HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  libur  /  Tour des Philippines (tedy na kole)  / Část čtvrtá - Bohémem na Boholu

Část čtvrtá - Bohémem na Boholu

Vytvořeno: 19.02.2009
Autor: libur


Zdravicko,

nastal cas na dalsi hlaseni. Tak. Kdezme to skoncili? Myslim, ze jsem byl v Puerto Princesa na ostrove Palawan a moji naplni bylo spani, jedeni a sezeni u pocitace.

Dobrodruzstvi zacalo, kdyz jsem se zacal starat, jak dam kolo do letadla. Kolo musi byt v krabici. Na letisti mi zadnou nedali. V prodejne s koly mi rekli, ze krabice neni. V jinych obchodech, kde by mohli mit jinou velkou krabici (prodejna s lednicemi, velke nakupni stredisko, supermarket) mi taky zadnou krabici nedali. A dokonce se tvarili, jako bych po nich zadal, aby mi dali svoji vyplatu. Nezbyvalo tedy nez improvizovat. Co by se mohlo hodit. Noviny. Polystyren. Igelity. Bambusove hole.... Premyslel jsem, ze bych mohl kolo zabalit do nejakych igelitu a novin a pak z bambusovych tyci svazat kostru. Nakonec jsem v papirnictvi nalezl obrovskou roli bublinkoveho igelitu (ubylo z ni 5metru) a sirokou izolepu. Do toho bublinkace jsem rozlozene kolo zabalil jako mimino do zavinovacky a to cele jsem nekolikrat obesel s izolepou. Padla cela role. Byla to pekna dobytkarna na prvni pohled. Jako tresnicku na dort jsem pridal drzadlo z bambusove tycky. Bohuzel jsem toto dilo zapomnel vyfotografovat. Urcite byste se pobavili. Apropos-na bambusovou kostru nebylo 40 minut pred odletem ani pomysleni. Ano-vsechno na posledni chvili, jako vzdycky. Zbyvalo se jen pomodlit, aby mi zamestnanci Cebu Pacific air kolo nerozmlatili.

Verili byste tomu? Kolu se nic,ale opravdu vubec nic nestalo. Skoro neuveritelne. Ale uvidime, jak to dopadne pri letu z Manily do Prahy. To vymysleni originalniho obalu me ceka jeste jednou 9.brezna.

Takze Cebu city: Kolo bylo treba sestavit hned na letisti, abych se mohl dopravit do 15km vzdaleneho pristavu a vyhnout se predrazenemu taxiku. Hledal jsem misto, kde bych mel co nejmene divaku. Naskytl se koutek, kde se akorat radili policiste. Ti ale za chvili odpochodovali a zbyl mi jediny divak - maly kloucek, ktery na sestavovani kola koukal jako na zabavni program. Chvilemi odbihal, ale kdyz jsem (na etapy) nafukoval gumy, vzdycky prispechal. Na konci ode me dostal obrazky Prahy.

Jak probihala cesta z letiste do pristavu? Cebu ma 750 tis. obyvatel, tak si asi predstavite, jakych bylo tech 15kilometru. Aby bylo spatne vsechno, zacalo prset. Dest me verne doprovazel az do pristavu. V tom jsem si vzpomel, ze mam na sobe posledni tricko, ktere jsem jeste neznicil potem, prachem a blatem. Nejdou vyprat. V pristavu pak prislo neprijemne prekvapeni, ze za kolo musim zaplatit 180 peso (za osobu chteji 160). Tim neprijemnosti neskoncily. Z mesta Tubigon jsem mel namireno na ostruvek Panglao (s Boholem spojeny mostem) a jeho Alona beach, odhadem 50km. Vyhrabal jsem se teprve v polodne. Presto jsem na Alona beach dojel jeste za svetla. Byla vyborna silnice bez kopcu. Ale bylo to vic kilometru - asi 80. A prave na Alona beach mi dosly sily a zacala me pobolivat hlava. V knize Lonely planet doporucuji Pyramid resort - ubytovani za 350 peso (160kc) s vetrakem, za pokoj s klimatizaci asi dvojnasobek. Dali mi do ruky listecek, na kterem byl seznam nabizenych druhu pokoju. Bez klimatizace 3500 a s klimatizaci asi 5000 nebo tak nejak. Trosku jsem zamzoural a zeptal se jestli se opravdu nachazim v Pyramid resort. Rikal ze ano. Ukazal jsem mu knihu a on se smal. "Ano, byvavalo... ). Na Alona beach je hotel na hotelu. V knize bylo doporucenych vice levnych ubytovacich zarizeni. Prochazel jsem dal a ptal se znova a znova. Alona beach se asi zmenila. Jen pro bohate, zadnou spinu tu uz nechteji. Tak jsem se s bolavou hlavou a ve tme vydal na cestu zpet do 100tisicoveho mesta Tagbilaran, kterym jsem projizdel v odpoledni. Chytla me takova bolest hlavy, ze takovou snad ani nepamatuju. Svalil jsem se na travu a ze si na chvilku odpocinu. Ale asi za minutu prisel nejaky trotl a zacal do me dloubat, jestli jsem zivy. Ostrov Panglao je velmi huste osidleny, nemohl jsem si lehnout nikam, kde by me nikdo nevidel. Manik se nenechal odehnat ani po presvedcovani, ze jsem v poradku. Rozzlobilo me to. Kdyz jsem zprudka vstal, tak se lekl. Rychlost meho pohybu ho asi prekvapila jako vypad polomrtveho Grizzleyho. Musel jsem tedy jet dal - tady by to me furt nekdo nipal.

Pred Tagbilaranem jsem se zeptal na pokoj v prvnim hotelu, ktery vypadal neluxusne. Chlapik mi sdelil, ze je to za 200 na tri hodiny. To me prekvapilo. "Ale ja tu chci prespat"."Jo takhle", recepcni odpovedel (asi to tu neni nejcastejsi). "Tak to by mohlo byt za 350". Vzal si do ruky nejaky velky sprej a slo se k pokoji. Odemkl a vstoupil krokem vojevudce do mistnosti jako prvni a rozstrikl tam ten pachnouci jedovaty sprej. Teprve potom rozsvitil. Hnusny pokoj. Ptal jsem se na sprchu. Rekl, ze sprcha je "tam". Neveril jsem. Sel jsem se podivat a "tam" jsem nasel kohoutek a kybl. "Sprcha neni", rezignoval. Strasne me bolela hlava, byl jsem udesne zpoceny, spinavy, unaveny a hladovy. Kdyby tam byla aspon ta sprcha, tak byval to nechutne ubytovani vzal. Ale dobre se stalo, ze tam nebyla. V kramku v sousedstvi jsem doplnil sily studenou Coca-colou a pokracoval jsem k centru. Nasel jsem supercisty hotel s pokojem za 400 - dvouluzak (jednoluzko bylo obsazene). Chlapik mi dal dokonce cisty vonavy a velky rucnik i mydlo. To se mi neskutecne hodilo. V mych brasnach byly dokonce dva, ale oba pomalu shnile (v tomhle vlhkem vedru se pradlo strasne spatne susi). Velmi rychle se do meho tela vratil zivot. Dal jsem si Big Mac menu v mistnim McDonaldu (nedelam si srandu, opravdu je i tady). Ja vim, jsem ostuda, mel bych spise poznavat mistni kuchyni. S touto myslenkou jsem dalsiho rana vstoupil do mistniho bufiku v pruchodu a dal jsem si neco jako veprovy rizek, ktery zrovna sundali z panve. K tomu nejake nudle ci co a zeleninovy salat. Moc jsem si pochutnal. Ze se mi po tace prochazi svab, jsem si nastesti vsimnul az po jidle a uspesne se mi podarilo papanicko udrzet v zaludku. V tomto meste je strasne moc svabu. Po setmeni na ulici musite koukat, kam slapete. V tom mem hotylku ale nastesti bylo vsechno sterilni, zadny svab tam nezavital. Nuze dale - behem dvou noci jsem nabral nove sily a vyrazil do vnitrozemi, na Chocolate hills. Ale nedojel jsem tam. Cestou me upoutalo navestidlo "Nuts Huts 750meters" (muzeme prelozit jako Orechove chatky). Tento podnik je i v knize Lonely planet a melo to byt neco pekneho i levneho. Pristupova cesta je priserna, skoro by bylo lepsi nest kolo v naruci. Kameny prach blato. Vede i hodne z kopce - smerem k rece. Cesta konci u schodu. U hodne moc schodu dolu. Dal tedy pesky po schodech dolu. Je jich opravdu velmi mnoho. V polovine schodiste je kancelar a taky restaurace a odpocivarna pro hosty. Volny pokoj maji - za 250 - super cena. Zatim nejlevnejsi. K bydleni se jde dale dolu, az k rece. Jsou to chatky na dlouhych nohach postavene cele z prirodnich materialu. Dokonce i schody jsou svazane z mohutnych bambusovych klad. Jak vypada okoli vam nebudu vysvetlovat, podivejte se na fotky. Jednoznacne nejhezci ubytko na Filipinach, co zatim znam. Rozhodl jsem se, ze toto misto bude moje zakladna na ostrove Bohol a odtud budu vyrazet na jednodenni vylety na kole bez bagaze. Prvni cesta vede vsak jen k blizkemu vodopadu. Musi se preplavat reka, pak kousek po cesticce a pak jeste kousek plavat - jen za roh (za skalu) a jste u vodopadu. Je to spis takovy mohutnejsi jez. Skakal jsem tam po kamenech jako zabicka a opet jsem se majznul do nohy, tentokrat do druhe. Na te prvni uz se mi konecne povedlo vytvorit suchy strup a ted zacina vsechno na novo s druhou nohu (vzpomente na to hrozne vlhko). Daval jsem pozor, abych neudelal stejnou chybu - neuklouznout na kluzkem povrchu (jako ne te klada, kterou jsem prelezal s kolem v naruci prchajic pred povodni). Jenze tady me prekvapila jina vec. Kamen byl suchy, ale kdyz jsem na nej slapl a prenesl veskerou svoji vahu, tak se rozhodl, ze odejde nekam jinam a odnesla to moje holen.

Nyni jsem tedy pobliz Nuts Huts (do mestecka s internetovou kavarnou je to asi 4km). Je to prima misto a sesli se tu fajn lidi - sami cestovatele. Dve Slovinky, Spanel, Australan, Nemci, kanadsky cernoch, Francouzi... Do reci jsem se dal se Spanelem a Australanem. A taky s majiteli podniku, coz je belgicky par - mili lide. Poradaji ruzne vylety, pujcuji motorky, lodicky i horska kola. Dnes se mnou ten Spanel na pujcenem kole vyrazil na vylet do Tarsier sanctuary. Je to takova mala zoo, kde chovaji minipoloopicky. Vylet se vydaril.

Chystam se na celodenni vylet konecne na ty Chocolate hills - je tam opravdu poradne stoupani a bude to tam a zpatky tak 80km, takze si dam pekne do tela.


Ps. Vite, kolik tech schodu u Nuts Huts skutecne je? Napocital jsem jich 279!

Vytvořil: libur   Zobrazeno: 516x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů