HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  travelosers  /  Austrálie  / “Je to sice horší cesta”, aneb jak otočit 4Runnera na bok

“Je to sice horší cesta”, aneb jak otočit 4Runnera na bok

Austrálie

Vytvořeno: 23.01.2014
Cesta: Austrálie


Sedím si ve svém obrněném transportéru a po levé straně sedí můj navigátor James – Angličan, kterého vezu ze Sydney do Byron Bay. Nacházíme se zhruba na půli cesty a koukáme na mapu, kudy pokračovat . Ptám se tedy Jamese: “Pojedeme kratší a lepší cestou, anebo delší a horší?”. Jeho výraz mi jasně naznačil, že na takový hloupý otázky se zrovna jeho nemám ptát a proto jsem sjel z hlavní silnice. To jsme ještě oba netušili, že na té horší cestě otočím naše obojživelné vozidlo na bok a už se nevyhrabu.

Na mapě jsme si vytyčili cíl. Pláž 15 km od města, ke které by měla vést jen jedna cesta skrz zarostlý palmový les. Bylo pozdě odpoledne a za hodinu mělo zapadnout slunce, proto jsme tam chtěli zakempovat, a navíc jsme už byli dost hladoví. Po chvilce jsme přijeli do přístavního města Port Macquarie. Projeli jsme centrem, až jsme se dostali k silnici, co vedla skrz přístav. Ono to vlastně nebyl přístav v pravém smyslu. Byla to vilová čtvrť a vodní kanály byly navrženy tak, aby majitelé každé z nemovitostí mohli z obýváku sejít po pěti schodech rovnou do své jachty, co parkovala pod zahradou. Šikovné.

Tak dlouho jsem se se svým navigačním smyslem motal městem, až jsem dorazil k tomu mostu přes řeku, co tam měl stát přímo před náma. Alespoň nám to tvrdila moje značková mapa Apple. “Aha… on tam žádnej most nestojí”, říkám. “Tak proč tam ty auta před náma čekaj? To jako až ho postavěj?” Zeptal se James.

Až jsme zahlídli v dálce trajekt, co si to k nám frčí kosmickou rychlostí. Na ceduli byl nápis: “Poslední trajekt vyjíždí za 10 minut”. Tak jsme vlastně stihli úplně poslední. A to jsme se chtěli stavit ještě v KFC na mrtvý kuře.

Naštěstí jsme ani nevěděli, kam že to zas jedem. Chtěli jsme jet na sever rovnoběžně s pobřežím a na hlavní silnici se napojit třeba až druhý den. Pokud to teda bude vůbec možné. To, že cesta bude průjezdná skrz, ukazovala jen jedna z našich map – můj iPhone. Najeli jsme na trajekt a čekali, až nás dopraví na druhou stranu řeky.

Začal jsem vyprávět Jamesovi, kolik lidí už v Austrálii zemřelo jenom proto, že dali na nové Apple mapy a nakonec zahynuli uprostřed divočiny.

To nás namotivovalo, že máme o další důvod pokračovat a nekupovat si i zpáteční jízdenku na trajekt. Když jsme se dotkli druhé pevniny, všechna auta před námi odbočila doleva.

“Tak kam?”, ptám se navigátora. V tu chvíli mě napadlo, že James by určitě nejel jako všichni ostatní a jel by přesně na druhou stranu, tedy doprava. Ani jsem nečekal na odpověď a tak jsem tam rovnou zahnul. Nebylo proto divu, že po chvilce skončil asfalt. “Jó, jedem po správné cestě”, řekli jsme souběžně. Cesta začínala zprvu jako krásná štěrková. Její kvalita se však každým kilometrem snížila zhruba o polovičku. Po 10 kilometrech nastaly první problémy v zoraných pískových polích.

I přes to, že naše vozidlo disponovalo pohonem všech čtyřech kol a redukční převodovkou, viděli jsme jasně, že tlak v pneumatikách nastavený na silnici je naprosto nevhodný. Jenže vyfoukni si pneumatiky, když nemáš ani kompresor. To bys je už nenafouknul. Byli jsme proto rádi, když jsme ten humus projeli na druhou stranu. Následovaly půl metru hluboké bahnité louže.

Tam jsme byli teprve rádi, že máme zvednutý podvozek a nebude nám mokro na nohy. James pronesl něco jako “Hele, můžu vodevřít dveře?”. Tak jsem mu řekl, že může. Ale až si vystoupí, tak ať je také po sobě zvenčí zavře. Po chvilce jsme úspěšně dorazili na plácek, kde jsme se mohli postavit suchou nohou na zem.

Před námi stála cedule s nápisem: “Veřejná zóna pro camping”. Pod ním byla žádost o dobrovolné přispění finanční částky na pravidelnou údržbu této lokality. To nás docela pobavilo. Zejména proto, v jakém udržovaném stavu byla příjezdová cesta.

Tady jsme teda mohli rovnou zakempit. Byli jsme zhruba 100 metrů od pláže v závětří. Ten plácek vypadal docela dobře, ale byl součástí této lesní dálnice, co pokračovala i dál, a nechtěli jsme, aby nás tu přes noc rušily autobusy plné turistů. Odbočili jsme tedy na boční cestu, co nás navedla po 100 metrech přímo před pláž.

“Co kdybych to v těch pískách projel až na pláž a tam udělali oheň?”, zeptal jsem se. Poprvé jsem však viděl, že James trochu zaváhá a nějak se mu do toho fakt nechce. No on tam byl takovej členitej terén a muselo se projet přes haldy písku.

No mě se do toho také nechtělo, kór když jsem neměl ani vypuštěné pneumatiky aspoň na jednu atmosféru. Ale, když už jsme byli tady, tak to přece nevzdáme, žejo. Zařadil jsem dvojku a prohrabal se úspěšně až na pláž. Chvíli jsem tam hledal fleka na spaní, až jsem usoudil, že vzhledem k tomu, že začíná příliv, tak asi bude lepší odsud co nejdřív vypadnout a nechat auto nahoře.

Tak dlouho jsem si z něj dělal srandu, že už to nahoru nevyhrabu, až tomu věřil nejenom on, ale i já. Na to radši vylezl ven a řekl, že se na to nebude koukat.

Šlápnul jsem na plyn a rozjel to zpátky nahoru. Držel dlouho. Až do chvíle, co jsem vyjel na ty písčité dvoumetrové kopečky. Tam jsem si v tu chvíli uvědomil chybu, kterou jsem udělal. Najel jsem tam moc zboku a naše třítunové auto bylo příliš těžké, aby ten měkkej písek pod pravou stranou neujel.

Ujel. Ihned jsem zastavil. A to proto, abych zmapoval situaci a zapojil i trochu toho rozumu. Jediná možnost byl plný rejd vpravo a pokusit se rozložit váhu zpět na všechny čtyři kola. Ať jsem dělal, co jsem dělal, pneumatiky na pravé straně se zabořovaly hlouběji a hlouběji.

Rozhodl jsem se tedy nasbírat dřevěné větve a podložit jimi pneumatiky. Zároveň jsme sundali ze střechy vše, co mělo nějakou váhu. Ať jsme se snažili, jak chtěli, úhel náklonu se zvětšoval. Když naše vozidlo bylo nakloněné o 45 stupňů doprava, tak jsem usoudil, že sami to vyprostit opravdu nedokážeme.

James mě málem zabil a vyhlížel, kdy naše auto odnese příliv. Řekl jsem mu, že když budeme mít štěstí, tak nás v noci někdo hodnej z toho písku vytáhne na laně. Neznělo to ale moc přesvědčivě. Přesto se mě podařilo Jamese poslat na příjezdovou cestu, ať si tam stoupne a první autobus s turisty zastaví. Po pěti minutách přišel zpět, že nikdo za celou tu dobu neprojel a šel si zachraňovat své osobní věci.

Já jsem zachoval klid. Oblíkl jsem si teplou mikinu a vydal se sednout si na cestu a čekat tam tak dlouho, než někdo pojede. Třeba i do rána. Byla už černočerná tma, a tak byla docela velká pravděpodobnost, že tu bude provoz jako na Václaváku.

Nestihl jsem ani doběhnout na tu cestu a uviděl jsem v dáli světla. Zrychlil jsem své tempo, až jsem v té tmě vybafnul udejchanej přímo před kapotou toho vozidla. Řidič naštěstí šlápl na brzdu a nestihl mi svým ocelovým bullbarem vyrazit zuby. Byl to zbrusu novej Land Cruiser a svítil na mě čtyřmi 100W reflektory ze střechy. Připadal jsem si, jako bych ho měl přepadnout.

Jaké však bylo překvapení, když se stáhlo okénko řidiče a za volantem seděl 8letý kluk a z repráků hrála hardrocková hudba. V tu chvíli jsem nevěděl, kdo dřív se má zeptat “Co tu k sakru děláš?”. Vysvětlil jsem mu, co se stalo, až se ze zadní sedačky ozval jeho mírně připitý tatínek. Slíbil mi, že mě vytáhne a tak jsem si stoupnul zvenčí na sidebar a držel se střechy.

Podal jsem tatínkovi své ocelové lano, a ten mi pomohl vyhrabat se zpět na cestu. Když mi vynadal, že jsem debil a ukázal mi svůj kompresor za 900 dolarů, řekl jsem mu, že tohle auto jsem koupil za 900 dolarů na druhé straně Austrálie. Na to udiveně zakroutil hlavou a nechápal, jak jsem sem mohl vůbec dojet.

Uctivě jsme poděkovali a šli si konečně opéct mrtvolu slepice na grilu. Dnes jsme v divočině nezemřeli, ale tahle dnešní sranda mě naučila jezdit autem na pláž jen po značených cestách a nedělat kraviny jen tak ze srandy, nýbrž jen když člověk nenajde žádnou jinou rozumnou variantu, jak si zpříjemnit večer.

Další příběhy najdete na našem cestovatelském blogu www.travelosers.com

Vytvořil: travelosers   Zobrazeno: 360x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku