících město duchů. Příští den jsme pokračovali podél horského toku směrem k masivu ležícímu západně od Long Alango směrem k malajské hranici. Cestičky už tam nejsou, tu a tam to sice vypadá prošlapaně, ale hned to zase zmizí. Bez průvodce nemáte šanci. Věčně se škrábete nahoru a dolů mazlavými kopci podél řeky, s velkým baťohem bych to nedal ani náhodou. Vedro a vlhko, pravá džunglová atmosféra. Místní se pohybují jak opičky a občas prosekávají cestu mačetami. Odpoledne jsme dorazili k nádhernému místu na soutoku řek. Já si postavil stan, ostatní spali pod provizorní plachtou. Večer se přehnala bouřka. Lovci šli v noci na lov a ulovili divoké prase, kterého pak upekli. Nebo se věnovali chytání ryb. Lovecká vášeň v Dajácích po těch staletích stále zůstala, je to jejich nejoblíbenější činnost, často si ji natáčejí na mobil a pak pouštějí pro celou vesnici na videu. Co se týče zvěře, tak kromě divočáků a srnek jsem více neviděl. Nicméně mí průvodci během svých pobytů viděli levharta, medvěda, krajtu a pak bornejskou zelenou zmiji. Té jsem se bál nejvíc, žije na stromě, a jak v džungli při chůzi si věčně pomáháte rukama držením se stromů, tak na ní nechtěně můžete šáhnout a máte to za pár…. Otravou jsou dotěrné pijavice, s kterými se věčně přetahujete. Jsou strašně mrštné a sotva se jí pokusíte vyrvat z nohy, tak se vám zakousne do ruky. Odhaduji, že mě připravili o pár deci krve..… Komárů je naštěstí minimum, takže možnost malárie je velmi nízká. Příští den jsme opustili řeku, zabočili do kopců a začali strmě stoupat. Džungle už zde není tak neprostupná jako podél řek, ale zase je zde chladněji a není tu taková vlhkost. Dosáhli jsme nějakého vyvýšeného místa asi 1000m nadmořské výšky, odkud byl báječný výhled na džungli kolem nás. Poté jsme se vrátili na místo předešlého noclehu. Další den jsme pokračovali zpět do Long Alango. Celkově trek trval 4 dni a moc kilometrů jsme neurazili. Asi tak třicet. V džungli je obtížné se pohybovat. Osmkrát jsme přecházeli řeku, což také značně zdržuje, ale zase je to zábavné.

Cesta zpět

Na zpáteční cestě jsem se chtěl vyhnout peřejím a trochu se proletět nad džunglí a tak jsem zkoušel si zavolat charterové letadlo. Do nejbližšího městečka Malinau to stojí asi 400 USD, do Tarakanu 700 USD. Bohužel se zjistilo, že na letadlo bych býval musel čekat minimálně týden od momentu objednávky. Nopel mi zjistil, kdy bude odplouvat loď z Long Pujunganu a já se po 2 dnech čekání vydal na cestu loděmi zpět. Charterovým člunkem do Long Pujunganu, přespání, a pak obchodní lodí do Tanjung Selor. Cena je stejná, plavba však trvá polovinu času. Cesta po proudu je bezpečnější, pouze nesmíte najet příliš rychle do nějaké boční peřeje, aby vás nepřevrhla. Naštěstí vše proběhlo v klidu.

Pár faktů o životě v Long Alango

Při čekání na loď zpátky jsem se potuloval po Long Alango. Vesnice má cca 800 obyvatel, školu, mini nemocnici, pár sportovních hřišť a kostel. Pár obchodů se tu najde, ale nabídka malá a ceny vysoké, takže je lepší si všechno přivézt sebou. Pivo tu stojí asi 6 USD. Všichni tu pijí domácí pálenku z cassavy (maniok jedlý) nebo rýže. Mobilní signál funguje pár hodin denně (internet je příliš pomalý, aby fungoval), elektřina běží pár hodin v noci. V horách na řece je turbína, která generuje proud a zásobuje i lokální mobilní vysílač. Nopel provozuje tzv. homestay, kde se dá přespat a najíst (20 USD/den). Podobné homestaye jsou i v jiných vesnicích. S ostatními vesničkami je spojení jen po vodě. Většina obyvatel se živí, jak může. Řada z nich má políčko, kde pěstují rýži či jinou zeleninu. Někteří pálí pálenku, jiní se živí obchodem. Občas vyrazí na lov do džungle (mimo národní park) něco si ulovit. Celou neděli v kostele probíhá nějaká zábava a zpěvy v americkém protestanském stylu. Celoročně je tam kolem 30C, ale poměrně často prší, v posledních letech se nedá moc předvídat kdy více a kdy méně. Leden až březen je relativně sušší než říjen až prosinec, kdy leje stále. Turistů je tam minimum, v knize hostů u náčelníka jsem viděl za posledních 10 let asi 5 návštěvníků.

Další treky v okolí

Co se týče alternativních treků v okolí, tak je několik možností. Z Long Pujunganu můžete pokračovat lodí po řece Pujungan do Long Jelet, odkud se dají podniknout jednodenní výlety k vodopádům či vyhlídkové skále nebo 2denní trek mezi těmito vesnicemi. Z Long Jelet se také můžete vydat asi týdenní trek přes sedlo Apo Napu až k Sungai Kat, kde na vás domorodci musejí čekat z lodí, aby vás odvezli do Data Dian, odkud můžete odletět charterovým letadlem zpět do civilizace. Cesta lodí zpět do Tanjung Selor není možná kvůli nesjízdným peřejím. Další variantou je asi týdenní Banteng trek, kde z Long Alango pokračujete lodí po Bahau řece do Apau Ping/Long Tua, odtud trekujete až do Long Layu, odkud charterem můžete odletět do civilizace (nebo se přesunout dále do Long Bawan, odkud létají pravidelné linky). Další známý trek je tzv. TransBorneo trek, trvá asi 3 týdny včetně dopravy loděmi do a z vnitrozemí a překračuje se při něm výše zmíněný Muller range. Tento trek je v centrální části Bornea, a nikoli v této oblasti.

Kontakty via Facebook

Tanjung Selor: Benny Giordani

Long Alango: Nopelyanto Lie

Long Aran (poblíž Long Pujungan): Jefry Tahang Vytvořil: horsky-leopard   Zobrazeno: 150x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů