DVĚ RODINY, JEDEN KOLCHOZ

Afghánistán

Otec byl nejen místním ředitelem ČSA, ale i velkoryse tolerovaným vedoucím našich obou společně žijících rodin. Všechny jejich členy vmanévroval do jedné společné rodinné buňky, kterou nazval „kolchoz“. Společně se nakupovalo, vařilo, jezdilo na výlety, do kina; narozeniny, svátky a vánoční oslavy probíhaly v jednom velkém rodinném kruhu. Časem nás i ostatní Čechoslováci, nebo dokonce i přátelé jedné či druhé rodiny ze všech koutů světa, a následovně Nazar, Amon a Zamin, považovali zřejmě za jednu velkou rodinu. Doktor „strejda“ Honza býval často zaneprázdněn náročnými lékařskými povinnostmi mimo domov - pacienti prostě nebyli nemocní jen v době jeho ordinačních hodin – a tak si otec mohl hrát tak trochu na pašu a správce harému ve složení : Anna, Vilma, Marcela, Maruška a Zuzka. Pod svá křídla vzal tedy s naprostou samozřejmostí i tetu Vilmu a Marušku, ať se jim to líbilo nebo ne. Neustále si je dobíral a škádlil je – líbilo se mu, že Maruška se zlobí a teta Vilma se červená. Vzal si na mušku hlavně jejich nezvyklou a tak trochu zvláštní výslovnost; Holoubkovi totiž přijeli do Kábulu z Karviné, což prozrazoval jejich roztomilý měkký a zpěvavý přízvuk a občas nějaké to „kratke slovičko“. Vilma a Maruška mluvily krásně „po našimu“; řečí sice českou, ale s polským a ostravským nádechem, o některých výrazech jsme neměli jakožto správní omezení Pražáci ani ponětí. Nejvíce jsme milovali slova jako „miňistr“, „kaňistr“, „Afghaňistan“ a „uňiverzální“; otec tetu Vilmu neustále mučil, když chtěl, aby ta slova vyslovovala a on se pak rozplýval nad tím, „jak krááásně to znííí… !Vilmo – přišel k nám pan miňistr Afghaňistanu a přinesl nám kaňistr“, provokoval a provokoval.

 Vilma působila v této zemi jako andělské zjevení, a to nejen pro místní obyvatele, snědé a černovlasé, ale i pro mnoho Evropanů a Američanů, kteří se s nimi stýkali. Představte si prostě Marilyn Monroe v něžném dívčím vydání, která je navíc duší i povoláním zdravotní sestra. Skromná, tichá, vlídná a usměvavá, samozřejmě ji všichni milovali. Ovšem vzhledem k tomu, že ji vlastnil charizmatický doktor a střežil dominantní zástupce ČSA, neměl nikdo z mužů šanci dát jí svůj obdiv najevo. A že by jich bylo!

 Teta Vilma se však stala snadnou kořistí mé sestry Zuzky, mnou a Maruškou odstrkované a přehlížené malé holčičky. Přilepila a pověsila se na ni a stala se takovým jejím věrným a milujícím klíštětem, visícím pevně tu na noze, tu na krku. Vilma ve všem malé přísavce vyhověla, a Maruška to velkoryse tolerovala. „Jen jí nechte, vždyť je malá, mně nevadí, když na mě sedí, když na mě visí, když jí mám už tři hodiny na klíně a trnou mi nohy… “, omlouvala jí velkoryse teta Vilma a myslela to doopravdy. Když Zuzka ale začala žadonit: “Teto, prosím tě, vyroď nám ještě nějaký dítě, ať si mám s kým hrát!“, tak už se to její dcerce Marušce příliš nepozdávalo. Večer jsme spolu mívaly na toto téma vážné debaty a do noci diskutovaly o tom, jestli by to tetě Vilmě její manžel strejda Honza vůbec dovolil; a vzhledem k tomu, že jsme matně tušily, co by tomu předcházelo, jsme se uklidnily a shodly se na tom, že další potomek nehrozí.

 Své rodiče jsme měly se Zuzkou rády, ale připadali nám ve srovnání s rodiči Marušky naprosto nudní a nezajímaví. Tetu Vilmu jsme obě dvě Marušce záviděly, ale strejdu Honzu jsme navíc ještě obdivovaly, a to z mnoha důvodů. Nemluvil sice „po našimu“, pocházel totiž z Kolína, ale uměl spoustu cizích jazyků a ty, které neuměl, dokázal naprosto přesvědčivě imitovat – snad by dokázal ukecat i rodilého mluvčího z Havaje, Eskymáka z Grónska nebo domorodce hovořící svahilštinou. Byl skvělý muzikant – původně se prý rozhodoval mezi dráhou profesionálního hudebníka a lékaře jen těžko, ale pak si řekl, že hudbu může dělat dobře i jako amatér, ovšem doktořinu bez titulu v žádném případě… Byl to navíc herecký talent, skvělý a zábavný společník, byl to živel – jeho humor byl jedinečný, někdy sice trochu hřmotný a příliš bujarý a často těžko stravitelný pro některé úzkoprsé socialistické panáky, kteří tu mezi našimi lidmi také byli. Měl rád dobré jídlo a pití, pravdu říkal bez obalu a přímo do očí. Když se diskutovalo s cizinci ze „Západu“ nebo „Východu“, nic se nedělo. Když to ale bylo s některými soudruhy z rodné vlasti, hrozil malér.

 „Zítra jedeme domů“, loučila se s naší rodinou teta Vilma se slzami v očích po nějakém extempore se soudružkou velvyslancovou, nebo jiným zasloužilým vyslancem naší socialistické vlasti, který dohlížel na morálku a abstinenci svých oveček v celém Afghánistánu. „Vždyť jsem tak moc neřek´, jenom jsem chtěl, ať zazpívá papežskou hymnu a pak Internacionálu, když je tak chytrej…  a taky když neumí ani pořádně pít! A ať vidí, že já se nebojím ničeho, když on se bojí všeho! Neboj, Vilma, vždyť on ještě rád přijde, až ho bude něco bolet… “ A to byla pravda, která se týkala jak Sovětů tak Němců – strejda Honza byl skvělý a obětavý doktor, který zvládal veškeré lékařské úkony ve všech oborech, nejen jako praktický lékař internista. „Bolí tě zub, soudruhu… píchá tě žlučník, Helmute… teď jsem ti dobrý, co!“

 Srdcem a duší muzikant, přivezl si s sebou do Kábulu harmoniku – vlastně „harmoňiku“, jak říkala teta Vilma. Byla krásná – ozdobená červenou perletí, na jedné straně klávesy, po kterých jeho prsty lítaly jako o závod a na protější straně spousta knoflíků, po kterých lítaly prsty snad ještě rychleji. Přivézt takové zavazadlo, to nebylo jen tak a bylo to samozřejmě na úkor jiných – pro doktora ovšem nepodstatných a zbytečných věcí.

„Oblečení a boty si můžu v Kábulu koupit, ale harmoniku ne!“ a bylo rozhodnuto. Přestože si cestující nesměli vézt zavazadla těžší než 2O kilogramů, tak harmonika, noty, knihy, slovníky a gramofonové desky byly nepostradatelné a důležitější, nežli nějaké pyžamo… Vilma s Maruškou se trošku uskrovnily a do Kábulu se letělo na dva roky vlastně se vším, co bylo k životu potřeba. Prostě hlavně s tou duchovní potravou.

 Strejda Honza hrál na harmoniku skoro denně – vždy k radosti celého „kolchozu“. Naštěstí moji rodiče hudbu taky milovali, a tak pro potěchu mého táty, rodilého Pražáka, hrál české lidovky a staropražské popěvky; slovenské národní i sprostonárodní pro moji mámu, která při jejich poslechu viditelně ožila, i když dělala, že leccos neslyší… Pro svou ženu vyhrával doktor polské písničky, které znala z dětství – pocházela z Horní Suché, takže polština byla jejím rodným jazykem a uměla spoustu písniček.

 Mě ovšem strejda Honza často rozčiloval tím, že za mnou chodil s harmonikou a hrál mi podivné zběsilé melodie, trylky a nelibozvučné harmonie, které mě přiváděly k šílenství. Čím více jsem zlost projevovala – utíkala jsem před ním po schodišti nahoru i dolů, zacpávala si uši, dávala si na hlavu polštář a zamykala se do koupelny, tím radostněji a hlasitěji strejda hrál.

„Fuj, co je to za příšernou hudbu?“, ječela jsem. Strejda s bohorovným klidem a sladkým, vemlouvavým hlasem zatrylkoval o dvě oktávy výš a trpělivě vysvětloval: “To je jazz, Marcelko, jazz, nejkrásnější hudba na světě! Tuhle skladbu jsem hrál na Klimkovickém Jam-session s naším nejlepším jazzmanem Karlem Velebným. Hezky poslouchej, začne se ti to líbit a nic jiného už nebudeš chtít poslouchat, hned jsem to na tobě poznal, přece ti nebudu hrát nějaké polky a valčíky… !“ Čím víc jsem se vztekala, tím avantgardnější skladby jsem musela vyslechnout.

 Kdybych tak byla bývala tušila, že si vezmu za manžela jazzového hudebníka a výcvik z dětských let mi přijde značně vhod, nežli se naučím jazz opravdu poslouchat a najít v něm zalíbení… ovšem často jsem mohla před tehdy budoucím manželem machrovat – „Tohle znám, to jsem poslouchala už jako dítě… “

 Podvědomě jsme tedy díky svérázné hudební výchově získaly široký přehled o hudbě a písničkách téměř celého světa – strejda Honza hrál a k tomu zpíval polsky, rusky, anglicky, francouzsky i německy, svahilsky a zřejmě i turecky.

 Když byl u nás poprvé na návštěvě zástupce Aeroflotu, zahrál mu na „garmošku“, a k tomu procítěně zazpíval tolik krásných ruských písní, že ten z toho byl úplně paf. Sám ani mnohé z nich neznal, takový byl doktor „moloděc“. Zazněli „Burlaci na Volze“, Širokááááá straná majá rodnájáááá“, sovětská hymna a zadumané „Podmoskevské večery“; po pár vodkách „Smělo tovaryšči v nógu“ a oblíbená píseň mého otce, který statečně doprovázel druhým či třetím hlasem - „Oči černé“… chlapi se cítili dotčeni, když jim matka řekla, že řvou a hulákají – oni si mysleli, že krásně zpívají, přinejmenším jako Alexandrovci.

Trio ve složení doktor Jan Holoubek, zástupce ČSA Karel Dušek a reprezentant Aeroflotu Nikita Marenin, vydatně posíleno alkoholickými nápoji, se už nikdy nechtělo odloučit, rozloučit, a být od sebe odděleno. Tak bylo založeno nerozborné a opravdové přátelství, ve kterém politika a mindráky neměly místo – to tu bylo jen pro zpěv, širokou náruč, vodku, a případnou spolupráci ČSA a Aeroflotu ohledně letenek .

 Nikita Marenin se nám dětem strašně líbil, vypadal totiž úplně jako tehdejší přední sovětský soudruh jménem Nikita Chruščov – tlustý, kulaťoučký, plešatý, šibalská očka, široký úsměv. Samozřejmě, že jsme neměly ani zdání o tom, kdo to je nějaký Nikita Chruščov, ale objevily jsme časopis Time, na jehož titulní straně – světe div se – se usmíval náš starý dobrý známý Marenin! Místo Marenin tu sice píšou nějaké jiné jméno, ale to je fuk, hlavně že je tu jméno Nikita a věrná podobenka usměvavého strejdy ze Sovětského svazu. Zástupce Aeroflotu u nás ovšem tímto nesmírně stoupl v ceně. Chlubila jsem se mu, že už umím číst azbukou a on trpělivě poslouchal :“eto mama, eto papa, zdravstvujtě rebjata… “ Za odměnu a v dobrém rozmaru po otcově tradičním uvítacím ceremoniálu „do jedné nohy, Nikito, a teď pěkně do druhé, taky whisky – nejenom ta vaše vodka je dobré pití!“ měl pro nás, děti konkurenční letecké společnosti ČSA tenhle Nikita Marenin jedinečný bonus : “ Ja vam sdělaju věrtaljot Aeroflota!“ A než se Zuzka nadála, vyzdvihl ji nad hlavu, bříškem ji položil na holou lebku, lesklou potem a roztočil ji jako vrtuli vrtulníku. Moc se jí to líbilo a my velké holky jsme jí záviděly, ale na vrtuli už jsme byly příliš velké. Ale věřily jsme, že Aeroflot v čele s Mareninem je ta nejlepší a nejzábavnější letecká společnost na celém světě. Tak jsme mu jako poděkování zazpívaly poslední hit z hudební výchovy, který jsme si pamatovaly z Československa – „Komandir, geroj geroj Čapajev,

 Byl vsjo vremja vperedi… “

… a strejda Honza se hned přidal s harmonikou, že nás naučí lepší, tu správnou verzi; ta se týkala pouze posledního verše a to záměny několika písmen ve slově „v pěredi“. Bohužel jsme to směly zpívat jen s ním a jeho harmonikou, jinak by nás prý už základům ruského jazyka neučil. A to by byla škoda, protože jsme záhy zjistily, že ruština je celkem užitečná…