HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  makrousek  /  Na kole okolo ČR za 21 dní  / Na kole okolo ČR za 21 dní

Na kole okolo ČR za 21 dní

Česko

Vytvořeno: 04.10.2014
Autor: makrousek


1. Příprava

Myšlenku, že bych chtěl nějaký způsobem obkroužit Českou republiku už sem nosil v hlavě nějaký ten pátek. Když sem končil praxi ve Švýcarsku  a přemýšlel co budu dělat po zbytek prázdnin, projel mnou mráz a už sem objednával brašny na kolo. Přijel sem domů a začal sem se připravovat, protože za týden sem chtěl vyjet.  Najeto sem měl tenhle rok dvacet kilometrů a to ještě na Velikonoce po koledování. Jestli ještě chodíte koledovat (zklamali byste mě, kdyby ne), tak určitě víte, že čím poctivější jste, tím horší to je pro játra a my sme hodně poctivý. Tak sem si tedy udělal plán jak udělat mozol na zadku. První den sem jel jen tak volně, 30 km. Druhý den sem samozřejmě nemohl sednout na sedlo, takže volno. Třetí sem už šel na 50 km a ještě mi přišly brašny(koupil sem expediční nepromokavé od Sport arsenalu, zadní dva plus jednu na spacák a takovou tu kostku na přední řidítka), tak sem to musel otestovat a hned sem je napěchoval vodou naplněnýma petkama ,asi 15 litrů. Zjistil sem, že jsou opravdu nepromokavé, dokonce i druhým směrem, že z nich nic nevyteče, takže sem musel vylít vodu z prasklých flašek, které se mi vylily. Zadek stále pálil. Další den volno a pátý den sem to musel otestovat ještě víc a opět s narvanýma brašnama sem vyrazil na Poledník. Na to, že v tu dobu už mrzlo a čekal sem kdy začne padat sníh, tak sem se docela potil a začínal si představovat kolik kopců tu máme….Pak sem si dal ještě jeden den volna a jeden jízdy. Na zadku žádné patologické změny. Zadek jako děťátko. Dál sem si připravoval co si vezmu s sebou a kudy vlastně pojedu. Vytisknul sem si takovou mapičku dálkových cyklotras v ČR viz. http://www.ceskojede.cz/rubriky/dalkove-cyklotrasy-cr/ a ještě sem s sebou vzal autoatlas. Rozhodl sem se jet po cyklotrasách co nejblíže hranic. Co se týče další výbavy, tak náhradní duše, nějaký klíče, lepení, kleště, čelovku, pumpičku, duši, olej, pláštěnku, neprofukavou vestu, dvě trika, troje trenky, krátky a dlouhý dres, šusťáky a bundu šusťákouvou, ponožky, sandále, helmu, ručník, solární nabíječku, vařič, ovesný vločky, slivovici, jesenky, kukuřičnou kaši, ječnou kaši a pšeničnou….spacák, žďárák, plachtu, karimatku…..a další zbytečný věci….A ještě sem se rozhodl, že by ta cesta mohla mít vyšší cíl a tak za každý ujetý km sem chtěl darovat 1 kč na Dobrého anděla viz.https://www.youtube.com/watch?v=0ET_HreQJco&feature=youtu.be .

2. První dny a pár krizí

Všechno sem narval na kolo. A když sem to ještě obtěžkal dvěma petkami a dvěma lahvemi na pití, tak kolo mohlo mít tak 30 kg, včetně kola. Narazil helmu na hlavu a vyrazil směr Sušice. Kamarád tam má ve Volšovech sbírku traktorů, tak sem ho musel navštívit. Jen sem vyjel, tak mi zalil nádherný pocit svobody a síly, který střídal pocit bezmoci při vichru, který si se mnou házel zleva doprava nebo mě bušil do hrudi, jako by mi chtěl říct, ať se obrátím a vykašlu se na to dokud je čas. Marně. Myšlenka na to, že bych to vzdal nepřipadala v úvahu. Tak sem přejel pár kopečků a už sem byl u kamaráda, který mi vyprávěl o těch železných ořích a já se jen udivoval. Rozloučili sme se a já už mizel v prvním velkém slejváku a oblékal pláštěnku. Naštěstí netrval dlouho a už sem ji svlékal, protože už sem se pod ní začínal potit. Terén se začínal vlnit a kopcovatět. Cestou sem se kochal roubenými domy a dýchal vlhký lesní déšť, takový ten vlhký jehličovohoubovej. Přišlo první testování lýtek a nejlehčích převodů, kdy sem si v duchu říkal, že by se mi hodili ještě nějaký převody navíc. V kopci sem si musel zastavit. Dostavil se první nedostatek cukru a tři jablka ze stromu to spravila. Po tom co sem se vyškrábal do vesnice jménem Dolní Kochánov sem si říkal, proč se to tak jmenuje, když je to tak vysoko. Přišel ještě Horní Kochánov….No a pak už sem byl tak vyčerpanej, že sem jen šlapal a šlapal. Chtěl sem najít nějaký krásný místo na spaní. Začlo pršet, setmělo se, tak sem jen zaplul do lesa. První noc sem si dal plachtu. Připadalo mi to jako super nápad, do tý chvíli než v 1 ráno k dešti přidal obrovskej vichr. Tak sem aspoń otestoval nepromokavý žďárák (takovej nepropustnej pytel na spacák), nechtěl sem tahat stan kvůli váze. Ráno mi stále pršelo. Nic moc začátek. Zima a vlhko mi kousalo do prstů u ruky a ze sandálů ta voda ne a ne odtéct. No tak sem tak pokračoval až sem se zahřál na provozní teplotu a šlapal po lesní cestě co sem našel na mapě. Začínala se zhoršovat, kameny, potůčky ji podrývali a značky začali být nepřehledné. Někdy byly a někdy ne až sem přijel na takový rozcestníček, kde sem váhal kudy jet. Byly tam jen pěší trasy, to se mi nelíbilo, protože plán byl cyklotrasa. Tak sem pokračoval dál a našel sem tam nějakou značku cyklistikou starou, ale čert ví kam měla vést u tý mokrý louky….naivně sem jí projel a následoval rozbahněný sešup. Když člověk dlouho nevidí další značku, ale doufá že jí uvidí……To je peklo. Cesta byla každým metrem horší a horší. Kameny se kupily. Větve po nedávné těžbě, jakoby někdo věděl, že tam pojedu a říkal mi „Vrať se vole, akorát si nameleš držku!“. Ne, já to sjedu, není návratu! Cesta se zmenšila na polovinu. Kameny se o tu polovinu zvětšily. Potůček přes kameny a první držka. Jako na ledě. Až teď, jak sem zvedal to kolo, sem zjistil, jak je doopravdy těžký. Nasednu a ještě zkouším jet. Kláda přes cestu. Dostaňte takový kolo přes kládu, žádná sranda a pár nadávek to stálo. Naděje umírá poslední. Cesta se změnila na černou sjezdovku a křoví. Přelítnu přes řidítka. Prsty na rukou mi prokřupaly a začaly brnět. V myšlenkách už jen nadávám, kdo to značil a sváděl vinu na všechno….Začal sem tlačit zpátky. Sandále klouzali a každou chvíli sem se bezmocně zvedal z bahna. Kolo sem tlačil zleva, zprava, za sedačku, za řidítka, už sem nemohl. Jak rychle se člověk dostane do bahna a jak dlouho se z něho hrabe….Cestou nahoru sem si přiznal jak neuváženě sem se rozhodl a snažil se z toho ponaučit. Už sem se jen smál a vlastně sem byl rád, že ještě vůbec jedu. Nahoře sem se dal na modrou pěší. Zase sem musel tlačit, ale cesta byla přívětivější. Taky mi mohlo napadnout, že když jedu na můstky, tak to nejsou můstky přes řeku, ale skokanský můstky. 1235 metrů a pak náročný sjezd do Hojsovi stráže. Koupil sem chleba a smetanu a frčel dál, Nýrsko. Počasí bylo lepší a dokonce sem se i vysušil. Na chvíli vysvitlo sluníčko a já si v Hadravách rozprostřel všechny věci na parkovišti u autobusové zastávky. Lidé se mě ptali jestli něco prodávám :) Tak sem jel a jel až sem dojel k vlakovému nádraží a u jednoho bordelu (pár jich ještě při pohraničí) byl rozcestník. Jakoby ho ty holky přetočily a chtěly mě tam zdržet :) Tak sem se jich ptal na cestu, ale nevěděly. Pak jela jedna cyklistka a ta mi navedla, že prý je tam pila a tak ty značky tam sundaly, soukromí pozemek. Na rozcestí do Babylonu se se mnou rozloučila, že do kopce už se mnou dál nepojede. Opravdu se to začalo mírně zvedat. Asfaltka mi vedla po vrstevnici na rozcestník, který sem neměl potkat. K rozhledně. Za hoďku jako prd tam se. Cestou sem nabral bahnitou vodu, protože už mi došla, nechtěl sem jí pít, ale abych si dal aspoň svojí koupel. Tak sem se myl. To sem byl takhle minulý rok na Mikulovském vinobraní a s kamarádem sme se tam v kukuřici takhle myli a docela se to osvědčilo. No tak sem šlapal a šlapal. Les pouštěl míň a míň slunečních paprsků a přemáhal mě takovej ten pocit jak člověk kouká nahoru do kopce jestli už vidí skrze les na sluníčko, tam kde se ta hora láme a člověk už ví, že už nebude muset šlapat a všechna ta vynaložená síla mě odmění krásným západem slunce. Nic takového se nestalo. Za tmy sem přijel k rozcestníku, modrá pěší na Čerchov. Tak sem tlačil. Po tmě. Něco jako Můstky. Tlačím sedlo, řidítka, zleva, zprava…aspoň, že to bahno tam moc nebylo. Už sem měl takovou krizi, že sem ani tu čelovku nemohl vyndat. Když sem se dostal z lesa a viděl sem, že už sem nahoře. Už to dál nevedlo, už sem nemusel šlapat, už tam člověk prostě je a kouká na spící okolí. Západ sem nestihl, ale usínající červánkový kraj za to taky stál. Ustlal sem si pod stříškou restaurace na betoně a spokojeně usnul. Překvapil mi krásný východ slunce. Běhal sem jak malej kluk, hledal sem nejlepší místo, kde ho vidět. Skáču jak zajíc v orosené trávě, běžím pod les, nad les….všude mi překáží vzrostlé smrky…drápu se tam a tam…vidím jak si rozhledna nasadila růžový svetřík. Už vyjde. Vydrápal sem se na garáž a už sem na něj skoro dosáhnul a ono mě pohladilo po vlasech ,pak po tvářích až mi chytlo za ruce a já ho musel pustil a vydat se dál…Až nahoře, jsem zjistil, že nahoru vede silnice, z takových těch betonových panelů a já nemusel tlačit po pěší. Našel sem krásnou studánku, vylil bahno z flašek a jel dál. Cestou už mi asi po desátý spadla flaška z mýho upevňovacího systému a už sem byl pěkně naštvanej, člověk jak dlouho jede sám, tak ho začnou štvát drobnosti. Mušky do oka sou taky zrádný. Hlavně když je to ve vysoké rychlosti a na špatné cestě. No po Českém lese sem přijel do bohatého kraje. To znamená, že u silnice sem sbíral jablka, hrušky, švestky….narazil sem na takové malé žluté ovoce co všichni znají. Jen já ne. Mam takovej ten pocit, že všechno musím zkusit, tak cestou sem kousal snad do všech bobulí co kde rostli. Nicméně tohle byli špendlíky, mirabelky nebo tak nějak tomu říkají, moc dobré. Terén byl mírný a já šťastný. Cheb, Františkovi lázně (tam sem si napustil pramen Železnatý) a začal sem najíždět do Krušných hor. Cestou sem potkal spousty krásných vesnic, ale i spousty zbídačených. A tu sem přijel do vesnice Luby. Hned první pohled něco vyzařovali. A jak sem tak projížděl, zjistil sem, že se zde nachází spoustu výrobců smyčcových houslích. Tu cedule na toho pána tu na toho a tady celý dům…Lidé chodili po ulici, vše bylo takové živé a kulturní. Nápisy u obchodů, styl domů, vše bylo takové jaksi vyšňořené a působilo to hezky.Vyjelo se nahoru a pak po magistrále, která se občas vlnila (nebyl to takovej sekec jako Čerchov) a nikam sem moc nespěchal, tu krávy, tu pláně, tu zbytky jabloně připomínající opuštěné vesnice, které si vzal čas…Dojel sem do Horní Blatné a sháněl sem vodu. U jedné hospody mě oslovili dva cyklisti a kam, že to jedu a ukazovali na moje hadry, které sem zrovna sušil, protože sem si pral v řece věci. Tak mě pozvali na pivo. Vzali si na mě číslo a že mi prý budou psát jak mi to jede. Prej sem magor. Rovnou sem si i napustil v restauraci vodu a frčel dál na Boží Dar, Klínovec, Měděnec…

3. Porod a další porody

Až doteď sem si říkal, že mi něco zkoušelo a že nemůže být hůř. Spánek už začínal být horší. I spacák mokrý. Počasí se výrazně zhoršilo. Když říkám, že výrazně, tak to znamená, že i nepromokavá pláštěnka je promokavá. Začal sem pilovat můj styl jízdy tak, že sem jel oblečen tak, aby mi byla zima a nutilo mě to šlapat, abych se zahřál. Problém je, že se člověk do kopce potí a z kopce mrzne. Tak sem hledal různý kombinace, ale pak to nějak šlo, ale jen po ránu. To sem měl energii šlapat. Pak sem zase někam omylem sjel. Jo, vím kam. Hora Svaté Kateřiny. Původně sem to měl objet. Jenže sem omylem zase sjel někam dolů a protože sem nechtěl vyndat v tom slejváku atlas, tak sem si najel opět….a to člověku srazí morálku…špatná cesta, špatný počasí. Jak tak píšu, úplně sem zapomněl, že celou cestu bojuju se zadkem. Ten už mi bolel permanentně. Udělal sem si sedátko z ručníku, který sem si vhodně vytvaroval. Trochu to pomohlo. Takže do toho i ten zadek. A to pak je blbý. Jel sem do kopce. Už mi docházelo. To je takovej ten stav, kdy si člověk už nezpívá, začíná mít špatnou náladu, začíná špatně vidět značky, ale je naštvanej. Pak přišel stav kdy došlo. To sem přestal myslet, téměř vidět a každou chvíli sem měl spadnout z kola. Déšť zesílil, vítr zesílil. V tomhle stavu sem uviděl turistický přístřešek, kam sem vyskládal své věci a uvařil si kukuřičnou kaši k obědu a dal si slivovici. Normálně sem si vařil jen snídani a rituálně loka slivovice ráno. Ale teď mi byla zima, vyčerpanej a ještě sem musel jet. Nebylo na výběr. To je takovej hlad, že sem tam nasypal skořici, sůl. hrozinky a chutnalo to tak jako nikdy žádná kaše. To jak se najíte v tomhle stavu, tak tělo to jídlo vycucne do mrtě. Během chvilky máte pocit, že zase můžete objet celou zeměkouli. Jak sem seděl, celej byl mokrej a byla mi zima, tak sem si dal pár kliků, dřepů a vyjel dál. Pak se jelo relativně dobře. Dojel sem až k Děčínu a spal na jedné rozhledně jménem Sněžník. To jméno je oprávněné. Usínal sem s krásným výhledem do krajiny. V noci sem koukal na hvězdy a oni na mě dokud sem neusnul. Ale pak jakoby se dozvěděly nějakou špatnou zprávu a začaly brečet. Začala foukat mrazivá mlha.  Zakryl sem se do mokrého spacáku a žďáráku a snažil se všelijak zahřát, zadýchat, třít si rukou nohu, protože jak je známo třením vzniká teplo. Přemýšlel sem, jak vlastně poznám podchlazení. Takový to, jak se vždycky říká, že někoho někde našli a byl podchlazenej. Ruce necítím, nohy necítím. Srdce bije. Horní polovina těla docela teplá a nějak sem to přečkal do rána. Ráno sem na sebe dal všechno oblečení co sem měl, zatnul zuby a sjel dolu do Děčína. Tam už to docela šlo a podél řeky sem to svištěl směr Hřensko. Cestou sem závodil s jednou lodí. Jenže vždycky když sem jí ujel, tak sem pak trhal ovoce v úrodném polabí nebo sem se musel vyčůrat nebo sem musel ochutnat hlávku divokého chmele, který rostl všude. A tak na mě troubil a já mu zase mával. Pak sem musel přívozem na druhou stranu a tam už se najelo do Českého Švýcarska. Utíkal sem se podívat na Prašnou bránu a chtěl sem si tam i dát pivo. Ale bohužel čeští vychcánci, aby co nejvíce oškubali každého turistu, tak chtěli zaplatit vstup a pak sem mohl jít do restaurace, což sem už jen z principu odmítl a utíkal zpátky dolu. Dal si svůj oblíbený žitný chléb, zapil 33% smetanou a frčel dál. Mlha všude. Kopečky přede mnou mizeli kam sem se podíval….Nájezd do Lužických hor mi donutil slézt z kola. Zvládnul sem vyjet ledaccos, ale tohle sem prostě nedal. Cestou se střídaly různé typy staveb, většinou ovlivněné alpskou, bavorskou architekturou…..Hrázděné domy za Českým lesem, podstávkové domy zde. V hlavě mi utkvěla další vesnice Kytlice. Taková upravená vesnička, sklepy vytesané do měkkého pískovce, podstávkové domy. Lidé se tam snaží, aby to hezky vypadalo. Ale než sem dojel sem, tak sem opět viděl zanedbaná města, opuštěné domy, továrny….Nezajímavější je, jakmile se střídají kraje, tak většinou se hned u cedule najede na úplně jinou silnici :) Jakoby to byla úplně jiná zem….Nicméně ten den chcalo. Od rána do večera. Pořád. Začalo se stmívat a já do toho dupal a dupal jen, aby se mi podařilo najít nějaký přístřešek. Tak sem to došlapal až do vyčerpání totálního opět…Zajel sem k jednomu turistickému přístřešku, kam sem aspoň mohl dát věci…rychle se umyl, vyčistil zuby, nejdřív krémem pak až pastou. Ani sem neměl sílu jíst. V brutálním dešti sem rozložil karimatku, spacák a žďárák. A myšlenky na podchlazení mě opět dohonily. Opět sem třel rukou o nohu a snažil se zadýchat spacák. Už sem měl tolik vody ve spacáku, že sem se bál, abych se neutopil. Teprve teď sem začal pociťovat následky nevyspání. Nevrlost, nesoustředěnost, člověk dělá chyby. Už sem vstal v 5, protože bylo lepší vstát a zahřát se pohybem než ležet v tý vodě. Tak sem do toho šlápnul hned ráno. Jenže já debil jak byl unavenej, tak sem omylem jel až na hranice , takže sem si po ránu najel pěkně 30 km navíc….Morál už nebyl. Krize. Ale druhý den mělo být hezky. Nakonec mi brácha domluvil u kamarádů v Jizerkách přespání. Tak sem to přijmul. Místo toho, abych druhý den sušil a ztratil čas, tak sem přespal u těch kámošů. Ti se o mě moc hezky postarali. Všechno mi vysušili, napojili mě, bříško mi naplnili a ještě sem se vyspal v posteli. Než sem sem tam dojel, tak sem teda zase zkusil kopce Jizerských hor, který mě docela zaskočily a rozbolely mi koleno na tolik, že sem nevěděl jestli budu schopen pokračovat. Jen kdyby ta mlha mrznoucí nebyla, tak by to mohlo být lepší….

4. Blýskání na lepší časy

Druhý den sem je opustil. Vykoupán, vyprán a osušen. Jen koleno zlobilo. Tak sem takticky šlapal na druhý a ještě sem si vzal štulpny z fotbalu a natáh na kolena. Opět krása, ale jako debil sem si zase zajel omylem nějaký kilometry směrem na Harrachov. Plán sem měl je podjet. Tak sem se vrátil a frčel pod nima. Dojel sem do Jilemnice. Tam sem si koupil oblíbenou smetanu, no opravdu, pořád mi chutnala:) a u krámu sem tam uklidil odpadek u koše a viděla to nějaká paní a přinesla mi švestky :) moc hodná paní….to se jelo krásně, sluníčko svítilo, já si spálil ruce a xicht…dosvištil sem na Trutnov a do Adršpachu. Poslední lesní jahůdka se na mě smála pod svahem a pak sem po serpentýnách vyjel nahoru do Adršpašských skal. Našel si krásný příbytek (po předchozí špatné zkušenosti se spaním v několikadenním dešti, on žďárák je super, ale problém je, že když se po třech dnech nevysuší, tak prostě to vlhne a vlhne až má spacák 10kg a spíte ve vodě, tak sem se snažil hledat přístřešky) se slovákama a tak sme popili a pokecali. Už vím jak chutná dobrá borovička :) Druhý den sem vstal a celý den se jelo krásně. Pár menších kopečků, ale šlo to až se dojelo do Náchoda a odtamtaď to byla přímá palba do nebes. Orlické hory. Vyjelo se nahoru, ale dalo se to. Počasí přálo, ovoce okolo cesty, výhledy. Jednu paní sem upozornil ať nikam nejezdí s autem, že má píchlou pneumatiku, tak mi říkala, jak má neschopnýho manžela a tak :) Jel sem dál, kopečky byly nahoru a pak rychle dolů, nebylo to příjemné. Koleno bolelo pořád na hraně a šetřit ho šlo velice špatně. Ale bylo to lepší než v Jizerkách. Od Deštné opět krpál. Zadek stále bolel. Na to se prostě nedá zvyknout nebo sem hajsavka. Nevím. Prostě chvíli dupu ve stoje, chvíli ze sedla.  Bedřichovka zdolána. Pak se jelo podél Polska. Cestou si uvědomuji kolik sem viděl bunkrů, pomníčků na 1. i 2. světovou válku a dumám…respekt, váženost, pokora…..Neratovice, zničehonic, poutní kostel Pany Marie Nanebevzaté. Krásně opravený gotický kostel. Odpočinek. Studánka. Prohlídka. Hodní lidé. Paní co sem potkal, tak sem se jí vyptával, starají se o mentálně postižené, kteří byly zneužívání tím stylem, že na ně psali dluhy a tak. Oni se o ně starali. Kostel opravili. Tak malá obec a tak velká koncentrace dobrých lidí. Paní mluvila tiše. S pokorou, s klidem, mírem. Dojel sem až dalším bunkrům, kde sem si rozdělal přespání. Ráno mi čekala mlha a protože bylo dost nepřehledno, tak sem nasadil i čelovku a zadní blikačku. Cestou sem z farmy koupil dooost dobrý ovčí sýr a chléb. A hurá směr Jeseníky. Cesta byla sice pořád do kopce, ale nebylo to tak strašné. Hezké. Klidné. Podél železniční trati. Až do Jeseníků. Tam sem pošteloval přehazovačku, už mi začínalo trochu zlobit kolo a podél jednoho potůčku opět porod do kopce až do Rejvízu. Jen, abych upřesnil porod. To je když jedu na nejlehčí převod a musím dupat ze stoje a stejně bych to rychleji vytlačil pěšky. Nad Rejvízem sem potkal místního pána, co na mě pískal tak, že sem čuměl co to je sakra za ptáka v tom lese a málem sem se rozsekal. Tak mi vyprávěl o horské službě, kam mám jet a tak…Fajn pán. V důchodu a mydlil to tam pořád na silničce.  No ten den se sjelo dolů, pak kopeček a pak sem sjel až za Krnov, kde sem našel super spaní mezi hlavní silnicí a železniční tratí. Spánek nic moc, ale prostě už byla tma a když musíš, tak musíš. Ráno sem navštívil příbuzné u Opavy, tak mi poradili kudy jet a kafíčko sem dostal s koláčkem :) Příjemné. Pak už jen rovina. A jednu paní sem potkal. 80 let. Šla po cestě. Unavena životem, ale stále plna sil. Radila mi kudy jet. Prostě silná paní, ještě to nedokážu popsat. Ale zračilo se jí to v očích co vše zažila…Pak sem potkal týpka na kopečku, co mi upravoval představu o Ostravě a zdejších lidech. Vše se mění k lepšímu. Pokračoval sem směr Ostrava, Frýdek Místek aááááž do Ostravice. Jelo se suprově. Rovina všech rovin. Už sem rozděloval různý terény. Nakloněná rovina – to se šlape samo. Zakloněná rovina – šlape se samo, ale už se člověk zapotí. Zvlněný terén – zlehka nahoru a dolů. Zvlněný terén s předním náserem – bomby nahoru, ale pak se jede na hřebeni. A pak už je jen předozadní náser, to člověk vyplivne duši do kopce, pak se jí snaží chytit z kopce, ale už ví, že jí zase bude plivat do dalšího kopce a to pak nasere. Takový sou Beskydy. Přespal sem v Ostravici, kde sem dal pár piv s jedním párem, který mi doporučil Lysou horu a Radhošť. Nooooo. Ráno teda sem jel na Lysou horu. Jenom než sem jí objel, tak to byl krpál opět jednajedna a pak sem i tlačil. Sjel sem zase dolů jako kretén a pak 8 km nahoru. Do oběda krásná práce. Cestou mi i povzbuzovali, pár lidí sem i předjel. Nahoře krásné výhledy, ale milion lidí. Takže sem dal jedno rychlý, svůj denní chléb a rozhodl sem se vrátit přímočaře po modré pěší do Ostravice. No, považuji to za třetí nejhorší rozhodnutí co sem udělal za svou cestu. To byla skála, ne cesta. Takže sem vyjel a jeden pán mi začal říkat, jak si tam někdo minule rozbil lebku, tak sem radši slez a dva kilometry korigoval své kolo. Lidé na mě divně koukali, tak sem se na všechny sebevědomě smál :) No a pak se jelo dolů a nahorů a mířil sem na Pustevny. Cestou sem si jen pročítal o partizánech co se zde ukrývali. Na Pustevny sem přijel už trochu znaven, ale byl sem rád, protože opět nebyly značky a jel sem s nejistotou po lyžařských trasách. Na Radhošť už to byl odpočinek. Dal sem si pivo v hotelu, tam sem potkal týpka co dělal číšníka ve Vimperku, tak mi říkal s kým měl pletky a jak se mu líbilo :)Radegasta sem nemohl vynechat a dali sme si selfííííčko :) Cestou ke kapli Cyrila a Metoděje, sem potkal týpky v karavanu co jezdí soutěžit v navazování kontaktu přes rádio :) Vůbec nevim, že taková soutěž existuje, nicméně sme pokecali, zrovna balili a jeli domů, tak snad vyhráli. U kapličky sem se pod okapem rozhodl spát. Kaple je krásná. Dřevěné došky, stejně tak obložená dřevem, dříve byla kamenná. Západ Slunce měl krásnou hřejivou barvu. Ráno sem se probudil s mýma novýma kámošema, který sem vezl asi už od Šumavy. Pár pavouků a škvoři. Do ucha nelezou ale do báglu jo. Pak sem měl problém, že podemnou nacházeli úkryt slimáci. No a problém je, že já se rád otáčim když spim. Takře ráno klucí byli trochu do všech stran. To ráno bylo jedno z nejhezčích. I pár cviků z jogy si to mé tělo zasloužilo. Sjel sem po sjezdovce do Rožnova. Nakoupil zásoby a jel se podívat do Skanzenu. Znám to ze školy, protože sme se o tom učili :)Mile mě to překvapilo. Šel sem do živé vesničky. Tam sem procházel roubené domy, prohlížel nářadí, mlýny, kočáry a zvířata. V jedné místnosti byla moc milá paní a představovala mi situaci ze svatby. Dříve byl svatební dar jídlo, žádný kraviny jak dnes. Sedláci třeba jedli pohankový chléb (pohanka prý byla dovezena s nájezdy mongolů, říkala taky) s povidly a mlékem. A místo kosmetiky si jen mázla z mléka smetany trošku na prst a rozmazala :) Ta byla krásná i v 80 :) Nekecám. A jak byli vynalézaví, měli takovou lavici u stolu s opěrátkem a to opěrátko se dalo jen přehoupnout a dalo se rázem sedět na druhou stranu, kde se tančilo. Vřele sem se rozloučil. Vřele to je takové to, jak chytnete ruku oběma dlaněmi, vzájemně a hřejivě se usmějete. To sem zažil naposled v Indonésii, kdy mi holčička chytla hřbet dlaně a přitiskla na ní její tvář. Pokračoval sem dál. Kopečky nahoru, dolů, nahoru, už sem byl opravdu unaven. Ve Vizovicích mi prasklo lanko na přehazovačku. Samozřejmě, že sem ho neměl a musel sem do servisu, ale vše se vyřešilo nečekaně rychle a jel sem dál. Najelo se do Bílých Karpat a naivně sem si myslel, že terén bude jiný. Začali se stahovat mračna. Kopce. Údolí. A tak celý den. Sjel sem do Starého Hrozenkova a jel sem do vesničky jménem Vyškovec. Tak sem tak mírně stoupal a říkal si, že to je už docela příjemné. Začalo foukat. Listy všech barev začali kolem mne létat. Tu zelený, tu rudý jako krev, tu hnědý jako srnka  a tu žlutý. Hrom. První velké kapky začali bubnovat do stromoví, které se klenulo nad silnicí a nade mnou. Pozoroval sem mraky a poslouchal hromy. Přijel sem do Vyškovce. To foukalo a nevěstilo to nic dobrého. Přečetl sem si tabuli o místní lidové architektuře, která patří do místní mnohokráte zmiňované oblasti Kopanic. Vyškovec. Převod jednajedna a dupu. Boj. Za mnou jede auto. V duchu kleju. Nechci sesednout. Ani do sedla. Předjíždí mě a jede si pohodlně nahoru. Hromy sílí. Blesky třaskají nad kopci. Vidím provazy deště tak půl kilometru ve svahu. U cesty přístřešek pro auto. Neptám se a zastavuji. Nikde nikdo. Uvidím. Najím se, odpočinu a vyrazím. Spustil se prudký slejvák a děkoval sem tomu, kdo ten přístřešek postavil. Přestalo pršet a zase dupu jednajedna převod. To samý auto za mnou. Sklon silnice byl tak velký, že podhrabuji s kolem na mokrém asfaltu. Auto také podhráblo, ale předjelo mě. Na řidiče sem se jen zoufale usmál. Ten zastavil za pár metrů a otočil auto. Pomatenec. Dupu nahoru. „Kterej idiot mohl postavit tuhle silnici! Zlatý serpentýny. Kde sou teď, když sem v tom kopci. Lidovou architekturu si zrovna teď někam strčte! Jak se má člověk kochat když má pocit, že se každou chvíli zhroutí k zemi!“ Tohle byla slušná verze toho co sem si myslel a jak sem řval na kopce. To auto co už sem několikrát v tom samým kopci viděl už mě zase předjíždělo. Zoufale sem je ze slušnosti pozdravil a lítost se jich zhostila a zeptali se mě, jestli nechci koupit pivo. Odvětil sem, že jo :) Tak sem dojel na kopeček a oni se po chvíli vrátili a následoval sem je do pěkné chaloupky, která se nacházela ve svahu. Po blescích a hromech přišlo krásné uklidnění. Jako by někdo říkal, to si zasloužíš. Laura a její kamarád Petr. Přece jenom někdo ocení krásu studánky a přírody. Nabídli mi jídlo, pití a nakonec i spánek. Díky! Ten den sem to potřeboval. Doufám, že se Vám daří krásně.

5. Zase chčije

Další den se jelo jako po másle, jen počasí stále zlobilo. Nezlobilo, prostě zase začlo chcááááát! Prostě sem jel a pořád pršelo. Celý den. Až sem dojel za Hodonín a k večeru sem hledal něco na spaní a protože kde sou všude baráky, ploty, blbě se hledá. Ptal sem se jednoho pána kam vede jedna cesta a tak sme se zakecali až mi nabídl přístřešek. Krásná noc. Ráno ale opět déšť, ale aspoň spaní suché. Protože bylo škaredě, vrátil sem se do Hodonína a strávil dopoledne v muzeu T.G.M. . Pak sem jel dál a dojel před Mikulov do jedné vesnice, kde sem takticky našel hospodu s přístřeškem u hřiště, dal pár piv a mohl přespat :) Potkal sem, už nevím jak se jmenoval, ale pil trošku víc alkohol, prý byl ve Vimperku a neměl rád čechy. Striktně rozděloval čechy a moravany. Čechům říkal švédi :D Takže ti zasraní švédi jezdí nakupovat víno na moravu a pak to prodávaj ve Švédsku za tolik a tolik. Sranda s ním byla. Na vojně byl ve Vimperku a tak….Byl to průserář, ale i přesto všechno to byl dobrej chlap, nebyl zlej. Ráno sem za dešťě vyrazil do Mikulova. Vinobraní. Těšil sem se jako kluk, lístek sem si koupil, vítěze vín z minulých ročníků sem si vypsal a ani jeden kamarád nepřijel. Prognoza deště na další dny. Mělo to tak zřejmě být, tak sem si dal jen bagetku na náměstí, potkal dvě holčiny, jedna vyprávěla, já vyprávěl a tak…sranda :) Jel sem dál. Směr NP Podyjí. Cestou sem potkal jednoho vinaře u silnice, zrovna tam dával ceduli, že má burčák, tak sem si vzal ten hroznový cukr na cestu :) Pán byl dokonce na Šumavě u mých kamarádů na penzionu, jak je ten svět malý. Jelo se na to docela dobře, ani obědvat sem nemusel, ale žáha z toho pálí jako čert. Cestou sem míjel vinice, všudypřítomné dělové rány, různé zvukové systémy, které napodobovali dravce , bez toho by zřejmě víno padlo za oběť špačkům. Míjel sem i smutná pole slunečnic. Ty se krčily v černých hávech, jakoby šli na pohřeb. Dojel sem až do Podyjí, sjel k Dyji a zase nahoru. Krásné vinice, Znovín myslím, že to byl. Mají tam i stánek s vínem, tak sem si sklenku dal a pokračoval dál. Musel sem najít přístřešek a už sem byl trošku chytřejší a prostudoval sem mapu a měl sem jich už pár předem vytipovaných. Horší je, že občas je to jen jakási lavice a občas to je luxusní krytý polodům. A ten sem našel. Takovou radost sem měl. A spal sem jako děťátko v plenkách. V suchu.

6. Zlom a domov

I přestože pršelo, sem našel jakýsi klid a jelo se mi dobře. Už sem se totiž blížil na západ. Domů. Člověk si pořád hlídá kam tak nějak jede…Na jakou světovou sranu. Cedule Jihočeský kraj mi rozjásala. Zase sem si začal zpívat. Koleno už nebolelo. Jen sem jel zase na krev. Zase další přístřešek sem našel. Vše vychází. Pořád prší. Ráno sem vyrazil, doplnil zásoby a mířil do Novohradských hor. Přišel kopec na Dobrou Vodu. Ten byl. Ještě, že tam ta dobrá voda byla. Pak sem ještě vyjel nahoru a pak se jel vlnitý terén. Novohradské hory mi také mile překvapily. Pláně. Krávy. Rybníky. Jen to počasí zase…….Ten den už sem opravdu cítil, že kolo začíná mít větší problémy než já. Stejně sme to hnal jako vítr a dojel k jezu pod Vyšším Brodem. Zase silnice a žezniční trať, ale byl sem hotovej. Prvně sem se ani nemyl a šel spát. Ráno sem měl naplánováno jet k tetě do Zbytin a tak sem věděl, že už sem skoro doma. Stezka kolem Lipna, už sem se opravdu jen kochal, pomaličku, polehoučku sem si to jel. Řetěz u kola se mnou souhlasil. Původně sem chtěl jet přímo přes Boletice, ale vzhledem k cvičení, které tam vojáci mají přes týden a může se tam jen o víkendech, sem jel jen okrajově. Do Arnoštova. Dejme tomu, že sem byl navštívit tetu. Já se prostě v těch příbuzných moc nevyznám a všichni sou strejda nebo teta :) Jakoby na tom záleželo jestli to je sestřenice bratránce z tátovou strany. Stavil sem se na chalupě, kouknul jak se vše mění okolo, ale je to tam stále krásné a sjel za tetou a strejdou(to je opravdu teta a strejda) a tam mi pohostili. Ještě, že je máme ty příbuzné. Ale tady už sem doma. Už si jedu jako král na koni. Usmívám se na své poddané :) Poslední den už jedu jen tak, ne lehko. Všechno jídlo snědené, voda vypitá. Lehký jako pták. A domov. Zpátky doma.

7. Závěr a ponaučení

Ujeto do 2000 km. Tacháč se rozbil. Kolena mě bolí ještě týden po tom co sem dojel. Daroval sem 2000 kč na Dobrého Anděla. Chyby v textu mi vůbec netrápí. Čechy sou krásné. Sme boháči. Češi sou dobří lidé, jen bych zakázal koukat na televizi. Lidi z toho prostě magoří. Zjistil sem svoje limity i svůj potenciál. Poznal sem více rodnou krajinu. Doufám, že se naše krásná příroda bude ochraňovat i nadále. Žitný chléb a smetana je prostě dobrá kombinace. Nepromokavá pláštěnka prostě neexistuje. I sandále můžou zasmrádnout tak, že se stydíte jít do hospody. Voda ze studánky je jako to nejlepší víno co sem kdy pil. Neholit se je sranda. Už dopíjím láhev vína, takže jdu spát. Děkuji Všem co mi věřili i Těm co ne, Těm co mi jakkoliv pomohli i Těm co ne a doufám, že se taky občas zamyslíte nad tím kde žijete a jak žijete. Žijte. A Ti co to dočetli až sem, tak děkuji ještě jednou a prémiové video pro Vás. https://www.youtube.com/watch?v=XEoEWXwZEq0

Vytvořil: makrousek   Zobrazeno: 771x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů