HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  travelosers  /  Česká republika  / Jak jsem se nadchnul pro cestování

Jak jsem se nadchnul pro cestování

Česko

Vytvořeno: 25.02.2014


V uplynulém roce jsem se vydal na cestu, která změnila můj život. Aniž bych to dopředu plánoval, strávil jsem rok v Austrálii a pár měsíců v jihovýchodní Asii, potkal úžasné lidi, zažil neskutečné věci a přijel jsem domů jako jiný člověk. Ale jak a proč to všechno začalo? Poznejte se mnou, co mě k tomu vlastně vedlo.

Odmalička jsem měl sen, přišel ale jen čas od času – podvědomě. Cítil jsem ho někde uvnitř v srdci, ale navenek jsem ho nedokázal popsat slovy. V dětství jsme často jezdili s rodinou v obytném karavanu po Čechách i Evropě. Někdy na dovolenou, někdy i pracovně. I jako dítě jsem viděl spoustu různých míst a různých lidí.

Během krátké dovolené nebo i jen obyčejné cesty na druhou stranu republiky jsem zažil zajímavé příběhy, které jsem jindy nezažil za celý měsíc a díky tomu mě i utkvěly v paměti. Díky těmto cestám jsem pocítil únik od stereotypu, který byl jindy jen výsledkem spontánnosti.

Např. ve tři ráno mi kamarád Aleš volá: “Nazdar Vojto, jedem na vejlet do Brna a zpět?”. Ani mě nezajímalo, proč tam jede, ale odpověděl jsem mu: ”Tak jo!” Spousta lidí by se možná zeptala, proboha proč a ještě k tomu ve tři ráno? Já jsem ale v tu chvíli neviděl jediný důvod, proč bych neměl jet. Samozřejmě, že když jsem přijel v devět ráno zpět, byl jsem nevyspalý a unavený. Ale jinak. Tak nějak spokojeně, že člověk zase zažil nějakou hovadinu.

Jindy mi Aleš zavolal: “Pozítří odjíždíme do Itálie, že jo?!” Říkám: “No to je krásnej plán, až na to ALE. Nemůžu, mám práce nad hlavu a vypadnout na čtrnáct dní z práce, by mě šéf asi zabil.” Tak dlouho mě přemlouval, a tak dlouho jsem mu vysvětloval důvody, proč to fakt nejde, až mě to nakonec začlo vrtat hlavou. Zkusil jsem druhý den jít s nulovou nadějí do práce a říci provokativně svému nadřízenému: “Šéfe, jedu na dva týdny do Itálie. Mě dáte dovolenou, že jo?” A odpověď byla stručná a výstižná, ale – opravdu nečekaná: “Běž už třeba do prdele”. Následujícího dne jsem se už opaloval u moře. Cítil jsem nadšení, že člověk unikl od zajetého systému.

Poznal jsem, že některé překážky jsou jen imaginární
a že si je často vytváříme jen ve své mysli.

Během své práce v televizní produkci jsme často s kolegyní přemýšleli, jaké by to bylo super být součástí štábu, který natáčí cestopisné dokumenty po světě, někde v exotických zemích. Věděl jsem, že Evropa je jiná než Česko, ale prostředí je dost podobné. Tušil jsem, že v divočině se člověk dostane do úplně jiného světa.

To byly první nevědomé náznaky toho, že cestování by se mohlo stát mým obrovským koníčkem. Stále jsem si to ale nedokázal utříbit, a aniž bych si to stále uvědomoval, už jsem dávno cítil, čím mě to naplňovalo. Jedna věc mi však stále chyběla. Nikdy mě totiž nenapadlo sám od sebe vymyslet a naplánovat nějakou cestu. Vždy jsem naopak potřeboval nějaký vnější impuls, který by mě odtrhl od každodenního života.

Často jsem přemýšlel o vizi, která by měla vést k mému vysněnému životu, a nenapadlo mě nic lepšího než vydělat spoustu peněz – snad abych se zajistil na stáří a pak třeba někdy časem cestoval. Měl jsem malé domácí zvukové studio a připravoval jsem se zahájit druhý byznys – chtěl jsem vybudovat malou výrobní halu.

Jednoho dne se však ke mě dostala jako blesk z nebe zpráva o úmrtí mého dobrého kamaráda Pepíka. To mě velmi zasáhlo, hlavně kvůli tomu, že měl opravdu krátký život.

Tyhle pocity mě však přivedly na jednu důležitou myšlenku – prožít každý den tak, jako by byl náš poslední. Nikdy vlastně netušíme, co se nám může přihodit. A bylo by škoda neprožít to, co bychom si opravdu přáli.

Od té doby věci nabraly rychlý spád. Pepíkova a moje společná kamarádka Kýťa se vrátila z cest v Irsku a poslední týdny mě napínala, že mi musí něco úžasného sdělit. Nevěděl jsem, co je to “něco úžasného”, čekal jsem prostě zas nějakou kravinu. Když jsme se konečně po několika letech setkali, říká mi: “Za dva měsíce odlétám do Austrálie!” a ze srandy na mě: “Chceš jet se mnou?”.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na Alešovu cestu do Brna a nenapadlo mě říct nic blbějšího než “Tak jo.”

No a takhle to vlastně všechno vzniklo. Nebylo potřeba nad ničím složitě přemýšlet. Ještě, že jsem netušil, co vše to bude obnášet. Myslím, že jinak by to skončilo jen u toho “Tak jo.”

Tohle byl přesně ten impuls. To bylo přesně to co jsem chtěl, jen jsem čekal, až se mi to někdo ráčí říct.

Kýťa mi samozřejmě nevěřila ani kulový
a já jsem jí to kulový chtěl splnit.

Nechtěl jsem být jeden z těch dalších sto lidí, co jí řeklo: “To je super plán. To bych si taky přál, do toho jdu taky”, ale pak pro to neudělali ani ň.

Mě to prostě totálně nadchlo. Byla to neskutečná výzva a přirozeně mě to tlačilo hnout svým líným zadkem a udělat pro to aspoň to ň. Vůbec jsem ale netušil, jakým způsobem svojí cestu do Austrálie zafinancuju. Když jsem se do toho položil, začínal jsem zjišťovat, že to asi nebude vůbec žádná sranda.

Neuměl jsem ani slovo anglicky, takže bylo pro mě povinností zaplatit si v Austrálii intenzivní kurz angličtiny. Neměl jsem totálně žádnou vizi, jak získám tolik peněz, a ať jsem počítal, jak jsem počítal, furt jsem se nějak nemohl dopočítat.Možná jsem si to přál, možná to byla jen náhoda. Ať to bylo jakkoliv, nějakým zázračným způsobem se daly věci do pohybu a během jednoho měsíce jsem vydělal a získal tolik peněz, co jindy za půl roku.

Dostal jsem jednu výborně zaplacenou zakázku, ale především jsem rozprodal veškerý svůj majetek. K čemu by mi stejně bylo zvukařské vybavení, co se válí na druhém konci světa, když jediné, co budu potřebovat je, něco na sebe a do huby.

Nová etapa mého života se začínala pomalu vykreslovat před mýma očima ještě před tím, než jsem stanul na půdě protinožců a teprve teď jsem si začal uvědomovat, co to vše bude pro mě znamenat. Konečně jsem pochopil, co to znamená najít vizi. Vzal jsem zodpovědnost sám do svých rukou a měl jsem neskutečnou radost.

Aby mě ta ženská konečně uvěřila, že to myslím opravdu vážně, musel jsem jí ukázat svou letenku. A měl jsem nádherný pocit, jak jsem jí to konečně natřel. Cha.

Další příběhy najdete na našem cestovatelském blogu www.travelosers.com

Vytvořil: travelosers   Zobrazeno: 389x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku