HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  travelosers  /  Spojené Arabské Emiráty  / Právě jsem opustil vzdušný prostor své “milované vlasti”

Právě jsem opustil vzdušný prostor své “milované vlasti”

Spojené Arabské Emiráty

Vytvořeno: 25.02.2014


Ve vzduchu jsme už nějakou tu hodinu a začíná se postupně smrákat. Ne ale nade mnou, nýbrž pode mnou. To bylo první znamení, že je něco jinak. Dávno už jsme nebyli nad Českou republikou, ale nad nějakým vidlákovem v Rumunsku. Nikdy jsem se do Rumunska nepodíval, a teď jsem ho měl přímo pod sebou. Byl to takovej zajímavej pocit, když víš, že jsi dávno daleko od domova a přitom jsi neurazil ani zlomek celkové cesty. Začal jsem si uvědomovat, že mě právě začíná nová etapa mého života. To se prostě vůbec nedá přirovnat k tomu, když jedete na dva týdny do Chorvatska. Tady to bylo uplně jiné a nové.

Seděl jsem v supermoderním letadle společnosti Emirates. Při startu jsme se od usměvavých letušek dozvěděli velice užitečný informace. V nich mimo jiné zmiňovaly zákaz používání elektronických zařízení, aby prý nerušily vnitřní elektronický systém. Při bližším ohledání však člověk našel stovky multimediálních přehrávačů přimontovaných na zadní stranu sedaček. To nejspíš proto, aby svou činností vyrušily naše zákeřný mobily a my dali konečně pokoj.

Tak dlouho jsem přepínal ovladačem, než jsem spustill snad stej béčkovej film a zastavil ho jako obvykle po skončení úvodních titulků. A to proto, že byl buď pro idioty, nebo že měl arabský titulky a nebo kombinace těchto dvou možností.

Každá minuta ubíhala jako jedna hodina a myslel jsem, že už nenajdu ještě nudnější program. V tom jsem našel v menu zázračnou položku bottom camera. Byla tma jako v prdeli a ještě nad mrakem, takže víte co jsem tam asi tak viděl. No přesně to. Následovalo zmáčknutí tlačítka power.

Už jsem prozkoumal všechno, co se dalo, ale ještě jsem zapoměl jednu věc. Po těch několika pívech, které jsem si objednal od našich sexy letušek, jsem se rozhodl, že půjdu otestovat kvalitu sociálního zařízení. Raději jsem si s sebou nevzal ani ten mobil, aby se elektronika záchodu nezbláznila a nevysála mě ven.

To si tak jdu uličkou dozádu a přede mnou stojí deset příslušníků islámu zahalených jak na slavnostní rituál a čekají u dveří záchodu. Proběhlo mi hlavou několik variant, co za rituál by mohli zrovna na záchodě vykonávat. Tak jsme tak na sebe koukali, až jsem si po chvilce všimnul, že ten záchod není zamčenej ale odemčenej (svítil zeleně). No prohlásil jsem nahlas: “Když se nejdete vychcat vy, tak já teda jo!”.

Prošel jsem mezi nimi k záchodu, ale než jsem zabouchnul dveře, všiml jsem si konečně, proč na mě tak tupě zírali. Oni na té podlaze měli rozložené jasně bílé modlicí šátky na klekání a já jsem se jim po nich neomaleně ráčil projít v mojich zabahněnejch bagančatech.

V tu chvíli jsem se začal modlit k Mohamedovi i já. A to proto, ať nedostanu přez držku ve jménu Aláha.

Pomalu jsme se blížili k Dubaji. Podíval jsem se na své hodinky a při expertním přepočítání světového času jsem zjistil, že jsme tam už měli dávno být. Věděl jsem, že tam mám prej někde přestoupit. Snad mě tam přistanou a neřeknou “Nezastavujeme, máme zpoždění!”.

Spustil jsem svůj palubní počítač a našel interaktivní mapu letu, která ukazovala na displeji aktuální polohu. O co víc zajímavé bylo zjištění, že už nejméně půl hodiny kroužíme nad Perským zálivem. Buď to mělo být znamení “vystupte, kdo nepokračujete” a nebo jen frajeřina typu – vozit letecký benzín zpět do Arabských Emirátů je zbytečnej luxus.

Po chvilce se výhled z okénka změnil z temně černé na zářivě oranžovou. Viděli jsme všechny ty nasvětlené ulice z ptačí perspektivy a večerní přistání byl nárherný zážitek. Před námi se tyčí mezinárodní letiště Dubaj. Spoustu lidí říká – jedno z největších a nejkrásnějších. Já jsem jich zatím moc neviděl, ale ve srovnání s Ruzyní to bylo největší a nejkrásnější.

Jakmile jsme vystoupili z paluby a začali hledat, jakým směrem, do tý Austrálie, potkali jsme docela milého Čecha. Ten nám sdělil, že nás do té správné čekárny zavede, ale že nejdřív nás zve na pívo. Nečekané od Čecha.

Dozvěděli jsme se, že letí do Šanghaje kšeftovat s hadrama, a dal nám nejrůznější tipy pro cestování. Po několika točenejch guinnessech jsme se vyfotili s umělym velbloudem. Ochrance se to ale moc nelíbilo. Asi proto, že na něm bylo až moc zlata a před ním dva Češi. Pro mě to byl ale obyčejnej arabskej velbloud.

Skrze dlouhé koridory luxusních prostor letiště oblepených prodejnami se zlatými hodinkami jsme se vydali hledat tu správnou bránu. Věděli jsme, že máme na přestup celkem pouze dvě hodiny, a ty haly byly fakt obří. Bylo to takové město ve městě, ale nakonec jsme to stihli. Jak jsem před sebou uviděl nápis Perth, Western Australia, odlet za půl hodiny, věděl jsem, že první, co si dám na palubě dalšího letadla bude zasloužený vychlazený pívo.

Další příběhy najdete na našem cestovatelském blogu www.travelosers.com

Vytvořil: travelosers   Zobrazeno: 304x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku