HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  travelosers  /  Česká republika  / Proč jsem se rozhodl letět zrovna 11. září?

Proč jsem se rozhodl letět zrovna 11. září?

Česko

Vytvořeno: 25.02.2014


Čas se naplnil. Po téměř dvouměsíčních přípravách zjišťování nepřeberného počtu informací, běhání po úřadech a shánění financí jsem měl za sebou i to nejdůležitější – zapíjení svého odjezdu s kamarády. Kdo ví, proč si to tak užívali. Možná měli jen radost, že to je konečně naposled. Jenže TEĎ. Stál jsem tam – na pražském Letišti Ruzyně. Přemýšlel jsem, jestli si to ještě nerozmyslím a tu radost jim nakonec nezkazím.

Nezkazím. Ten pohled na kufr vzorně naládovanej nejrůznějšíma serepetičkama až k prasknutí mě fakt odrazoval táhnout to zpět přes celou Prahu. Měl snad sto kilo. Vůbec nechápu, co mě to napadlo poslechnout svou matku, která mi dala seznam toho, bez čeho se neobejdu.

Ono to vypadalo zdánlivě jako užitečný, ale mít od každýho druhu oblečení deset kusů je prostě zhovadilost. Kór, když jedeš na kontinent, který má po celý rok teplé počasí. Pro mě bylo důležité, že jsem s sebou táhnul jako správnej technik stodílnou sadu šroubováků narex, štípací kleště, izolační pásky a vůbec takový ty věci pro denní potřebu. Člověk nikdy neví, na co se to bude hodit.

Přišel jsem do veřejné haly a procházel jsem okolo jednoho z informačních kiosků. Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, která se mi odehrála před dvěma lety přesně na tomto místě.

Tehdy jsem byl vyslán pracovně na letiště, abych tam provedl jedné firmě servisní práce ve veřejném kinosále. Bylo potřeba vyměnit projektor, který byl namontovaný na stropě. Přivezl jsem si samozřejmě vše důležité, ale zapomněl jsem na to nejpodstatnější. To jsem si uvědomil, když jsem stál přímo pod ním a přemýšlel jsem jak tam vylezu. Doprdele, Štafle!!

Neztratil jsem klid a šel jsem se projít po veřejném koridoru, až jsem došel přesně k tomuto informačnímu kiosku. Paní za přepážkou se na mě zhrozeně podívala a povídá: “S čím vám mohu pomoci?”. Odpověděl jsem: “Potřeboval bych si půjčit štafle”. Načež se na mě ještě podivnějc koukla, až jsem pochopil, že tahle paní mi ty štafle vážně nepůjčí.

Po vysvětlení, že je vážně potřebuju, mi poradila, ať si zatelefonuju v hale z veřejného telefonu zámečníkům, ti mi je určitě půjčí. Tak to tam tak tůtá, až se na druhé straně ozvalo: “Zámečnictví prosím?”, a já jsem odpověděl svým příjmením: “U telefonu Zámečník!”. Dostalo se mi odpovědi něco na způsob “Dělejte si srandu z někoho jiného. Prásk!”. Na druhý pokus se mi již podařilo domluvit si štafle a dokončit zakázku.

Proběhlo mi hlavou – nejvyšší čas podívat se někam jinam, kde nejsou Češi. Jak jsem tak šel veřejnou halou letiště, zcela náhodou jsem tam potkal jednoho známého, který pracuje na letišti.

Když jsem mu pověděl, že letím do Austrálie, moc mi to přál. Asi to nejspíš nebyl Čech.

Poradil mi totiž, a to dokonce správně, jak mám projít všemi těmi kontrolními bránami a odevzdat svůj kufr na check-in tak, aby neletěl na druhý konec světa než já.

Naštěstí jsem neletěl sám. Díky internetu jsem našel ještě jednu holčinu z Prahy. Martina se rozhodla studovat angličtinu přesně na té stejné škole co já a ještě k tomu si objednala začátek kurzu ve stejný týden. Nebylo co řešit a dohodli jsme se na společné letenky.

I Martina však měla na letišti kamarádku, co pracovala pro Ruzyň. Provedla nás VIP vstupem do tranzitní části, a když jsem viděl ty ostatní Čechy v dlouhé frontě na pasovou kontrolu, přál jsem jim, ať si koukaj hezky počkat. Vše proběhlo naprosto hladce, až jsem si řekl, že by to snad zvládnul i takovej člověk jako je můj táta. A to je co říct. Věděl jsem, že od týhle chvíle už můžu chodit na letadlo klidně sám.

Martiny kamarádka nám potvrdila, že nám nastavila sedadla opravdu vedle sebe, ale že se máme připravit ještě na nějaké zpestření, které opravdu nebudeme čekat. Pak se s náma rozloučila. Stáli jsme s Martinou u prosklené stěny a sledovali všechna ta obří letadla a při tom spekulovali, co by asi tak mohlo být to zpestření. Provokativně jsem se jí snažil uklidnit, jaká by to byla sranda, kdyby zrovna to naše spadlo, nebo ho unesli teroristi.

Prošli jsme poslední kontrolou palubních lístků a nakráčeli jako velcí bossové na palubu. Letadlo vyjelo na ranvej, pilot zatáhl za knipl a teprv teď jsem si uvědomil, že už není návratu.

Zadíval jsem se na svůj lístek a uvědomil jsem si, co bude to zpestření o kterém mluvila. Bylo totiž přesně na den 11 let po útocích na světové obchodní centrum. Psalo se totiž datum 11. září.

Další příběhy najdete na našem cestovatelském blogu www.travelosers.com

Vytvořil: travelosers   Zobrazeno: 300x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku