Ráno byli u kempu klokani. Alice to sice večer „předpovídala“, ale moc jsme jí nevěřili. Tvrdila, že když ráno vstaneme opravdu brzy, klokany uvidíme, protože jsou aktivní jenom po ránu a večer. Asi měla pravdu, i když jsme klokany viděli i později během dne. Cesta od Boyd River byla docela náročná. Zpočátku to vypadalo na poměrně slušnou nezpevněnou lesní cestu s občasnými výmoly a sem tam nějakým tím kmenem. O pár kilometrů dál však idylka skončila a začala opravdu drsná cesta vedoucí střídavě nahoru a dolů, z hřebenů dolů do údolí, s přejezdy malých říček a s navazujícími prudkými stoupáními na rozbitých cestách s hlubokými výmoly a balvany. Párkrát jsem se opravdu zapotil a soudě podle polohy Alice na sedadle vedle mě i ona nebyla úplně bez starostí. Jednou jsme zastavili uprostřed říčky, otevřeli dveře auta na všech stranách a chladili pneumatiky a nohy v chladivých vodách. Kousek dál po proudu voda padala níž v malých kaskádách a krásně zněla. Bylo to idylické místo, na které navazovalo jedno z nejprudších stoupání. Celé to trvalo docela dlouho, třebaže jsme neujeli zrovna moc kilometrů. Nakonec cesta vyústila u malého kempu na břehu říčky, od které už pokračovala standardní nezpevněná cesta. Pak už to byla celkem nuda. Jeli jsme dál, hezkou ale nikterak výjimečnou krajinou. Minuli jsme Canberru, australské hlavní město a dál mířili k Sněžným horám.  Na noc jsme skončili v kempu na kraji města Cooma.