HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  travelosers  /  Nový Zéland  / Kuripapango – po stopách flekatého psa

Kuripapango – po stopách flekatého psa

Nový Zéland

Vytvořeno: 03.03.2014


Do vydání víz mi zbývá ještě pár dní a já se vydávám na poslední výlet před započetím práce – okružní jízda k Tongariro National Parku a zpět. Koukám tedy na mapu, jak se tam tedy z Hastings dostanu tak, aby cesta měla nějaký smysl a nebyla ztrávená stále a furt na těch stejných silnicích, které jsem si již projel. Mezi městem Hastings a národním parkem se nachází les Kaweka Forest Park. Řekl jsem si, že by nebylo na škodu ho v budoucnu také navštívit. To jsem ještě netušil, že do něj vyrazím již dnes.

Všechny navigace mi ukazovaly, že skrz něj nevede žádná cesta a budu ho tak muset objet stokilometrovou oklikou po státovce. Když jsem ale zazoomoval do největšího detailu, našel jsem uprostřed lesa místo, které se jmenuje Kuripapango. To mě zaujalo. Posledních 15 let mi totiž nikdo neřekne jinak než “Pango”. Zatím jsem nenavštívil žádné místo, které by neslo mou přezdívku.

Podle mapy by přes Kuripapango měla vést cesta spojující obě strany. Ze své zkušenosti vím, že pokud některá z cest není na první pohled uvedená v navigaci, nejspíše se bude jednat o nějakou drsnou cestu vhodnou jen pro čtyřkolku. Šel jsem se tedy zeptat do informačního centa, kde mi sdělili nejenom, že je cesta průjezdná skrz, ale jedná se o krásnou asfaltku v celé trase.

Nebylo co řešit. Koupil jsem v supermarketu jídlo na celý týden, natankoval plnou nádrž benzínu a vydal se na výlet. Jen, co jsem opustil komerční zónu Hastings, dostal jsem se po pár kilometrech do opuštěného venkova, který byste nečekali takto blízko. Jednou za čas ho lemovaly rodinné domky a nebo farmy. Během té padesátikilometrové štreky jsem míjel snad jen jedno auto a neviděl ani nohu. Teda tu lidskou.

Těch ovčích noh bylo k vidění docela hodně. Zhruba tak čtyřikrát víc, než byl počet ovcí ve stádu.

Tolerance je zde pro potenciální ovce s amputovanou končetinou, či zmutované hybridy s pěti nohami. Koukal jsem na všechny ty ovce, jak se hezky pasou a připomnělo mi to, že bych se taky vlastně mohl už najíst. Byly už 3 hodiny odpoledne a já za celej den nic pořádně neměl. Vytáhl jsem proto z boxu ten kilogram kravího masa, co jsem koupil v akci – již naporcovaný tenoučký plátky, stačilo to jen hodit na pánev.

To jsem také udělal a hodil jsem tam hned dva kusy hezkejch třiceticentimetrovejch stejků. K tomu jsem si dal poslední kus salátu, co mi zbyl od minule, a hned se cítil více fresh. Po obědě jsem pokračoval v cestě a ještě než jsem dojel k místu Kuripapango, jsem narazil u silnice na ceduli “Lakes Carpark” a “Mackintosh Carpark”. Byla to odbočka z hlavní silnice někam do lesa.

Vůbec jsem o tom místě netušil nic a tak jsem si řekl, že bych se na ten Mackintosh Carpark mohl zajet podívat. Třeba tam najdu odhozené nějaké počítače společnosti Apple.

A když už ne, tak k jezeru bych se mohl podívat i tak. Projel jsem zhruba tak 8 kilometrů hustým lesem, až jsem přijel na parkoviště. Tam jsem si teprve přečetl, že stojím na výchozím bodě Kaweka Forest Park, ze kterého je se možné vydat na několikadenní tůry po celém pohoří, které je proseté skrz na skrz pěšími stezkami.

V tu chvíli mi bylo jasný, že na žádný Tongariro opět nejedu a musím to nejdřív prozkoumat tady. Bylo to už vlastně podruhý, co jsem se vydal na Tongariro a nedojel tam. Pomalu zapadalo slunce a tak jsem se vydal jen na krátkou dvouhodinovou procházku k jezeru a zpět. Byly to vlastně dvě jezera vedle sebe, úplně opuštěné uprostřed lesa.

Když už jsem byl u jezera, rozhodl jsem se ho obejít celé dokola. Až jsem narazil na druhém konce na krásnej mechem porostlej potůček, kterej tam přiváděl vodu z lesa a plně se ho nalohlil. Pak jsem se ten potok snažil přeskočit a zahučel jsem v něm. Kdybych se jen namočil vodou, tak by mi to ani tolik nevadilo.

Jednou nohou jsem se v tom svinskym mechu propadl asi tak o půl metru hluboko a celý to bláto měl oblemcaný až ke kolenu.

Na druhý straně potoka jsem se ale moc dlouho neradoval. Zjistil jsem, že tam začíná rašeliniště, který bude potřeba přeskákat. Byl jsem už ale na druhý straně a špinavej jak prase ze svinskýho potoka, a tak jsem do toho šel. Bylo stejně docela vyschlý, takže se to dalo. Vrátil jsem se k autu a rozhodl se, že si zítra rozhodně dám nějakou tu tůru po národím parku a šel zjistit na internet, co vlastně znamená to Kuripapango. Je to v maorštině a v překladu to znamená flekatý pes.

Druhý den jsem znovu proštudoval informační ceduli a zarazil jsem se opět nad tím, co jsem na Novém Zéladu vídal docela často. Byl tam zákaz vstupu psů. Pochopím to u vějakých veřejných prostor uprostřed velkoměsta, ale tady uprostřed lesa? Toto nařízení ale neplatí pro lovecké psy. Lokalika je totiž volně otevřena pro lovce. Tak to vlastně dávalo i smysl. Asi byste neradi, kdyby vašeho Ňufíčka zastřelili puškou, protože vypadá (vlastně vypadal) jak králík.

Asi tak půl hodiny jsem se rozmýšlel, jakou trasu zvolím a podle toho si vezmu bágl. Zvolil jsem tu nejkratší okružní trasu, ale nevěděl jsem přesto, na kolik dnů mi to dá – zda jeden či dva dny. Naštěstí v mapce vůbec nebyly uvedeny vzdálenosti ani hodiny ale jen výškové rozdíly. Když jsem zjistil, že stojím na 900 metrech nad mořem a vrchol, kam bych se chtěl dostat, je v 1700 metrech, bylo po rozmýšlení.

Tahat se se spacákem a dalšíma serepetičkama se mi fakt nechtělo. Popadnul jsem malej 5 litrovej báglík, hodil do něj flašku s vodou, dvě konzervy a bundu a vydal se na tůru neznámé vzdálenosti. Snad jí dokončím ještě dnes.

První dvě hodiny jsem pouze stoupal, než jsem se dostal k vrcholu Kuripapango. Tam jsem měl teprve přehled, jak to bude asi dlouhá tůra. Dlouhá. Do toho na mě pařilo sluníčko a já byl spocenej jak vůl. Ve 1300 metrech ale začalo docela silně foukat a byla mi fakt kosa. Vytáhl jsem proto z báglu i bundu. V tý jsem byl ale spocenej ještě víc a tak jsem vykoumal, že když si sundám tričko a oblíknu na sebe jen bundu, tak to je tak akorád. Takto jsem pokračoval další hodinu, až jsem narazil na první Hut – čili chatrč, do které lze zalézt při nepříznivém počasí. Pobýhal před ní takovej střeštěnej čokl.

Potom vylezli z chatrče i jeho páníčci a obhajovali se, že tenhle je loveckej. Prý jsou zde pracovně a čekají na vrtulník. Dal jsem si tedy první konzervu a pokračoval dál. Jak jsem se ale s nimi zakecal, zapomněl jsem si nabrat pitnou vodu a ve flašce měl po chvíli poslední zbytek. Zpět se mi ale nechtělo. Viděl jsem konečně celou tu trasu, co budu muset ještě ujít, a nechtěl jsem se zdržet. Proto jsem pokračoval dál. Cesta vedla po celou tu dobu po hřebenech hor s neuvěřitelnými výhledy na obě strany. Místy byla hřebenová pěšina opravdu úzká.

Na každé straně byla několikaset metrů hluboká strž dolů. A nejužší místo? To bylo široké asi tak 10 cm. Ale i to se dalo přeplazit.

Jakmile jsem se dostal na samý vrchol, na jedné straně byl výhled na Hawke Bay (pobřeží Hastings) a na druhé straně špičky národního parku Tongariro. Prostě neskutečná nádhera. Když už přišla ale vážná krize o vodu a já něměl ani loka, tak se uprostřed lesa předemnou objevila jako zázrakem osada s dvěmi velkými tanky dešťové vody. To mi dodalo síly a pokračoval jsem zpět dolů do údolí.

Cestou sedlem jsem potkal ještě dva huntery s metrovou puškou a tím výčet lidí, které jsem za celý ten den potkal, končí. Cesta dolů stála ale za to. Kromě toho neskutečnýho klesání, kde mi doslova ujížděly šutry pod nohama, jsem na spoustě míst měl pocit, že tou pěšinou prošli za posledních 20 let jen tito dva pánové.

Asi tak desetkrát jsem si myslel, že jsem zabloudil. A to když mě pěšina přivedla na štěrkové pole, ze kterého nebyl jiný východ než tam odsud, odku jsme přišel. Stačilo jen najít ten správný strom a za ním zas pěšina pokračovala. Po osmi hodinách jsem klesl opět do výšky 900 metrů nad mořem dostal se zpět k autu. Hodil jsem nohy na palubovku a byl jsem rád, že jsem si s sebou nevzal víc než tu flašku s vodou, dvě konzervy a bundu.

K Tongariru jsem dneska sice nedojel, ale místo toho jsem si prošel neuvěřitelnou 25 km dlouhou stezku po úžasnejch hřebenech. A ta samota podpořená absencí turistů ten zážitek o to víc umocnila.

Další příběhy najdete na našem cestovatelském blogu www.travelosers.com

Vytvořil: travelosers   Zobrazeno: 316x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku