HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  travelosers  /  Nový Zéland  / Jak se kupuje na Zélandu auto

Jak se kupuje na Zélandu auto

Nový Zéland

Vytvořeno: 25.02.2014


Když jsem se rozhodl vydat na Nový Zéland, mnoho lidí se mě ptalo, co tam budu vlastně dělat první měsíce. Já jsem v tom měl naprosto jasno. Většinou jsem odpověděl “vůbec netuším”. Když jste chtěli vědět více podrobností, tak jsem jeden cíl prozradil, vydělat peníze a pak si zase po několika měsících koupit nějaké levné autíčko na cestování. Zase jsem porušil, co jsem si naplánoval a tyhle dvě věci přehodil a auto koupil při první příležitosti. Proto se mě příště raději už na nic neptejte.

Byl jsem totiž rozhodnutý první měsíce přečkat o hladu a kávě jen se svým batohem, kde jsem měl vše potřebné. Vlastně nic víc jsem nepotřeboval. Rozhodl jsem se procestovat Zéland autostopem a pro první měsíce se uskromnit.

Už jsem se moc těšil na všechny ty 50kilometrové treky po vulkánech. Zlom přišel však v okamžiku, kdy jsem se vracel totálně utahanej z první dvoudenní tůry – ostrova Rangitoto.

Měl jsem těch 17 kg na zádech z toho neskutečného pařáku z předešlého dne tak akorát dost. Řekl jsem si, že takovéhle dobrovolné týrání svého těla bylo opravdu naposled. Druhý den jsem vstal někdy po šesté ráno a přede mnou zbývalo ještě posledních 8 km chůze k trajektu, který by mě odvezl zpět do Aucklandu. Probělo mi hlavou, že by bylo fajn si zase nechávat všechny věci v autě a vzít si na trek jen těch pár nejpotřebnějších.

Prostě jsem si v tu chvíli přál, že dnešní noc už chci přespat v autě, ať se děje co se děje. Zařiďte mi to.

Věděl jsem, že všechny rozumný káry, které alespoň za něco stojí, budou začínat na 2000-3000 dolarů a tolik peněz vážně za auto v tutu chvíli nedám. Stanovil jsem si limit, 1000 dolarů. Vůbec jsem netušil, jak to provedu a vlastně mně to bylo úplně jedno. Věděl jsem od začátku, že jestli něco koupím, budu mít zase z prdele kliku – jako vždycky. To jsem ještě netušil, že za dvě hodiny od této představy (která proběhla na ostrově bez internetu) budu držet klíčky od tohoto auta v ruce.

Byla neděle půl desáté ráno a jeden trajekt z ostrova odjížděl v 9:45 a druhý ve 12:45. K tomu prvnímu bych to pěšky vážně nestihl a ten polední byl zase zbytečně pozdě. Vážně jsem neměl náladu to dojít k trajektu pěšky. Jenže co chcete dělat uprostřed pustého ostrova, kde choděj jen krávy a ovce a za celej den tam neprojede jedinné auto? Třeba si tam někoho stopnout, že jo? Přesně pro tohle jsem se rozhodnul.

Během minuty jsem za zatáčkou potkal u cesty stát paní, co prý také stopuje, a během následující minuty projel okolo Ranger, kterého jsme si úspěšně stopli, a nabídl nám, že nás k tomu trajektu odveze. Jak jsem si tak seděl na zadní sedačce s nataženejma nohama, bleskla mě hlavou velice podstatná věc.

Vzpoměl jsem si, že každou neděli od 9 do 12 hodin by se měla konat v Aucklandu burza aut, kde lidé nabízejí desítky ojetin. Prý je dobré přijít brzy ráno, než to bude probrané, a naopak před dvanáctou hodinou je možné usmlouvat ceny až na polovinu. Vlastně jsem tam ani to auto nechtěl koupit, spíše se jen podívat, co se dá za kolik koupit.

Ranger mě úspěšně dovezl k trajektu, který jsem přesně na minutu stihl, jinak bych se na další burzu mohl těšit až za týden. A už jsem si to půl hodiny frčel po moři do města. Na autobusovém nádraží mi sdělili, že autobus do Ellerslie, kde se koná burza, odjíždí přesně za 5 minut. Sednul jsem tedy do busu a za další půl hoďky jsem byl na místě. Před zastávkou se však tyčil McDonalds a já jsem neodolal a dal si jednoho zaslouženýho BigMaca s hranolkama.

Jak se tak koukám na hodinky, tak se blížila dvanáctá, a proto jsem naládoval poslední hranolku do chřtánu, popadnul batoh a utíkal na burzu. Do brány areálu jsem přišel přesně v 11:40. Vlezl jsem hned do první řady aut, co začínaly na 4000 dolarech, a minutu později jsem již stál u svého auta. Ani jsem se vlastně nechtěl u něho zastavit. Byla na něm cedule 2500 dolarů.

Jenže netrpělivej majitel viděl jednoho z posledních návštěvníku a neúprosně se mi to auto snažil nacpat za každou cenu.

Sdělil jsem mu, že se vážně chci podívat po areálu i na ostatní vozy. Než aby o mě přišel, tak mě nechal po tom areálu svézt jeho autem. První šok proběhl v moměntě, kdy jsem si sednul za volant. Na to, že to byl vůz roku výroby 1998, připadal jsem si za palubní deskou, jako kdybych seděl v něčem tak alespoň o 10 let mladším. Vlastně celej vnitřní interiér byl tak nějak moc hezky zachovalej a dizajnéři se na něm nadčasově vyřádili.

Nastartoval jsem motor, co nebyl na volnoběh vůbec slyšet, až jsem ho podezíral, jestli to je včetně motoru. Pak jsem si projel všechny uličky areálu. Nejhorší auta roku výroby 1985-1995 začínaly na 1500-2000 dolarech. Tohle autíčko bylo proti těm ostatním alespoň vizuálně v mnohonásobně lepším stavu. Vystoupil jsem a poděkoval za svezení. Jenže řekl jsem, že tolik peněz opravdu nemám a že jsem se přišel jen podívat na ceny. Nabídl mě ho za 1800 dolarů, na čež jsem odpověděl, že můj rozpočet je vážně do těch 1000 dolarů.

Neuvěříte mi ale, jaká byla jeho odpověď: “Víš co? Tak já ti ho za ten litr nechám. Stejně to už během posledních pěti minut nikomu neprodám. Já jsem si teď koupil úplně nový a na tohle už nemám na zahradě místo. A tobě to udělá určitě radost.” Okamžitě jsem začal prozkoumávat, co na tom autu najdu špatné a do této chvíle (co píši tento článek a mám s ním nalítáno cca 1000 km) jsem nic nenašel. Jako správný Čech jsem v tom chtěl objevit nějakou léčku, až jsem si před ním připadal naprosto trapně.

Je to vlastně do poslední chvíle udržované auto. Od backpackerů bych si totiž v životě auto nekoupil. Tito lidé si totiž koupí vůz na tři měsíce, neutratí jediný dolar za opravy a pak ho dají do dalšího kola. Podle toho také stav těchto aut odpovídá. Prohlídl jsem si ho ze všech stran i ze zdola, a když mi navíc sdělil, že mu udělal novou technickou včera, tak jsem si s ním plácnul.

Jel jsem s ním na poštu a nejvíc mě překvapilo, že to auto na mě přepsal ještě před tím, než si byl stoprocentně jistý, že mu ho opravdu zaplatím.

Měl jsem totiž zrovna na potvoru v tu chvíli nějaké technické problémy s převodem peněžních prostředků na svém účtu a do poslední chvíle jsem netušil, zda se mi podaří těch 1000 dolarů zaplatit ještě dnes.

A co že jsem si to koupil za káru? Mitsubishi RVR SportGear 1.8 GDI 90kW s automatickou čtyřstupňovou převodovkou. Průměrná tabulková spotřeba 7,5 litru / 100km. Centrální zamykání, okénka i zrcátka v elektrice, autorádio a palubní počítač. Přední sedačky zůstaly a místo zadních sedaček je zde dodatečně namontovaná konstrukce 180cm dlouhé postele včetně matrace.

Pod postelí je obrovský prostor pro všechny potřebné věci. Jedná se o čtyřdveřovou verzi. Místo zadních dveří jsou na levé straně posuvné směrem dozadu. Zadní dveře jsou odklápěcí nahoru a mohou chránit před deštěm. Jedná se o menší MPV, avšak pro jednoho člověka je zde místa habaděj.

Jako bonus jsem dostal zcela zdarma kompletní kuchyňské náčiní. Plynový vařič, pánev, hrnec, skleničky, příbory, struhadlo a spoustu podobného haraburdí, které skoro nedokážu identifikovat. Zpětně jsem si uvědomil, že tohle by se mi v Čechách asi nikdy v životě nepoštěstilo. Navíc za 16,5 tisíc Kč.

Od kamaráda jsem se později dozvěděl, že motory Mitsubishi 1.8 GDI byly velice spolehlivé a to mě udělalo ještě větší radost. Jak dlouho autíčko se mnou vydrží, na to odpoví až čas. V tuto chvíli mám však pocit, že jsem za ty prachy už nic lepšího vážně dostat nemohl. Co říci na závěr? Někdy není potřeba věnovat měsíce úsilí a týdny porovnávání, abychom ušetřili korunu. Stačí si jen správně přát a být vděčni za to co, co nám je dáno.

Další příběhy najdete na našem cestovatelském blogu www.travelosers.com

Vytvořil: travelosers   Zobrazeno: 382x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku