HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  horsky-leopard  /  Papua  / Na kajacích v souostroví Fam a s kmenem Dani k pramenům řeky Mugi

Na kajacích v souostroví Fam a s kmenem Dani k pramenům řeky Mugi

Indonésie

Vytvořeno: 13.02.2018
Cesta: Papua


V lednu 2018 jsme se s kamarády rozhodli navštívit Papuu.

Tým

Cestovatelským benjamínkem byl Břéťa. Vyznačoval se tím, že stále mluvil. Sice většinou ne k věci, ale hlavně, že mohl mluvit. Cestu pojal jako zájezd s cestovkou, kde se nemusí o nic starat. Poté co jsme prohlédli jeho filosofii, tak jsme mu přidělili funkci hlavního kameramana, dále proviantního důstojníka zodpovědného za krmení nosičů a vzhledem k tomu, že byl z nás v nejlepší fyzické kondici, tak i vykonavatele nenáročných úkolů fyzického charakteru, které zvládal s bravurou. V těchto činnostech na něj dohlížel Karel, který se mu stal mentorem. Břéťa si na expedici plnil i dva jeho životní sny, stát se dirigentem a být obletován ženami. Po večerech ve vesnicích pořádal koncerty s místní omladinou ve stylu Bambini di Papua a tím si získával přízeň místních krasavic. Břéťa byl původně střídmý, ale brzy pochopil výhody života sáhiba. Typickým případem bylo, že zatímco při první návštěvě Wameny Břéťa ťapal s Karlem po městě s těžkým baťohem a pil vodu, při druhé návštěvě už jezdil rikšou jako já a popíjel capuccino.

Dalším členem expedice byl Karel. Ten zvolil sparťánský přístup, v baťohu si vezl v zásadě pouze karimatku se spacákem, 20 čínských polévek, 20 sáčků ovesných vloček a asi 100 výživových tyčinek, prý pro případ ztroskotání. Od baťohu se nikdy neodpoutával a chvíli jsme jej podezírali, že s ním na zádech i spí. Byl soběstačný, taxíky a místní stravou pohrdal, a když přišlo na placení, tak ze sebe obvykle dělal neviditelného. Původně ani nechtěl využívat služeb místních pohostinství a chtěl přespávat v džungli. Ihned jsme si těchto vlastností všimli, a proto byl jmenován naším hlavním vyjednavačem cen místních služeb. Bojoval statečně s většími či menšími úspěchy a někdy i kontra úspěchy. My ostatní jsme jeho urputnosti v této oblasti ani zdaleka nedosahovali. Karel se také vyznačoval jako správný sparťan bezbřehým optimismem ve své síly. Za plánovaný časový úsek plánoval ujít trek nejenom tam, ale i zpátky a to i bez nosiče. Podobně na kánoích chtěl urazit v plánované době skoro až na Sulawesi.

Posledním do party jsem byl já. Byl jsem hlavním plánovačem výletu a vzhledem k mé angličtině i hlavním vyjednávačem v složitějších situacích. Jednodušší problémy jsem nechával na kamarádech, kteří se občas v dohadování s místními úplně vyžívali. Expedici jsem pojal jako výlet bílého sáhiba z 19. století do neprobádaných krajů. Takže zatímco ostatní své baťohy občas i nesli, já měl nosiče a to někdy i dva. Sáhib, aby udržel svůj status, potřebuje spoustu věcí a tak můj baťoh byl evidentně největší. Pěna na holení a deštník na treku byly samozřejmostí výbavy gentlemana. U mě se nosiči měli dobře, a stále si ke mně chodili pro peníze na kafíčko a cukříček…. Stěžejním mým motem bylo, že bez nosičů se ani nehnu a sockou sáhib přece nejezdí. Inu, když už cestovat, tak s grácií. Karel měl ze mne pramalou radost a stěžoval si, že mu kazím vyjednané ceny.

Spoje na Papuu

Do Indonésie jsme letěli s Air China přes Peking. Cesta byla dlouhá a trvala 4 dny. Praha-Munchen-Peking-Jakarta-Jaypura-Sorong. Při čekání na navazující lety v Pekingu jsme se podívali na Zakázané město a na zpáteční cestě i na Velkou Zeď či Kungfu show. Těžkým nedostatkem bylo, že jsme byly vymódění do tropických krajů, zatímco v Číně těžce mrzlo.

Vzhledem k tomu, že nám v Jakartě ulítlo navazující letadlo, tak jsme jeli navštívit Taman Mini Indosia Park. Na naléhání Karla jsme se do parku vydali hromadnou dopravou. Hlavním páteřním autobusem je tzv. metrobus, na který si musíte koupit sadu 8 jízd (lze používat i ve skupině), jednotlivé jízdy se neprodávají. Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali méně jízd, Karlovi okamžitě zasvítily oči, neboť mohl předvést důvěru v něj vloženou a jal se vyjednávat, abychom si mohli koupit pouze 3 jízdy. Po asi půl hodině dohadování paní z kasy zoufale rezignovala a Karel dosáhl svého a ušetřil pro nás všechny celkově 2 dolary. Bohužel pouze dočasně, protože při našem bloudění jsme si onu sadu museli koupit hned na dalším přestupu. Karel se zdál být vyčerpán na nové vyjednávání a my ostatní jsme na podobné dohadování neměli žaludky. Navíc jsme Karlovi nechtěli ve vyjednávání cen lézt do zelí, neboť jsme většinou od něj dostali pojeb, že jsme nevyjednali dostatečně nízkou cenu. Přes všechny přestupy a bloudění nám trvalo asi 6h překonat 20km vzdálenost a do parku jsme dorazili se setměním. Zpátky jsme stejně museli jet taxíkem, i když Karel opět zkoušel MHD, ale poté co nás zavezlo úplně na jiný konec města, tak to vzdal. Ale zábava to byla.

V noci jsme odlétli do Jaypury, hlavního města Papuy. Papuánci všeobecně bývají hodně zamračení a chvíli trvá, než si na to zvyknete. Takže když jsme nalezli do letadla z Jakarty do Jaypury, tak trochu jsme z zamračených pohledů pasažérů dostali strach a přemýšleli, jestli jsme opravdu nasedli na tu správnou linku. Nejechtovatějšího souseda dostal Břéťa, to byl fakt hustej raper a Břéťa se vedle něj neodvážil usnout.

Z Jaypury jsme chtěli pokračovat do Wameny do hor v Balijském údolí, ale k našemu překvapení byly letenky na 4 dny dopředu vyprodány. Po krátké poradě jsme zakoupili tudíž let k ostrovům Raja Ampat, pojedeme nejdříve k moři a pak do hor. Problémem se pak stalo, že na trek v horách jsme pak měli pouze vymezenou dobu a jakékoli prodloužení treku díky možným komplikacím nebylo možné kvůli koupeným letenkám zpět do Prahy.

Raja Ampat – praktické info, aktivity

Raja Ampat je souostroví poblíž západní části ostrova Papua. Některé ostrovy mají turistickou infrastrukturu, jiné ne. Turistickou infrastrukturou se myslí především homestays a potápěčská centra, s obchody nelze příliš počítat (Arborek ano, Kri ne). Pobyt v homestays zahrnuje i celodenní stravu. Info na stayrajaampat.com.

Některé homestays jsou poblíž sebe, takže lze přecházet mezi nimi, jiné jsou totálně izolované. Nejvíce homestays se nachází na ostrovech Gam, Kri a Arborek, kde se poblíž nachází řada šnorchlovacích a potápěčských míst. Šnorklovací vybavení je třeba přivézt s sebou.

Další aktivitou v souostroví je jízda na kánoích. Pokud si nepřivezete vlastní, tak zbývají pouze 2 možnosti. Na Kri je ck, která pořádá několika denní výlety na sportovních mořských kánoích. Je to však výhradně s průvodcem a cena je značně vysoká. Další možností je v rámci pobytu v homestay Pianemo pronajmout si zdarma prostší kánoe od tohoto homestaye.

K ostrovům se dostanete letecky do Sorongu a odtud jezdí 2x denně pravidelná loď (9h a 14h, zpět stejné časy, 2h plavba) do vesnice Waisai na hlavním ostrově. Další pravidelná doprava neexistuje. Musíte být předem domluveni s vybranou homestay (přes sms, kontakt na výše uvedeném webu) , aby pro vás poslali svoji loď nebo se pokusíte pronajmout si nějakou loď z Waisai.

Na Waisai z vás vymámí značné vstupné na ostrovy (1 mil rupií). Karel se tomu tradičně chtěl vyhnout, ale byl potupně chycen a přivlečen ke kase.

Za dopravu Waisai-Pianemo-Kri jsme zaplatili 4 mil / loď. Kri-Waisai stojí 600tis / loď. Pobyt na Pianemu stojí 500tis/osobu, na Kri jsme bydleli za 350tis/osobu. Jeden ponor včetně zapůjčení vybavení vyjde 550tis/osobu. Kurz v době naší cesty byl 13500/USD.

Pianemo – kolem ostrova na kánoích

My jsme si pro první část pobytu zvolili ostrov a homestay Pianemo v souostroví Fam. Po zdlouhavých vyjednáváních pro nás poslali longboat do Waisai a po 2 hodinách jsme dorazili na Pianemo.

Na Pianemu je několik vyhlídkových bodů, odkud je nádherný pohled na malé skalnaté ostrůvky v centrálním zálivu hlavního ostrova. Řada výletních lodí sem přijíždí během dne se podívat na toto pohádkové mini souostroví.

My jsme hned týž den nasedli do kánoí a vydali se na 2 denní plavbu kolem hlavního ostrova, zpočátku jihovýchodním směrem. Nádhera. Ostrov je však značně skalnatý a míst na spaní tam není moc. Na Google Earth jsem vytipoval několik malých pláží, avšak pozapomněl jsem na efekt přílivu. Takže z 5m široké pláže se po přílivu stane moře a lehnout si není kam. Takže jsme přistáli v 16h na pláž, v 19h už žádná pláž nebyla a lehnout jsme si mohli až v 22h. V noci na naší plážičce přistáli místní rybáři, Břéťa z nich dostal skoro infarkt, když se náhle v noci objevili nad ním se sekyrou v ruce.

Další den jsme obepluli jižní cíp ostrova a pokračovali v plavbě tentokrát severozápadním směrem, objevili jsme kouzelný průplav mezi ostrovem a několika malými ostrůvky s plážemi. Odpoledne se zkazilo počasí a z bezstarostného výletu se najednou stal jízda na horské dráze s půldruhého metru vysokými vlnami. Naštěstí se dalo jet a někdy i tlačit poblíž pobřeží, takže se člověk přece jenom cítil bezpečněji, což jsem já jako mizerný plavec (ale s potápěčskou licencí) velmi ocenil. Břéťa se zase potýkal s technikou. Ani kanoe, ani pádla nebyly nejmladší. A Břéťa vyfasoval to nejhorší pádlo, co připomínalo záchodovou trubku se 2 sifóny na koncích. Takže ve vlnách nejdříve se odlomil pravý sifón a po hodině i levý sifón. Takže nakonec ho Karel musel přitáhnout do cíle na špagátu.O delší variantě trasy nemohla být ani řeč.

Kri – potápění a šnorchlování

Příští den nás longboat z homestaye zavezla na sousední ostrov Kri. Byli jsme ubytováni na severní části ostrova v homestay Sauyai. Výhodou místa je, že je zde několik homestayů i potápěčských center pohromadě. Noční život je nulový, jedna pseudohospoda v Yenkoranu homestay a to je vše.

Asi 50m do moře se lomí útes, je zde možné šnorchlování i potápění. K vidění jsou žraloci, želvy a stovky různých ryb. Potápěčská centra vás vyvezou na další místa dál od ostrova. Vzhledem k tomu, že jsou zde značné mořské proudy, většina center s vámi chce udělat zkušební ponor, než vás vezmou na otevřené moře. Perličkou jsou 2 místa, kde se občas nacházejí 9metrové mořské manty. Někdo měl štěstí ji vidět, ale většinou se potápěči vraceli se smůlou. Já se potápěl jednou, Břéťa asi 4x.

Jeden den jsme vyrazili pěšky na jižní část ostrova. Cesta trvá asi 20 min, ale musíte přelézt hřeben ostrova. Jižní část ostrova se nám zdála malebnější a opuštěnější, disponuje podobným útesem, který se nám zdál bohatší. Homestaye jsou více izolované a potápěčských center je míň. Warahnus homestay vypadal hodně dobře.Jeden místní toulavej pes si spletl mou dýchací trubici s klacíkem, ale táhnoucí stopy v písku jej prozradily.

Mt. Ellit masiv – popis oblasti

Po pobytu na ostrovech Raja Ampat jsme zamířili do papuánských hor, jejichž hřeben se táhne středem Papuy od východu na západ. Jedním z východisek do těchto hor je město Wamena v Balijském údolí, kam doletíte z Jaupury.

Naším cílem bylo projít údolí podél řeky Mugi směrem k jejím pramenům v masivu hory Ellit (vrchol 3900m). Rozšířenou variantou bylo dál pokračovat, překřižovat hřeben/plošinu Ellit (3500m) a sestoupit do údolí na druhé straně hřebenu (viz mapa). Podle odhadů trek na druhou stranu hřebenu do vesnice Prongoli měl trvat 5-6 dní, zpáteční cestu jsme přepokládali z této vesnice letadlem. Jako ústupovou variantu jsme měli návrat letadlem z konce údolí řeky Mugi, kde se poblíž nacházela vesnice Yogisem (Yogoshine), která taktéž měla letiště.

Zatímco údolí kolem řeky Mugi ovládá kmen Dani, v údolí za hřebenem žije kmen Yali. Oba kmeny byly dříve kaniblaské, dnes již žijí tyto kmeny v míru, i když lokální střety mezi sebou občas mohou vzniknout. V obou kmenech se praktikuje hluboké křesťanství.

Letadlo a nosiči

K tomu, aby jste se dostali trochu mimo civilizaci kolem Wameny, tak musíte trekovat minimálně několik dní. Cesta zpět pak je obvykle po stejné trase. Některé vesnice mají malá letiště, takže je možné jednu cestu absolvovat letadlem.

V této oblasti působí 2 letecké společnosti, MAF a AMA. V době našeho pobytu MAF neměla povolení od indonéské vlády vozit turisty, i když jsme slyšeli, že to občas nedodržuje. Ve Wameně jsme se tudíž obrátili na společnost AMA, která má kancelář poblíž letiště. Provozovala 2 letadla Pilatus (kapacita cca 9 cestujících), se kterými vozila zásoby do horských vesniček kolem Wameny. Třetí letadlo asi 3 měsíce před naším přijezdem havarovalo do masivu hory a všichni na palubě zahynuli.

Co se týče letů pro turisty v v oblasti Balijského údolí a přilehlých vesnic, tak jsou 3 varianty. Buď si můžete pronajmout letadlo celé jako charter pouze pro sebe, cena je 16 mil za cca 30 min let. Dalšími 2 variantami jsou možné lety z okolních vesnic zpět do Wameny, na lety z Wameny do vesnic letadlo pasažéry nebere, neboť veze zásoby. První variantou je čekat v dané vesnice, až tam letadlo náhodně zavítá a pokud zpět poletí nevytížené (místní pasažéři), tak vás za cca 400 tis / osobu odveze zpět do Wameny. Další variantou, kterou jsme zvolili my, je zavolat si letadlo z dané vesnice, aby při zpáteční cestě při svých zásobovacích letech dosedlo v dané vesnici, vyzvedlo vás a odvezlo zpět do Wameny. Toto je možné předjednat ve Wameně anebo objednat si tuto službu přímo z dané vesnice, kde vždy operuje nějaký člověk z AMA s vysílačkou. Cena této služby je 3 mil /letadlo + 400 tis/osobu.

Trek můžete jít sami anebo za pomoci nosičů. Já jsem zvolil nosiče, kluci se cítili trochu jako stachanovci a tak váhali. Již na letišti se pohybuje spoustu průvodců, ale když zjistili, že máme zájem jenom o nosiče, tak ztratili zájem. Cena nosiče, pokud si ho najmete ve Wameně, se pohybuje 300+ tis /den a moc velký zájem z pohledu lidí z Wameny o tuto službu není. Ani v hotelu nám nebyli schopni žádného spolehlivého nosiče najít. Rozhodli jsme se, že nosiče si najmeme až během treku v jednotlivých vesnicích, kterými budeme procházet, kde ceny by měly být příznivější.

Na místní policii ve Wameně si vybavíte povolení se pohybovat v určité oblasti mimo město. U kluků to bylo bez problémů, ale mně chybělo vstupní razítko do Indonésie z Jakarského letiště v pasu a tak trvalo několik hodin, než jsem si surut jalat vybrečel.

Trek k pramenům řeky Mugi

Vyrážíme na trek. Z Wameny do vesnice Kurima jezdí nespolehlivá MHD, my jsme měli štěstí, že nám v hotelu nabídli zadarmo odvoz. Řeka mezi Hitigimou a Sogokmo se nedávno rozvodnila a strhla most, takže auta končí za Hitigmou a dále je nutno jít pěšky. Na místě jsme začali shánět nosiče a po určité době se nám podařilo je najít a Karel vyjednal výbornou cenu 100tis /den. V Kurimě (1400m) jsme přešli řeku po visutém mostě, pak začali prudce stoupat a v noci došli až do Ugemu, kde jsme přespali. Nosiči se nám po cestě několikrát vystřídali, většinou ušli pár kilometrů a pak to vzdali a tak jsme museli hledat další.

Ráno jsme začali hledat nové nosiče. Cena nosičů do rána podražila a byla 250 tis / den. Za tuto cenu se nosiči zdáli být spolehlivější, než ti z prvního dne. Karel vzhledem ke zvýšené ceně zpočátku vyrazil i bez nosiče, ale pohled na dva bílé sáhiby vesele si vykračující bez zavazadel jej zvyklal v jeho sparťánském rozhodnutí. Vzhledem k minimální váze svého baťohu si aspoň vyjednal slevu 50 tis / den.

Poté jsme začali stoupat údolím směrem vzhůru proti toku řeky a došli až do vesnice Yarima. Po cestě jsme se zastavili v Hitugi, kde Karel objevil prvního horského naháče s kotekou. Poté co si jej pokusil vyfotit zblízka, tak jej domorodec praštil klackem a Karel se dal na ústup. Všeobecně ale Karel měl štěstí, před pár desítkami let by jej kotekáč trefil otráveným šípem a ještě uvařil k večeři. Ostatní, moderněji oblečení domorodci se k nám chovali příznivěji. V Yarimě jsme objevili dalšího kotekáče, ten už na nás nebyl agresivní a docela se usmíval. Překvapil nás místní starosta, který nám po několika hodinách pobytu přinesl účet za všechny možné služby, které pro nás vesnice stihla vykonat, a které třeba zahrnovaly ohřátí vody na čaj. Břéťa na něj vyrukoval, ať se ráčí chovat jako správný křesťan anebo se dostane do pekla. Chlapík se zřejmě zalekl a s většinou svých požadavků ustoupil. Večer ještě Břéťa zorganizoval s místními děcky ansámbl, u kterého on se stal dirigentem a údolím se nesl zpěv místního folkloru. I tuto aktivitu Břéťovi místní chtěli naúčtovat, asi za rušení nočního klidu.

Další den jsme kousek za vesnicí přešli další visutý most a začali opětovně prudce stoupat až do vesnice Yogisem. Postupně začínalo být jasné, že delší variantu treku budeme muset vzdát. Na celý trek jsme měli pouze max 6 dní + 1 den čekání na letadlo (to létá pouze za jasné viditelnosti), pak už jsme museli být zpět ve Wameně, abychom stihli spoje do Prahy. Podle tempa jakým jsme šli, jsme začali odhadovat náš pochod do Prongoli na 8-9 dní a na to nebyl čas. Navíc nám nosiči sdělili, že s námi půjdou jenom k pramenům řeky Mugi, dále přes hřeben je prý cesta příliš obtížná a chodíte tam po kolena v bahně. Takže problém hledání dalších nosičů. Z Yogisem jsme stejný den pokračovali až do vesnice Kiroma, kde jsme přespali. Zde opět Břéťa organizoval koncert Bambini di Papua a Karel mu pomáhal loterií nafukovacích balónků.

Karel s Břéťou šli dobře, ale já jsem se ploužil. Na Raja Ampat jsem se nechutně nachladil, takže jsme trekoval pod antibiotiky. Za chvíli se nemoc přenesla na Břéťu, který sice byl očkován na všechny možné tropické nemoci, ale s tím, že na něj dýchne kámoš bacily zjevně nepočítal a tak skončil na antibiotikách také. Občas jsme se cítili jako španělští dobyvatelé, kteří svou chřipkou vyhladili půlku domorodých obyvatel Latinské Ameriky. Doufáme, že pár místních po našem průchodu vesnicemi přežilo. Břétina nemoc měla záhadný průběh. Občas se zhroutil, pak si dal jako bonbonek paralen, vykoupal se v horském potoku a běžel jak ratlík a pak se zase zhroutil. Také ercefuryl se mu stal taky dennodenním kamarádem, spotřeboval asi 3 krabičky během cesty. Karel se ukázal jako nejodolnější, hoden svého sparťánského původu, a žádná nemoc ho nemohla skolit.

Další den jsme tlapali již za teritorium kmene Dani a začali jsme mírně stoupat podél řeky Mugi směrem k hřebeni, kde jsme na jedné plošině rozdělali stany (2800m). Naši nosiči a jiní Dani v této oblasti již chodili plně vyzbrojeni luky, oštěpy a vzduchovkami. Mohli se zde nacházet již příslušníci kmene Yali. Břéťa ještě s 2 Dani šli prozkoumat okolí směrem k hřebeni, místní byli velmi ostražití a nutili Břéťu jít jako první, aby zachytil případný první šíp. Prý tam údajně nedávno zabili jednoho člena kmenu Yali a tak čekali odplatu. Naštěstí k žádné konfrontaci nedošlo.

Pátý den jsme se vrátili do Yogisem, kde se nacházela travnatá plocha sloužící občas jako přistávací dráha. Ráno přišlo zúčtování s našimi nosiči. Dali jsme jim dohodnuté částky, ale jim se to zdálo málo a začali se dožadovat více. Vznikla hádka, ve kterém místní významně vytáhli mačety a zamkli dveře jednací místnosti. Břéťu s Karlem to tak namíchlo, že Břéťa předvedl ohnivý rozhořčený tanec dovolávající se jejich křesťanských hodnot. Zřejmě opětovně na nosiče zapůsobil, že ustoupili se svými požadavky. Nakonec jsme se rozešli s úsměvy. Jediný bitý byl Karel, kterému dojednaná sleva neprošla a musel doplatit.

Časně ráno jsme vyrazili ke spojovacímu důstojníku AMA a dožadovali se přivolání letadla. Asi po 2 hodinách se mu povedlo spojit s Wamenou a opravdu v poledne pro nás přilétl Pilatus. Pilotoval ho mladej sympatickej týpek z Holandska. Naložil nás a pár nemocných domorodců a vylétl smět Wamena. Start byl teda zážitek. Malá travnatá plocha vysoko v horách těsně obklopená vysokými kopci. Myslel jsem, že budeme muset kroužit, abychom se dostali nad vrcholy, ale ten týpek si to zamířil přímo úzkým údolím, kterým jsme trekovali, a po 20 min jsme byli ve Wameně. Ještě, že ten den bylo skoro jasno.

Užitečné informace

Trekovali jsme v lednu, v období dešťů. Nebylo to nijak tragické. Každý den sice zapršelo, většinou odpoledne či v noci, většinu dne bylo polojasno. Naopak, pokud vysvitlo sluníčko, tak bylo teplo a z treku se stávalo peklo. Je pravda, že hřeben se stále válel v mracích a sluníčka tam bylo pramálo.

Co se týče přírody, tak až do vesnice Yogisem postupujete po úbočích kopců nad řekou, procházíte řadu vesnic a kopce jsou travnaté, občas nějaké to políčko, stromů pramálo ale máte krásné výhledy do údolí. Nad Yogosimem začíná jungle, vegetace kolem řeky je bujará a velmi rozmanitá. Těšili jsme se také na floru vysokohorské plošiny Ellit (3500m), ale bohužel tam jsme nedošli.

Divoká zvířata jsme neviděli, ale to nás nepřekvapilo. Komárů v horách bylo méně než na Raja Ampat. Tam jsme slyšeli i o některých případech malárie. Nicméně poštípanej od různých zvířátek jsem byl teda pořádně po celou dobu pobytu.

Část vesničanů žije v tradičních kruhových chýších, movitější část v dřevěných baráčcích s plechovou střechou. Oblečeni jsou již moderně, i když občas potkáte pár ještě tradičních nahých domorodců s kotekou.

Za návštěvu stojí vesnice Jiwika, která sice není na trase treku, ale lze se tam dostat z Wameny autobuskem. Mají tam mumifikovaného několik staletí starého náčelníka.

V každé vesnici vám nabídnou nějaký domeček (po někom, kterého na onu noc vystěhují), kde vás nechají spát za 100tis/osobu a nabídnou vám v ceně jídlo, obvykle rýži, sladké brambory a nějakou zeleninu.

Jídlo jsme měli nějaké vlastní - polévky, ovesné kaše, salám, výživné tyčinky. Také jsme občas snědli, co nám domorodci připravili, ale celkově moc jsme nejedli, a přes polovinu svých zásob jsem rozdal domorodcům. Zásoby jídla ve Wameně seženete, plynovou bombu ne, vařili jsme na lihu.

Pokud máte nosiče, tak je musíte krmit, přesněji dávat jim peníze na jídlo, z kterého oni nakoupí přímo ve vesnici večeři pro půlku vesnice. Nějakým tabákem a kávou jsme se zásobili již ve Wameně. Spotřeba nosičů cukru a kávy je enormní, za jeden večer spotřebují to, co by našinec spotřeboval za celý rok. Věta gula habis (cukr došel) se stala heslem celého treku. Břéťa ve své funkci velitele zásob trochu plaval.

Nosiči a vesničani mluví bahasou (indonéština) a svým jazykem Dani. Anglicky umějí tak 5 slov. My jsme na tom byli podobně s jejich jazyky. Nicméně vždycky jsme se nějak domluvili. Také jsme měli elektronický překladač, občas byl užitečný, občas mu místní ani nerozuměli.

Průvodce přinejmenším na naší části treku je zbytečný, není kam zabloudit. Nicméně dohody s místními jsou problematické. Ne že by vždycky porušili slovo, ale co dohodnete dnes, zítra již nemusí platit.

Na treku jsme žádné turisty nepotkali.

Vzhledem k tomu, že jsme se pohybovali celé 3 týdny ve vlhkém prostředí, tak mi postupně zkolabovaly foťák, mobil i hodinky...

Cesta zpět do Prahy

I cesta zpět Yogosim-Wamena-Jaypura-Sorong-Makassar-Jakarta-Peking-Munchen-Praha trvala dlouhých 5 dnů.

V Jaypuře mají povinnou zastávku pro sáhiby, 9 jamkové golfové hřiště, to jsem nemohl minout si tam nezahrát.

V Pekingu jsme se vydali za město do hor na Velkou Zeď. Karel opětovně přišel s nápadem štrachat se ke Zdi hromadnou dopravou, ale po zkušenostech z Jakarty jsem to považoval za časovou fantasii, vzhledem k tomu, že jsme na celý výlet měli pouze jedno odpoledne. Taxík byl jediná schůdná možnost, a i přes to jsme to stihli tak tak. Ještě se k nám přidali další 2 Češi, které jsme odchytli v letadle. Měli jsme nabídku pokoutního taxíku za 800 yuanů, Karlovi se to však zdálo drahé a chlapík se vytratil. Nakonec jsme jeli za 1200 yuanů oficiálním minivanem a to nás ještě zavezl na jiné místo ke Zdi (Mutianyu), než jsme původně chtěli.

Včetně přeletu od moře do hor Sorong-Jaypura-Wamena jsme v letadlech z 23 celkových dnů celého výletu strávili 9 dnů, což bylo fakt dost (letěli jsme 15x). Vytvořil: horsky-leopard   Zobrazeno: 258x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů