HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  libur  /  Írán a Pákistán s batohem  / Část třetí - Salam aleikum!

Část třetí - Salam aleikum!

Vytvořeno: 04.06.2009
Autor: libur


Ahoj Krajane!
Diky za emaily.
Omlouvam se, ze pisu az ted. Na predchozich mistech nebzl k dispozici internet. Ale hned to napravim a navic si peclive zapisuji denik, ktery po navratu prevedu z formatu kocouropisu do formatu .doc.

Predstavte si, ze jsem dojel stopem az do Iranu, tedy vlastne jen na hranici, odkud jsem jel busem do voskliveho Tehranu luxusnim busem Scania (cca 1000km za 10 USD – 225kc).
    Stopovani v Turecku jde jako po masle! Kdyz jsem cekal 15 minut, tak uz se dalo rict smula… Zadne trable, nikdo nechtel zaplatit, zadni zli lide (prave naopak – nekdy jsem dostal i obcerstveni).
     
    Teheran je vskutku ohavne mesto. Neco jako spinavejsi Jiznak bez stromu a prospikovany 150 magistralami a to cele zabalene do smogoveho kabatku. Nevahal jsem tedy a hned jsem z tohoto betonoveho raje odjel autobusem do blizkeho Qom (150km) za 20 000 rialu (50 kc). Qom je taky priserny mesto. Kdyz nic jineho, tak z kohoutku tece slana a pachnouci voda (samozrejme nepozivatelna – vhodna na myti zachodu a pri primhoureni oka a hlavne s kolickem na nose i ke sprchovani). Dale je zde nadherna reka, ktera se jmenuje taktez Qom. Voda zde netece uz radu let a tak Iranci nevahali a nevyuzity prostor vylili asfaltem a z reky je nadherne parkoviste…
    Nikdo se tu se mnou moc nebavil (jen taxikari a zebraci) a bylo mi smutno. Ale hned dalsi den jsem vyrazil do Esfahanu, coz je v Iranu neco jako v Praze Karluv most. Po predchozich spatnych zkusenostech jsem uz necekal nic extra a mel sem sto chuti sednout na letadlo a vratit se domu. Ale kdyz jsem prisel na Imam square (dominanta mesta), odchytil me studentik a chtel povidat anglicky. Rikal jsem proc ne a pak prisel jeho kumpan a rikal jestli nechci jit k nim do skoly a povidat se studenty anglictiny (se zacatecniky). Trochu jsem se lekl, ale sli jsme. Jeste mi rekl, ze vsichni jsou afghansti imigranti a Iranci je nemaji radi. Ve “tride” bylo asi 20 lidi a zavalili me hroznou hromadou otazek. Prichazeli a odchazeli, takze jsem odpovidal na stale stejne otazky. Byli to kluci I holky od 10 do 25 let. Byli ze me nadseni a rikali, jestli bych neprisel I zitra. Protoze se mi mezi nimi libilo, souhlasil jsem. Kdyz me jeden z nich vedl zpatkz na Imam square, vylezlo z nej, ze to bude nejaka vetsi akce a ze bych si mel mozna pripravit rec.
    Na hotelu jsem sdilel pokoj se 2 cechy (kluk a holka) a 1 polkou. Bylo to super, sli jsme na hostelovy dvorek a dlouho do noci jsme vsichni povidali o svych zazitcich, planech a nazorech. Na tom dvorku se stolecky a zidlickami byl jeste Brazilec, Korejka a Francouz.
    S mymi spolubydlicimi jsme dalsi den vyrazili do Cajovny na strese bazaru na caj a sisu s nadhernym vyhledem na Imamovo namesti. Povedel jsem jim o Afghancich a rikal jsem, ze by mohli jit taky. Sli tedy a ja byl trochu klidnejsi ze nebudou vsichni na jednoho, ale klidny jsem nebyl. Kdyz jsme prisli ke dverim, valela se tam hrozna zaplava obuvi. V mistnosti bylo asi 50 lidi a vpredu vysoky stolecek s mikrofonem a ozareny blikajicimi barevnymi zarovkami. Byl jsem velmi nervozni, protoze jsem tusil, na co tam je prichystany. Byla to Pravda. Nastesti jsem mel pripraveny text a jeden kluk po me vetu po vete prekladal do perstiny (perstina je hlavni jazyk nejen v Iranu, ale s jistym dialektem I v Afghanistanu a Tadzikistanu).
    No, ale dopadlo to lepe nez dobre. Vsichni aspon tvrdili ze se jim to moc libilo. Mluvil jsem o mem nazoru a nazoru vetsiny lidi na islam, proc se podle me Evropane boji muslimu a pak o par odlisnostech. Pak me zase pokladali nejake otazky. Potom jsem si sel sednout a nasledovali mi krajane. Oni meli listek na autobus do Shirazu, takze po fotografovani odesli a ja jsem zustal. To uz jsem se ale citil velmi dobre, jako kral nebo holywoodska hvezda. Vsechny deti chteli ode me podpis a emailovou adresu a dospeli me oslovovali vyhradne Mister Libor. Pak jsem jeste konverzoval zvlast s nekolika skupinkami studentu, kteri sedeli naproti me na zidlickach a pred sebou peclive narovnanou hromadku ucebnic a sesitu.
    Tato akce zacala v 5 odpoledne a odchazel jsem v 10. Jeden ze starsich me pak taxikem dovezl do meho hostelu a taky me pozval k sobe domu, takze jsem si jenom vzal nove baterky do fotaku a jeli jsme k nemu. Jeho maminka me srdecne privitala a pripravila veceri afghanske kuchyne. My jsme mezitim povidali, on mi predstavil sveho mladsiho brachu a starsi sestru a ja jsem mu ukazal fotky z prahy.
Tento den (vcera) byl opravdu uzasny.
Zitra se presunu do mesta Yazd a snad zase napisu. Ale neni to jisty, internet neni vsude.

Vas Libor

PS. Na ceste jsem jeste navstivil vychodoturecke mesto Amasya, o kterem se doctete az v deniku – je tam zricenina hradu a tajne chodby.

Vytvořil: libur   Zobrazeno: 617x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů